ECLI:CZ:US:2001:4.US.34.01
sp. zn. IV. ÚS 34/01
Usnesení
IV. ÚS 34/01
Ústavní soud rozhodl dne 4. června 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti S., zastoupené MGr. A.A., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2000, čj. 7 Cmo 542/2000-105, a rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2000, čj. 15 Cm 76/98-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označeným rozsudkům obecných soudů, kterými byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o určení platnosti mimořádné valné hromady akcionářů obchodní společnosti P., konané dne 16. 12. 1997, svolané představenstvem společnosti do sídla jejího pražského zastoupení V ., stěžovatelka tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho znemožněna i ochrana jejího vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka uvádí, že se dne 16. 12. 1997 zúčastnila jako majoritní akcionář P., řádně svolané mimořádné valné hromady. Tentýž den se však sešli na jiném místě objektu V ., správci či zvláštní správci, konkurzních podstat dalších akcionářů P., (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastníci), kteří své setkání označili za jednání valné hromady P., a kteří následně činili další kroky, které následně vedly k umělému vyvolání konkurzu akciové společnosti, což poškodilo nejen akciovou společnost, ale i stěžovatelku jako jejího akcionáře. Protože stěžovatelka neuznává setkání shora jmenovaných osob za valnou hromadu, podala ke Krajskému obchodnímu soudu v Praze žalobu, kterou se domáhala určení, že jedinou mimořádnou valnou hromadou P., konanou dne 16. 12. 1997, byla ta, které se účastnila jako majoritní akcionář, a že jen tato valná hromada byla konána v souladu se stanovami akciové společnosti a platným právním řádem. Obecné soudy napadenými rozsudky žalobu zamítly pro absenci naléhavého právního zájmu na vydání určovacího výroku, když konstatovaly existenci pravomocného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci 4 Ko 110/98-241, a pravomocného rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze ve věci 47 Cm 90/98-13, podle kterých jsou neplatná rozhodnutí mimořádné valné hromady, které se účastnila stěžovatelka, neboť legitimní mimořádnou valnou hromadou P. konanou dne 16. 12. 1997 byla ta, která se uskutečnila za účasti správců konkurzních podstat. Stěžovatelka však považuje za nesprávné, že soud při svém rozhodování vycházel výhradně z právního názoru téhož soudu vysloveného v rámci prejudiciální otázky v jiném řízení a nezabýval se obsahovou částí jejího žalobního návrhu a jí navrženými důkazy. O rozhodnutí ve věci 47 Cm 90/98-13 má za to, že bylo vydáno v rozporu se zákonem pro překážku věci zahájené, neboť řízení bylo vyvoláno žalobou na určení neplatnosti valné hromady, které se účastnila stěžovatelka, podanou "členy dozorčí rady" P., a. s., ke Krajskému soudu v Praze dne 12. 3. 1998, což bylo až měsíc po podání její žaloby (dne 10. 2. 1998), nehledě ke skutečnosti, že členové dozorčí rady se nemohli stát řádnými členy dozorčí rady, neboť se tak stalo na konkurenčním setkání správců konkurzních podstat akcionářů P., a nikoliv na řádně svolané valné hromadě společnosti. Ústavní stížnost rovněž obsahuje tvrzení, že obecné soudy znemožnily stěžovatelce účast při jednání, a proto ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka žádá Ústavní soud, aby napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ze spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 15 Cm 76/98, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že při rozhodování o žalobě podané podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nemohly obecné soudy nerespektovat existenci pravomocného usnesení Krajského obchodního soudu ze dne 18. 9. 1998, čj. 47 Cm 90/98-13, kterým bylo určeno, že rozhodnutí mimořádné valné hromady akcionářů společnosti P., konané dne 16. 12. 1997 jsou neplatná, neboť na ni nebyli bezdůvodně a protiprávně vpuštěni akcionáři společnosti. Krajský obchodní soud v Praze vzal na vědomí i odůvodnění tohoto rozhodnutí, vycházející z toho, že rozhodnutí představenstva P., a. s., ze dne 11. 8. 1997 o neplatnosti listinných akcií z I. emise vydaných zakladatelům a o vydání nových akcií nebylo učiněno za zákonem stanovených podmínek, a že proto nemá žádné právně relevantní důsledky. Akcionáři, kteří mají listinné akcie z I. emise, proto měli plné právo zúčastnit se mimořádné valné hromady svolané na den 16. 12. 1997, a nebyli-li tam s odkazem na rozhodnutí představenstva akciové společnosti z 11. 8. 1997 vpuštěni, byla jim bezdůvodně a protiprávně znemožněna realizace jejich akcionářských práv. Byla-li na této valné hromadě přijata rozhodnutí, jsou taková rozhodnutí v rozporu se zákonem.
Obecné soudy rovněž uvážily i existenci usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 1998, čj. 4 Ko 110/98-241, ze kterého vyplývá, že podmínění účasti akcionářů na mimořádné valné hromadě prokázáním se akciemi vydanými dne 11. 8. 1997 bylo nezákonným postupem, a proto vrchní soud považuje za legitimní tu mimořádnou valnou hromadu, jež se dne 16. 12. 1997 uskutečnila za účasti správců konkurzních podstat disponujících původními, tedy platnými, akciemi P.
Obecné soudy s ohledem na shora uvedená rozhodnutí a závěry v nich obsažené dospěly k závěru, že u stěžovatelky není dán naléhavý právní zájem na vydání určovacího výroku a žalobu zamítly.
Ústavní soud si dále připojil vlastní spis sp. zn. I. ÚS 36/01, ze kterého zjistil, že stěžovatelka se ústavní stížností evidovanou pod touto spisovou značkou domáhala zrušení usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 18. 9. 1998, čj. 47 Cm 90/98, který označila za neoprávněný zásah orgánů veřejné moci do svých práv projevující se v důsledku aplikace jeho závěrů v rozhodování obecných soudů o její žalobě o určení. Na podporu svého tvrzení uvedla, že usnesení, čj. 47 Cm 90/98-13, nemohla napadnout ústavní stížností, neboť nebyla účastníkem řízení a o vydání rozhodnutí nevěděla.
Rozhodnutím ze dne 3. 4. 2001, čj. I. ÚS 36/01-22, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl z důvodu jejího opožděného podání. V odůvodnění usnesení s odkazem na nález Pl. ÚS 30/95 (ÚS, sv. 5 str. 22) stěžovatelku poučil, že skutečnost, že nebyla účastníkem řízení ve věci 47 Cm 90/98, sama o sobě nepředstavuje nemožnost dovolat se práva soudní cestou, včetně ústavní stížnosti (přirozeně pouze tehdy, jestliže napadeným rozhodnutím bylo rozhodováno o jejích základních právech a povinnostech), protože v takovém případě je napadené rozhodnutí ve vztahu k ní nutno považovat za "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Nicméně i tehdy je nutno pro podání ústavní stížnosti respektovat kogentní lhůtu 60 dnů ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Přestože se stěžovatelka mohla dovědět o existenci usnesení 47 Cm 90/98-13 nejpozději dne 18. 1. 2000, kdy byl vydán rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze čj. 15 Cm 76/98-64, v jehož odůvodnění se o usnesení 47 Cm 90/98 opakovaně hovoří, ústavní stížnost podala až rok poté.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že k porušení práva na soudní ochranu došlo tím, že obecné soudy ignorovaly jí navržené důkazní prostředky, nerespektovaly překážku věci zahájené, vycházely z právního názoru téhož soudu vysloveného v rámci prejudiciální otázky v jiném řízení a znemožnily jí účast při jednání. V důsledku porušení práva na soudní ochranu stěžovatelka dovozuje i porušení vlastnického práva.
V projednávané věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, což se v dané věci stalo. Obecné soudy po nařízení jednání věc projednaly a vydaly rozhodnutí. Jedním z předpokladů úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je, že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým (B., D., M., Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, str. 253-254). Obecné soudy provedly dokazování o ověření této podmínky a dospěly k závěru, že naléhavý právní zájem na straně stěžovatelky není dán, neboť o neplatnosti rozhodnutí usnesení mimořádné valné hromady ze dne 16. 12. 1997, jíž se účastnila stěžovatelka, bylo již rozhodnuto pravomocným rozhodnutím (usnesení ze dne 18. 9. 1998, čj. 47 Cm 90/98, nabylo právní moci dne 14. 10. 1998). Zamítl-li soud určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby se současně zabýval také věcí samou. Obecné soudy se tedy nedostaly do rozporu s ústavními kautelami, když se stěžovatelkou navrženými důkazy nezabývaly, neboť o věci samé, tedy o platnosti či neplatnosti označené mimořádné valné hromady pro překážku věci rozhodnuté nerozhodovaly.
Námitku o nerespektování překážky věci zahájené Ústavní soud považuje za nepřípadnou, neboť v přezkoumávaném řízení k jejímu nerespektování nedošlo.
K námitce stěžovatelky, že jí byla znemožněna účast při jednání, Ústavní soud zjistil, že v řízení před obecnými soudy byla nařízena tři jednání, dvě před Krajským obchodním soudem v Praze dne 12. 10. 1999 a dne 18. 1. 2000, ze kterých se právní zástupkyně stěžovatelky omluvila, jedno před Vrchním soudem v Praze dne 11. 10. 2000, kterého se právní zástupkyně stěžovatelky osobně účastnila. Stěžovatelce tedy bylo v průběhu soudního řízení umožněno realizovat své právo ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a její tvrzení o opaku se jeví jako nepodložené.
Neuvádí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti žádné další skutečnosti, které by svědčily o porušení článku 36 odst. 1 Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jen jako nesouhlasnou polemiku s právními závěry soudu. Existence odlišného právního názoru, jak do rozsahu dokazování, tak i ohledně hodnocení provedených důkazů, ke kasaci napadených rozhodnutí z důvodů shora vyložených nestačí. V daných souvislostech pak pozbývá jakoukoliv opodstatněnost i tvrzení o porušení vlastnických práv ve smyslu čl. 11 Listiny.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. června 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu