ECLI:CZ:US:2001:4.US.351.2000
sp. zn. IV. ÚS 351/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. M. J., zastoupeného JUDr. Z. K., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 2000, sp. zn. 1 Co 164/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 9. června 2000 byla, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku odvolacího sodu, kterým mu, jako odvolateli, nebylo zcela vyhověno a byla mu stanovena povinnost napsat omluvný dopis za výroky učiněné v podání odvolání proti rozhodnutí správního orgánu.
Stěžovatel rozsudku vytýká, že nebyly uvedeny důvody, pro které bylo jeho odvolání přijato, když odvolací soud pouze konstatoval, že odvolání je důvodné, ale z jiných důvodů, než jaké předložil stěžovatel. Za vadu řízení stěžovatel pokládá také překročení poučovací povinnosti, kterou vrchní soud poskytl právní zástupkyni protistrany. Stěžovatel brojí i proti skutečnosti, že odvolací soud nerozhodoval na základě veškerých listinných důkazů, na které stěžovatel v odvolání odkázal. Nakonec vrchnímu soudu vytýká i to, že nezohlednil důvody, proč stěžovatel výroky, jenž jsou předmětem soudního řízení, učinil.
V uvedeném postupu stěžovatel shledal zásah do svých práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy do práva na spravedlivý proces u nezávislého soudu a do práva na rovnost účastníků řízení.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil, dle ustanovení §42 odst. 4 zákona, účastník - Vrchní soud v Olomouci, prostřednictvím předsedy senátu 1 Co. K námitce poučení právní zástupkyně protistrany uvedl, že tímto postupem byla pouze splněna povinnost poskytnout procesní poučení, přičemž soudem nebyla navržena omluva prostřednictvím dopisu, jak tvrdil stěžovatel.
V otázce úplnosti spisu a dalších podkladů odkázal účastník na skutečnost, že stěžovatelem navržené materiály se bezprostředně netýkaly věci, a vrchní soud vycházel z pravomocného rozhodnutí v dědickém řízení a nezohledňoval namítané vady tohoto řízení.
Motivace, která vedla stěžovatele k zásahu do osobnostních práv, tedy reakce na jednání protistrany, je bezvýznamná, neboť odpovědnost za zásah do osobnostních práv je objektivního charakteru.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis vedený u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 20/96. Tento spis však byl krajským soudem dodán až po ukončení dovolacího řízení, kterým stěžovatel napadl shora uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci. Jak je patrno z doručeného usnesení Nejvyššího soudu ČR dovolání bylo odmítnuto pro pozdní podání.
Ze spisu Krajského soudu v Brně byl konstatován několikaletý průběh soudního řízení ve věci, kdy věc byla opakovaně vrácena odvolacím soudem zpět k dalšímu řízení soudu nalézacímu. Přesto bylo v průběhu řízení před obecnými soudy prokázáno, že stěžovatel použil výroky, pro které probíhá řízení, aniž se mu podařilo prokázat pravdivost těchto tvrzení. Již skutečnost, že věc byla opakovaně vrácena k dalšímu řízení s vydáním právního názoru odvolacího soudu, svědčí o tom, že obecné soudy v dané věci poskytovaly ochranu právům zákonem stanoveným způsobem, aniž se zpronevěřily své nezávislosti a nestrannosti.
Otázkou poučovací povinnosti soudů se Ústavní soud opakovaně zabýval, a proto napadenou formu poučení v tomto případě neshledává za takovou, aby byla způsobilá zasáhnout do stěžovatelových základních práv či svobod.
Ze spisu je také zřejmé, že v průběhu řízení se stěžovatel pokoušel prokázat pravdivost svých tvrzení s odkazem na nesprávnosti v řízeních, která již byla pravomocně skončena. Za této situace bylo na místě, a v souladu s principem právní jistoty, že se soudy těmito námitkami nezabývaly.
Pokud v průběhu řízení nebyla shledána pravdivost tvrzení stěžovatele, nebylo tak učiněno na základě porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces nebo porušení práva na rovnost účastníků řízení soudem, jak stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, ale s ohledem na neunesení břemene tvrzení právě stěžovatelem.
Za této situace je Ústavní soud nucen konstatovat, že v této věci jde o typickou situaci, kdy je ústavněprávní argumentace nahrazena subjektivním názorem jedné strany sporu, která v tom, že obecné soudy v její věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je závěr její spatřuje porušení svých chráněných práv a svobod, aniž by uvedla další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaných článků Listiny. Takové tvrzení je jen polemikou s právními závěry obecného soudu. V důsledku toho nezbývá, než stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny.
Vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. 2. 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu