ECLI:CZ:US:2001:4.US.326.01
sp. zn. IV. ÚS 326/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti T., zastoupené JUDr. B.V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2001, č.j. 30 Ca 33/2000-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 5. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2001, č.j. 30 Ca 33/2000-40, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí FŘ ze dne 18. 12. 1998, č.j. FŘ 3506/110/1998, jímž bylo zamítnuto její odvolání do platebního výměru č. 1/98 ze dne 4. 2. 1998, vydaného F.ú. pod č. 4303/98/254970/8571, kterým jí byla vyměřena daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za rok 1995 ve výši 227.295,- Kč.
Stěžovatelka konstatovala, že nebyla zkrácena na svém právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), byla však zkrácena v právu na spravedlivý proces zakotveném v čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"). Nezpochybnila oprávnění obecných soudů vyplývající z ust. §132 o.s.ř., avšak má zato, že porušením čl. 90 Ústavy obecný soud překročil hranice tohoto ustanovení, např. postupem, kdy fakticky hodnotil důkazy neprovedené, resp. jeho skutková zjištění a právní závěry nemají oporu v provedeném dokazování. Dle jejího názoru správní soud byl rovněž povinen zkoumat, zda správní orgán nepřekročil zákonný rámec dokazování. Pokud tak neučinil, porušil zásadu spravedlivého procesu zakotvenou v čl. 90 Ústavy.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení ve věci a namítla především, že již v žalobním návrhu podaném správnímu soudu poukázala na nesprávnost postupu správního orgánu při dokazování v rámci daňové kontroly. Správní orgán dle jejího přesvědčení nepostupoval ve shodě s ust. §31, odst. 8, písm. c zákona 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů ("daňový řád") a tedy neprokázal oprávněnost aplikace ust. §2 odst. 7 cit. zákona, tedy že vztahy mezi daňovými poradci ing. S. a ing. C. (jednatelé a společníci stěžovatelky) a mandanty stěžovatelky, byly vztahy fiktivními, neobsahovaly reálná plnění a měly zastírat skutečný stav. Správní orgány dle názoru stěžovatelky vyvodily právní závěry, jež neodpovídaly provedenému dokazování, když podřadily daňové vztahy mezi jednateli stěžovatelky a stěžovatelkou samotnou pod ust. §6 odst. 1 písm. a zákona 586/92 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Dále uvedla, že není upraveno žádným právním předpisem, v jakých právních vztazích musí býti vůči sobě právnická osoba, jejímž předmětem je výkon daňového poradenství a fyzická osoba, která je daňovým poradcem a tuto činnost fyzicky vykonává. Správce daně měl tedy dle názoru stěžovatelky povinnost prokazovat, proč byly příjmy zdaněny podle ust. §6 zákona o daních z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a nikoli podle ust. §7 téhož zákona jako příjmy z podnikání.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas se skutkovým zjištěním a právním hodnocením věci, obsaženém v napadeném rozsudku, a v tomto směru odkázal na jeho odůvodnění. Vyslovil přesvědčení, že postupoval v souladu s právními předpisy i stěžovatelkou citovaným právem zaručeným jí Ústavou. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná nálezem zamítnuta, nebude-li shledán důvod pro její odmítnutí usnesením.
FŘ, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že důvody ústavní stížnosti jsou shodné s žalobními námitkami proti jeho rozhodnutí ze dne 18. 12. 1998. Vyjádřilo přesvědčení, že správce daně v průběhu daňové kontroly a následně i odvolací orgán při přezkoumání rozhodnutí finančního úřadu v D., ze dne 4. 2. 1998, postupovali zcela v souladu se zásadami daňového řízení obsaženými v ust. §2 daňového řádu. Poukázalo na obsah spisového materiálu a uvedlo, že zřetelně rozlišilo vztahy na základě mandátních smluv uzavřených mezi stěžovatelkou a jejími klienty, a vztahy při poskytování služeb přímo mezi daňovými poradci a jejich klienty. Pouze práce daňových poradců uskutečněné na základě mandátních smluv mezi stěžovatelkou a jejími klienty byly posouzeny jako práce uskutečněné na základě pracovněprávních vztahů, a proto byla stěžovatelce předepsána k přímému placení daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. Poukázalo na ust. §6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož se za příjmy ze závislé činnosti považují mj.i příjmy za práci společníků a jednatelů společností s ručením omezeným, a to i když ti nejsou povinni při výkonu práce pro společnost dbát příkazů plátce. Závěrem navrhlo, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 33/2000, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu Krajského soudu v Hradci Králové neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelky. Ostatně jak vyplývá ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatelka argumentuje pouze poukazem na čl. 90 Ústavy a tvrzením, že obecný soud překročil hranice tohoto ustanovení, a jako příklad uvedla, že hodnotil důkazy neprovedené, resp. jeho skutková zjištění a právní závěry nemají jakoukoliv oporu v provedeném dokazování. Stěžovatelka tedy nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů a právními závěry z toho učiněnými, správními orgány a správním soudem, a fakticky se domáhá toho, aby Ústavní soud jako orgán další instance takové hodnocení učinil sám a z něj vyvodil pro stěžovatelku příznivější závěry. Toto však úkolem Ústavního soudu, který je dle čl. 81 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není, jak dal zřetelně najevo ve své četné a obecně dostupné judikatuře. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných již v řízení před správním soudem a v daňovém řízení, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z uvedených důvodů se Ústavnímu soudu jeví tvrzení stěžovatelky o namítaném zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2001