ECLI:CZ:US:2001:4.US.323.01
sp. zn. IV. ÚS 323/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. F.F., zastoupeného JUDr. J.S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. dubna 2001, sp. zn. 15 Ca 371/2000, společně s návrhem na zrušení ustanovení §250s odst. 1 o.s.ř., takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Dne 29. května 2001 obdržel Ústavní soud podání, kterým stěžovatel napadl rozhodnutí správního soudu, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě pro zmatečnost a o návrhu na obnovu řízení.
Stěžovatel využil opravného prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání pozemků v rámci restituce, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem tak, že výrok správního orgánu potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel uvedenou žalobu pro zmatečnost a návrh na obnovu řízení, o nichž bylo rozhodnuto napadeným usnesením. Stěžovatel tvrdí, že mimo výzvy k uplatnění námitek proti složení senátu správního soudu se mu nedostalo žádného poučení. Dále uvádí, že napadené usnesení je odůvodněno tím, že ve správním soudnictví nejsou přípustné žádné opravné prostředky, tedy jak návrh na obnovu řízení, tak i žaloba pro zmatečnost jsou nepřípustnými opravnými prostředky. Podle ustanovení §235f o.s.ř. měla být žaloba pro zmatečnost zamítnuta jako nepřípustná - řízení tedy nemělo být zastaveno.
Stěžovatel zastává názor, že uvedeným postupem správního soudu byla porušena jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva", a to proto, že označený soud aplikoval ustanovení §250s odst. 1 o.s.ř., tedy výjimku za zásady dvouinstančnosti soudního řízení, která však nikde a ničím není odůvodněna, nepřípustně brání přezkumu soudního rozhodnutí, a je přímým důsledkem nenaplnění čl. 91 a 92 Ústavy ČR, tj. nezřízení Nejvyššího správního soudu.
Z uvedených důvodů stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud zrušil uvedené ustanovení o.s.ř., jakož i napadené rozhodnutí správního soudu, nařídil vládě vytvoření Nejvyššího správního soudu do 12 měsíců od vydání nálezu a současně zajistil všem účastníkům, o jejichž právech bylo rozhodnuto ve správním soudnictví od 1. ledna 1993, možnost přezkumu vydaných rozhodnutí Nejvyšším správním soudem.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník - Krajský soud v Ústí nad Labem, prostřednictvím předsedy senátu 15 Ca, který uvedl, že o zastavení řízení rozhodl dle §104 odst. 1 o.s.ř., s odkazem na neexistenci funkčně příslušného soudu, který by jak o žalobě pro zmatečnost, tak i o obnově řízení mohl rozhodovat. Námitku stěžovatele, že měl žalobu zamítnout dle §235f o.s.ř. nelze sdílet, neboť citované ustanovení se vztahuje na řízení podle hlavy druhé, části čtvrté o.s.ř. (§§229 a násl o.s.ř.), které je však ve správním soudnictví, tedy v řízení dle části páté o.s.ř. (§246 o.s.ř.), vyloučeno. Rovněž i příslušná ustanovení o obnově řízení jsou zakotvena ve čtvrté části, a to i ve znění platném před 1. lednem 2001, takže není důvodné ani odvolání stěžovatele na znění přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. Ve zbytku účastník odkázal na napadené usnesení a současně navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ústavní soud po prostudování podkladů shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak uvádí sám stěžovatel, pochybení správního soudu spočívá pouze ve formě rozhodnutí, nikoliv ve významu výroku, který byl účastníkem učiněn. Forma rozhodnutí však není způsobilá přivést stěžovateli takovou újmu, o jaké se ve své ústavní stížnosti zmiňuje, zejména za situace, když byl o nemožnosti uplatnění jakéhokoliv opravného prostředku poučen v prvotním rozhodnutí správního soudu. Současně je třeba poukázat na skutečnost, že stěžovatel, v případě, že nesouhlasil se stavem ve správním soudnictví, tedy nemožností uplatnit opravný prostředek proti rozhodnutí správního soudu, měl možnost obrátit se na Ústavní soud s ústavní stížností, směřující proti původnímu rozhodnutí správního soudu ze dne 12. prosince 2000, sp. zn. 15 Ca 371/2000. Z tohoto hlediska je třeba hledět na ústavní stížnost jako na podanou po lhůtě stanovené v ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
K návrhu na zrušení části zákona je třeba poznamenat, že tento sdílí osud ústavní stížnosti samotné, tedy není možné pokračovat v řízení o něm, je-li ústavní stížnost odmítnuta. Pro úplnost však Ústavní soud uvádí, že dne 27. června 2001 byla nálezem pléna sp. zn. Pl. 16/99 zrušena část pátá o.s.ř., týkající se správního soudnictví. Jedním z důvodů byla neexistence jakéhokoliv opravného prostředku proti rozhodnutí vydanému ve správním soudnictví (viz odůvodnění nálezu publikovaného pod č. 276/2001 Sb.). Tím Ústavní soud učinil nezbytné kroky z hlediska naplnění Ústavy ČR, které jedině, v mezích svých kompetencí, učinit mohl.
O dalších požadavcích stěžovatele Ústavnímu soudu nepřísluší jednat, neboť jeho funkce spočívá v soudní ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), a nepřísluší mu nařizovat kroky Parlamentu ČR, jemuž tvorba norem týkajících se i Nejvyššího správního soudu přísluší. Stejně tak není Ústavní soud nadán pravomocí zajistit všem účastníkům, o jejichž právech bylo rozhodnuto ve správním soudnictví od 1. ledna 1993, možnost přezkumu vydaných rozhodnutí Nejvyšším správním soudem, nehledě na skutečnost, že z hlediska právní jistoty, jako atributu právního státu, by takové retroaktivní založení kompetenci bylo zjevně neústavní.
S ohledem na výše uvedené okolnosti proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dle ustanovení §43 odst. 1 lit. b) a odst. 2 lit. b) zákona, jako podaný po lhůtě stanovené k jeho podání zákonem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. září 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu