ECLI:CZ:US:2001:4.US.319.2000
sp. zn. IV. ÚS 319/2000
Usnesení
IV. ÚS 319/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti E., s.r.o., právně zastoupené JUDr. M. B., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 To 6/2000, ze dne 31. 3. 2000, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 To 6/2000, ze dne 31. 3. 2000. Tímto usnesením byla zamítnuta stížnost stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Plzni, čj. 1 T 13/96-484, ze dne 10. 2. 2000, jímž bylo rozhodnuto podle ustanovení §80 odst. 1 tr.ř. o vrácení velkoobjemové soupravy s podvěsným vlekem VOLVO F 12-400 a Kögel ZN 18, společnosti A, a.s., vydané v trestním řízení, vedeném proti J. M. ve smyslu §78 tr.ř. dne 26. 3. 1996 P. H. Stěžovatelka obecným soudům v podstatě vytýká, že dostatečně nezohlednily důsledky plynoucí z ustanovení §446 obch.z. Kupní smlouva o prodeji zmíněného vozidla mezi prodávajícím podnikatelem J. M. a stěžovatelkou jako kupující byla totiž dle jejího tvrzení uzavřena zřetelně jako obchodně závazkový vztah. Po nabytí vlastnictví stěžovatelka velkoobjemovou soupravu pronajala formou leasingu společnosti H. a spol. Nabytí vlastnického práva v dobré víře pak podle stěžovatelky svědčí mimo jiné i ta skutečnost, že jako držitel vozidla byl ve velkých technických průkazech vyznačen J. M.-M. a nebylo zde vyznačeno držení nebo vlastnictví vozidla svědčící jiné osobě. Prodávající se také jako vlastník vozidla prokazoval účetními doklady o nabytí vozidla vystavené firmou H. a stvrzenkou z banky o zaplacení kupní ceny vozidla. Dále byl na základě žádosti společnosti H. a spol. vypracován znalecký posudek Ing. H. na stanovení časové a obecné ceny vozidla, kde dle posudku byl jako držitel vozidla uveden M. Současně nebylo prokázáno, že stěžovatelka - kupující - věděl, že prodávající není vlastníkem, a že tudíž nebyl oprávněn vozidlo prodat. Ze smyslu ustanovení §446 obch.z. vyplývá vyvratitelná domněnka dobré víry kupujícího. Stěžovatelka postupovala v dané věci s patřičnou pozorností a ověřovala si veškeré dostupné informace. Ze všech dokladů přitom vyplývalo, že vlastníkem je J. M., který pak byl později odsouzen za spáchaný trestný čin zpronevěry, jehož se dopustil tím, že předmětnou velkoobjemovou soupravu stěžovatelce prodal, ačkoliv ji měl pouze v pronájmu na základě uzavřené leasingové smlouvy s firmou A., a.s. (rozsudek Krajského soudu v Plzni, čj. 1 T 13/96-430, ze dne 16. 9. 1998).
Napadenému usnesení stěžovatelka dále vytýká, že soud své právní posouzení o nepochybnosti vlastnického práva společnosti A. opírá pouze o odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Rakovníku (sp. zn. 4 C 125/98, ze dne 26. 1. 1999), nikoliv tedy o rozhodnutí ve věci samé, kde by ve výrokové části rozsudku bylo o vlastnictví rozhodnuto. Poukazuje na dikci ustanovení §80 odst. 1 věta třetí tr.ř., které výslovně stanoví, že v pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Dle názoru stěžovatelky je a objektivně existuje pochybnost o vlastnictví k velkoobjemové soupravě, a tudíž mělo být postupováno podle citovaného ustanovení. Vrchní soud v Praze tedy svým rozhodnutím porušil dle názoru stěžovatelky čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť jím překročil meze určené zákonem. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ČR napadené rozhodnutí zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 1 T 13/96, a vyžádal si vyjádření Vrchního soudu v Praze.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na obsah souvisejících spisů, z nichž podle něj vyplývá, že J. M. byl pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr.z., kterého se dopustil tím, že prodal s.r.o. E. výše popsanou velkoobjemovou soupravu v ceně 2.450.000,- Kč, přestože tato věc nebyla jeho majetkem, neboť ji měl pronajatou na základě leasingové smlouvy uzavřené s A., a.s. Svůj závěr, že vlastníkem předmětné soupravy je poškozený A., a.s., vrchní soud ve svém usnesení opřel právě o skutečnost, že J. M. předmětnou soupravu prodal E., s.r.o., přestože nebyl jejím vlastníkem. Protože na J. M. nepřešlo vlastnické právo, nemohla se vlastníkem předmětné soupravy stát ani další osoba, která od něho soupravu koupila, byť by jednala v dobré víře. Nelze proto souhlasit s námitkou stěžovatele, že v daném případě je třeba aplikovat ustanovení §446 obch.z. s tím, že daná kupní smlouva je obchodně závazkovým právním vztahem, když se týkala podnikatelské činnosti jak kupujícího, tak prodávajícího. Uzavření kupní smlouvy bylo totiž ze strany prodávajícího J.M. protiprávním jednáním, a nemohlo tedy jít o obchodní závazkový vztah, který by bylo třeba posuzovat z hlediska příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Vzhledem k tomuto zastávanému názoru, vyslovenému ve stížností napadeném rozhodnutí, který je souhlasný i s názorem soudů v občanskoprávním řízení, byť vysloveným pouze v odůvodnění rozhodnutí bez rozhodnutí ve věci samé (viz rozhodnutí Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. 4 C 125/95 a Krajského soudu v Praze, sp. zn. 29 Co 461/99), dospěl vrchní soud k závěru, že rozhodnutí krajského soudu o vydání předmětné soupravy je důvodné, neboť o právu této společnosti na věc není pochyb. Proto nebylo vyčkáno meritorního rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení, kdy vrchní soud měl na zřeteli i to, že předmětná souprava byla vzhledem ke sporu o vlastnictví několik let uložena do úschovy, a bylo tedy třeba tento stav řešit. Ústavní stížnost proto vrchní soud považuje za zjevně neopodstatněnou a navrhuje, aby byla odmítnuta, popřípadě zamítnuta.
K ústavní stížnosti se vyjádřila i A., a.s., jako vedlejší účastník. Se stěžovatelkou a P. H. vede spor o náhradu škody u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 282/96. V tomto řízení bude soud zcela samostatně a nezávisle posuzovat i otázku vlastnického práva vedlejšího účastníka a v případě, že neshledá existenci tohoto práva, bude žaloba vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce zamítnuta. Vedlejší účastník z toho dovozuje, že stěžovatelka nevyčerpala veškeré procesní prostředky. Případný nález Ústavního soudu ČR by tak v aktivně vedeném sporu u obecného soudu znerovnoprávnil postavení stran tohoto sporu. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.
Poté, co se Ústavní soud seznámil se spisovým materiálem, dospěl při posuzování stěžovatelových námitek k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §80 odst. 1 tr.ř., není-li věc, která byla podle §78 vydána nebo podle §79 odňata k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc odloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. K výkladu tohoto ustanovení se Ústavní soud vyjádřil již ve svých nálezech, sp. zn. IV. ÚS 325/98, a IV. ÚS 66/99, když uvedl, že smyslem a účelem tohoto ustanovení je zabránit tomu, aby s věcí bylo až do objasnění práva na ně disponováno, neboť právě tato dispozice s věcí by mohla vést k již neodčinitelným důsledkům. Tak tomu však v posuzovaném případě není, neboť nelze přehlédnout, že v tomto případě, jak již konstatoval vrchní soud v jednom ze svých předchozích usneseních velkoobjemové soupravy se týkající, tj. usnesení ze dne 27. 10. 1998, je ze sdělení Policie ČR, dopravního inspektorátu Rakovník zřejmé, že na předmětnou velkoobjemovou soupravu byla provedena blokace v evidenci motorových vozidel právě proto, aby s ní nebylo možno administrativně manipulovat. Za rozhodující však Ústavní soud v dané věci, v níž je namítáno porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, považuje to, co je z obsahu připojeného spisu patrno, totiž že obecné soudy před vydáním napadených rozhodnutí měly k dispozici rozsudky, vydané v řízení občanskoprávním, v němž především je třeba otázky vlastnictví řešit (rozsudek Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. 4 C 125/95, ze dne 26. 1. 1999, potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 29 Co 461/99, ze dne 21. 10. 1999). Tyto rozsudky sice pravomocným výrokem o určení vlastnictví k velkoobjemové soupravě nerozhodly, nicméně z odůvodnění těchto rozhodnutí je patrno, že vlastnické právo firmy A. považovaly obecné soudy za nepochybné. Stěžovatel také, a právě to je třeba v posuzované věci zdůraznit, údaje svědčící ve prospěch jeho vlastnického práva, tak jak je rozvádí v důvodech své ústavní stížnosti, ve stížnosti směřující proti rozhodnutí soudu I. stupně o vrácení soupravy neuvedl, ohlásil sice, že svou stížnost blíže zdůvodní, nicméně do vydání rozhodnutí soudem II. stupně tak neučinil, a zejména také nijak neupozornil na to, že u obecných soudů je vedeno další občanskoprávní řízení, v němž je otázka vlastnických práv k předmětné soupravě řešena, přitom, jak sám uvádí v ústavní stížnosti, v uvedeném řízení podal návrh na vydání předběžného opatření. Za uvedeného stavu lze tedy obecným soudům stěží vytýkat, že postupovaly v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny, a Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Pro úplnost je však třeba dodat, že tímto rozhodnutím Ústavní soud otázku vlastnického práva nijak neřešil, ani nemohl, a tímto rozhodnutím nijak nemíní předjímat výsledek řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 14 C 282/96, v němž by otázka vlastnického práva po provedení všech relevantních důkazů měla být vyřešena s konečnou platností.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu