ECLI:CZ:US:2001:4.US.346.01
sp. zn. IV. ÚS 346/01
Usnesení
IV. ÚS 346/01
Ústavní soud rozhod dne 28. srpna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti ing. A.K., zastoupené JUDr. J.M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2001, čj. 38 Ca 241/2000-26, rozhodnutí FŘ ze dne 4.4.2001, čj. 1149/140/00, a rozhodnutí F.ú., ze dne 15. 12. 1999, čj. 42941/99/055960/3853, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím orgánů veřejné moci o vyměření darovací daně a o zamítnutí odvolání a žaloby stěžovatelka tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo domáhat se stanoveným způsobem ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), vlastnické právo zakotvené v čl. 11 Listiny, a tím, že ke zdanění nedošlo na základě zákona, byl porušen i čl. 4 odst. 2 Listiny. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že při převodu družstevního bytu zákon o vlastnictví bytů spojuje i osud pozemku, na kterém je dům vystavěn, a že v souladu s tímto předpisem [§2 písm. f) zákona č. 72/1994 Sb., zákon o vlastnictví bytů] je třeba vykládat i příslušné ustanovení zákona o dani darovací [§20 odst. 6 písm. g) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí]. Podle názoru stěžovatelky mělo být zákonné osvobození převodu družstevních bytů od daně vztaženo i na převod pozemku, což finanční orgány ani soud nerespektovaly, a tím zasáhly do jejích ústavně zaručených základních práv. Z tohoto důvodu stěžovatelka žádá Ústavní soud, aby napadená rozhodnutí zrušil.
Ze spisu F.ú. vedeného k rozhodnutí ze dne 15. 12. 1999, čj. 42941/99/055960/3853, spisu FŘ, vedeného k rozhodnutí ze dne 4. 4. 2001, čj. 1149/140/00, a spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 241/2000, Ústavní soud zjistil, že správce daně vyměřil předmětným platebním výměrem stěžovatelce darovací daň ve výši 3 325,-- Kč, když zjistil, že na základě smlouvy o převodu družstevního bytu převzala do svého vlastnictví nejen bytovou jednotku a spoluvlastnický podíl na společných částech domu v P., ale i příslušný podíl na pozemcích ve smlouvě blíže specifikovaných. V odvolání proti platebnímu výměru stěžovatelka namítla, že podle ustanovení §21 zákona č. 72/1994 Sb., zákona o vlastnictví bytů jsou s vlastnictvím jednotky spojena i práva k pozemkům a pokud zákon spojil s převodem bytu i povinnost převést spoluvlastnický podíl k pozemku jedním právním úkonem, měl by být celý tento úkon osvobozen od daně, neboť pojem "převod bytu" v ustanovení §20 odst. 6 písm. g) zákona č. 357/1992 Sb., by měl být vykládán jako převod bytu i všeho dalšího, co je s tímto převodem neoddělitelně spojeno.
FŘ odvolání stěžovatelky zamítlo s argumentací, že stavba není součástí pozemku, že vlastnictví stavby, která je věcí nemovitou, automaticky nenásleduje vlastnictví pozemku a že podle shora citovaného ustanovení jsou od daně osvobozeny bezúplatné převody bytů, garáží a ateliérů podle zvláštních předpisů, a nikoliv podíl na pozemku. Rozhodnutí finančních orgánů stěžovatelka napadla správní žalobou, ve které opakovala svůj právní názor o daňovém osvobození převodu spoluvlastnického podílu k pozemku, neboť jde o zákonné spojení vlastnictví bytové jednotky a pozemku, a osvobození od daně se tak podle jejího názoru musí vztahovat na celý převod jednotky se všemi právy, které jsou s touto jednotnou spojeny, tedy i na pozemek.
Městský soud v Praze rozsudkem žalobu zamítl. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že ohledně výkladu ustanovení §20 odst. 6 písm. g) zákona č. 357/1992 Sb. a ustanovení 24 odst. 1 až 4 zákona č. 72/1994 Sb. zastává stejný právní názor jako finanční orgány, tedy, že taxativní výčet nemovitostí, jež jsou osvobozeny od daně darovací a od daně z převodu nemovitostí, nelze rozšiřovat a že osvobození nemůže být rozšířeno i na pozemky, na nichž se převáděné stavby nacházejí.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V dané věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není součástí systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Jádro ústavní stížnosti tvoří v podstatě opakovaný nesouhlas s výkladem shora citovaných ustanovení zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí v souvislosti s výkladem příslušných ustanovení zákona o vlastnictví bytů. Stěžovatelka se tak domáhá přezkoumání interpretace hmotněprávních norem, jak to již učinila před obecným soudem, což ve své podstatě znamená, že staví Ústavní soud do role další instance správního soudnictví, což je úloha, která mu, jak uvedeno shora, nepřísluší.
Stěžovatelka argumentuje porušením článku 36 odst. 1, 2 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u příslušného orgánu a přezkoumání jeho rozhodnutí soudem, Ústavní soud však tvrzené porušení Listiny neshledal. Z připojených spisů vyplynulo, že stěžovatelce tato možnost upřena nebyla. Správní orgány se způsobem stanoveným zákonem věcí meritorně zabývaly a na stěžovatelčiny vznesené námitky reagovaly. Správní soud věc veřejně a v přítomnosti právního zástupce stěžovatelky projednal a vydal rozsudek, ve kterém vyložil, na základě jakých skutečností shledal postup správce daně při doměření daně darovací správným. Co se týče aplikace a interpretace příslušných ustanovení zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí a zákona o vlastnictví bytů, Ústavní soud má za to, že správní soud postupoval ústavně konformním způsobem a že jeho závěry jsou přezkoumatelné. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny, a rozsudek je tak třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Samotná skutečnost, že správní orgány a správní soud opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k zásahu Ústavního soudu. Odlišný právní názor nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu, stejně jako rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je třeba chápat tak, že v souladu s obecným procesním předpisem musí být v řízení před obecným soudem účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny a není tak dán prostor ani pro závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí i porušení čl. 11 Listiny, které však blíže nerozvádí a porušení čl. 4 odst. 2 Listiny. S ohledem na shora uvedené závěry o dodržení ústavních procesních práv v řízení před Městským soudem v Praze Ústavní soud považuje i tato tvrzení za zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu