ECLI:CZ:US:2001:4.US.341.01
sp. zn. IV. ÚS 341/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti I.S., zastoupeného JUDr. M.H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2001, sp. zn. 7 To 174/2001, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2000, sp. zn. 49 T 2/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 4. června 2001 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadl uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání do rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 roků, trestu vyhoštění a propadnutí věci.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že po prostudování spisu navrhl doplnění dokazování provedením rekonstrukce trestného činu, aby mohl být zadokumentován celý průběh události se značným procentem přesnosti. Pro provedení tohoto důkazu svědčila i skutečnost, že se nepodařilo předvolat, dle názoru stěžovatele důležitého, svědka s trvalým pobytem v zahraničí. Tím, že provedení rekonstrukce bylo vyšetřovatelem zamítnuto jako nadbytečné, trpělo vadou celé následné řízení ve věci před soudy a bylo tím porušeno stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
K ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka - Vrchního soudu v Praze, za který se vyjádřil předseda senátu 7 To. Ten uvedl, že dle §2 odst. 5 trestního řádu, není povinností orgánů činných v trestním řízení, v daném případě soudu, vyhovět každému návrhu na doplnění dokazování, jestliže jeho rozsah je limitován výhradně potřebou zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a na základě kterých lze učinit věcně správné a spravedlivé rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nemohlo, s ohledem na obsah jednoznačných usvědčujících výpovědí svědků, vést provedení rekonstrukce činu k získání nových informací, navrhl účastník odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
K ústavní stížnosti bylo Ústavním soudem vyžádáno také vyjádření vrchního státního zástupce. Ten uvedl, že ústavní stížnost nemůže obstát vzhledem k oběma rozhodnutím obecných soudů, kdy již v rámci přípravného řízení byly v zákonem předpokládaném rozsahu shromážděny reálně dostupné důkazy tak, aby byl náležitě objasněn skutkový stav věci. Byly shromážděny výpovědi svědků popisujících chování stěžovatele v restauraci i před ní, na místě, kde došlo k vražednému útoku. Rovněž bylo provedeno ohledání místa činu a byl opatřen i lékařský znalecký posudek, včetně dalších důkazů popsaných v rozhodnutích soudů. Za takové jednoznačné důkazní situace byl vyšetřovatelem odmítnut návrh na provedení rekonstrukce jako nadbytečné.
Z tohoto důvodu navrhl vrchní státní zástupce zamítnutí ústavní stížnosti.
K ústavní stížnosti se za Městský soud v Praze vyjádřil předseda senátu 49 T, který plně odkázal na napadený rozsudek a současně uvedl, že jiné skutečnosti, než v rozsudku uvedené, již nemůže uvést, a proto považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
K ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal rovněž spis Městského soudu v Praze vedený pod sp. zn. 49 T 2/2000. Po prostudování spisu i všech předložených podkladů shledal ústavní stížnost jako nedůvodnou.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy vycházely při hodnocení věci z celého komplexu důkazů, z nichž nejvýznamnější část tvořily výpovědi zúčastněných osob. Výpovědi svědků se v podstatných bodech doplňovaly, a proto bylo možno na základě těchto důkazů zcela jednoznačně sestavit reálný a objektivní obraz okolností spáchání trestného činu. Pokud argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti spočívá toliko na neprovedení jednoho důkazu - rekonstrukce trestného činu, nelze z této jediné skutečnosti dovodit porušení jeho základních práv v takové intenzitě, jak v ústavní stížnosti tvrdí.
Ústavní soud, ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, dbá především o to, aby proces byl veden fair způsobem jako celek. Z tohoto pohledu nemůže přisvědčit názoru stěžovatele, že neprovedení jediného důkazu mohlo v této konkrétní věci vést k nespravedlivému procesu. Dále třeba uvést, že k odmítnutí návrhu stěžovatele na doplnění dokazovaní došlo v přípravném řízení, a stěžovatel měl možnost odstranit případné důsledky v rámci řízení před soudy obou stupňů. Ani ze záznamu o hlavním líčení ani z odvolání stěžovatele však nevyplývá, že by tak v rámci řízení před obecnými soudy učinil. Pokud pak stěžovatel tuto skutečnost namítá teprve v okamžiku podání ústavní stížnosti, je Ústavní soud nucen tento postup odmítnout. Ústavní soud není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, jak opakovaně uvedl ve své judikatuře. Provádění a hodnocení důkazů, je zcela v pravomoci obecných soudů, což plyne z koncepce soudní moci konstituované Ústavou ČR. Obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by ve stěžovatelově případě došlo k takovému pochybení, jímž by byl zkrácen na svých základních právech či svobodách, posoudil předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a proto ji odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. září 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu