ECLI:CZ:US:2001:4.US.358.2000
sp. zn. IV. ÚS 358/2000
Usnesení
IV. ÚS 358/2000
Č E S K Á R E P U B L I K A
U S N E S E N Í
Ú s t a v n í h o s o u d u Č e s k é r e p u b l i k y
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. J. P., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2000, sp. zn. 8 To 28/2000, ve věci Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 4 T 79/99, z 25. 10. 1999, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení shora označených rozsudků s tvrzením, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, které je zakotveno v hlavě páté a zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3, odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 4 T 79/99, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem jmenovaného soudu, sp. zn. 4 T 79/99, ze dne 25. 10. 1999, uznán vinným trestným činem vraždy dle §219 odst. 1 tr. zákona a trestným činem krádeže dle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zákona za to, že v době od 17,30 hod. dne 4.2.1999 do 6,00 hod. dne 5.2.1999, v prostoru mezi domem a garáží pozemku u domu čp. 446 v ulici T. v Pardubicích - Rosicích nad Labem, během vzájemné potyčky, fyzicky napadl majitele domu S. N., nar. 14. 2. 1946, v úmyslu jej usmrtit, když jej velkým kuchyňským nožem s délkou čepele 36 cm opakovaně bodl do břicha, čímž mu způsobil zejména 2 hluboká bodnořezná poranění břicha v hloubce 16 cm, se zasažením dolního laloku pravé plíce a nitrobřišních orgánů tak, že poškozený v důsledku vnitřního a zevního krvácení na místě zemřel. Dne 11. 11. 1998 dále odcizil jízdní kolo, dne 26. 1. 1999 odcizil S. Š. z jeho bundy částku 6.000,- Kč, cestovní pas a další drobné osobní věci a dne 30. 1. 1999 odcizil v restauraci "U V." z pokladny za výčepem částku 8.000,- Kč. Za tyto činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let nepodmíněně se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou. V podrobném zdůvodnění tohoto rozsudku krajský soud po reprodukci výpovědi stěžovatele, řady slyšených svědků, a to jak z přípravného řízení, tak učiněných u hlavního líčení, závěrů znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, daktyloskopie a dalších důkazů obsáhle vysvětlil, na základě jakých svých úvah dospěl k závěrům o vině stěžovatele. Z premisy obžaloby o tom, že stěžovatel byl před činem již delší dobu bez jakýchkoliv finančních prostředků, nevycházel, neztotožnil se s tím, že motivací stěžovatelova jednání byla zištnost, a uvěřil mu, že do domu poškozeného byl skutečně pozván, jakož i tomu, že v domě poškozeného oba požívali alkoholické nápoje a došlo mezi nimi k rozepři právě pro chápání důvodů rozchodu stěžovatele se svědkyní S. D., přičemž tyto údaje v podstatě čerpal z výpovědi stěžovatele. Soud tak uvěřil, že došlo k situaci, kdy stěžovatel i poškozený se dostali do rozepře ohledně rozchodu stěžovatele s bývalou družkou, přičemž se jednalo o téma, které se ho bytostně dotýkalo. Za uvedené situace, kdy každá strana zaujímala odlišné stanovisko, pak došlo k jednání, které mělo za následek smrt poškozeného. Stěžovatel se hájil tím, že k tomu došlo společným pádem obou na zem, znalci z oboru soudního lékařství však tento mechanismus vzniku prakticky vyloučili, a soud také po podrobném rozvedení svých úvah, opírajících se zejména o soudně lékařskou expertízu (poukazující mimo jiné i na bodnořezná poranění poškozeného na palci a ukazováčku, která svědčí typicky obrannému reflexu bránícího se útočícímu nožem, oproti absenci jakéhokoliv poranění stěžovatele), dospěl k závěru, že poškozený se při uvedeném jednání bránil, nikoliv útočil, a bylo tedy vyloučeno, že se děj odehrával tak, jak uváděl ve své původní obhajobě stěžovatel. Trestné činy krádeže pak soud prvního stupně považoval za prokázány svědeckými výpověďmi poškozených.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podali stěžovatel i státní zástupce odvolání. Stěžovatel, který ještě ve svém prvém podání ze dne 11. 2. 2000, písemně odůvodňující jeho odvolání podané do protokolu, setrvával na své původní obhajobě, založené na tvrzení, že ke zranění poškozeného s následkem smrti došlo pádem na zem při vzájemné potyčce, kterou inicioval poškozený, teprve v následujícím doplňku svého odvolání uvedl, že jím původně uváděné údaje v přípravném řízené nebyly pravdivé, byly výsledkem snahy jej do případu zapojit a svým způsobem jej i vydírat. V tomto podání nově tvrdil, že poškozeného navštěvoval se svou družkou S. D., od které se vlastně o smrti poškozeného dověděl. On sám se sice kritického dne s poškozeným setkal, setrval však s ním pouze do 16,00 hodin, a poté odjel do Prahy, kde se setkal se svým známým I. M. Poukázal také na to, že na dveřích domku poškozeného nebyly nalezeny jeho otisky, ale otisky cizí osoby. Stěžovatel proto navrhl, aby byl obžaloby zproštěn, případně aby byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a vrácen zpět k novému projednání.
Státní zástupce podal odvolání v neprospěch stěžovatele pouze do výroku o vině s tím, že jednání stěžovatele mělo být kvalifikováno podle §219 odst. 1, odst. 2 písm h.) tr. zákona. Státní zástupce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil, obžalovaný byl uznán vinným dle jeho návrhu a byl mu uložen přísnější trest. Intervenující vrchní státní zástupce modifikoval podané odvolání tak, že proti použité právní kvalifikaci nemá výhrad, avšak uložený trest považuje za nepřiměřeně mírný a navrhl, aby odvolací soud sám uložil trest odnětí svobody nad spodní hranici trestní sazby.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozhodl dne 12. 4. 2000, rozsudkem, sp. zn. 8 To 28/2000, tak, že napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti a půl roku. Odvolání stěžovatele nevyhověl, když skutková zjištění soudu prvního stupně shledal naprosto správnými, neboť vzešla z úplného a vyčerpávajícího dokazování. Zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je podle vrchního soudu i hodnocení důkazů. K pozdější obhajobě obžalovaného, že na místě činu vůbec nebyl, odkázal na přesvědčivé a podložené závěry soudu prvního stupně, který při hodnocení důkazů vycházel z původních výpovědí stěžovatele, v nichž tento svou přítomnost na místě činu nepopíral a uváděl o okolnostech svého pohybu v různých prostorách objektu poškozeného takové detaily, které mohl znát pouze pachatel. Zároveň poukázal na to, že pokud stěžovatel upozorňuje na neztotožněné daktyloskopické stopy na dveřích v domě poškozeného, zřejmě opomněl, že daktyloskopickou expertizou byly jeho stopy na místě činu zjištěny (č.l. 73, 250 a 254).
Proti tomuto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel ústavní stížnost, jíž tvrdí, že bylo porušeno jeho právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nebyly respektovány zásady trestního řízení promítnuté v §2 a §33 tr. řádu, které se odvíjí od ustanovení, zakotvených v hlavě páté Listiny, jakož i zásady čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zejména stěžovatel upozorňuje na porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu, v němž jsou promítnuty dvě základní zásady trestního řízení - tedy zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásada vyhledávací. Stěžovatel uvádí, že jestliže tvrdí, že na místě činu v době jeho spáchání nebyl, a toto tvrzení opírá o důkazy, vzniká tím důvodná pochybnost, že skutek spáchal. Zásada vyhledávací pak konkretizuje povinnost soudu se jeho tvrzením zabývat, hledat a provést důkazy, které jeho tvrzení dokazují či vyvracejí. Jestliže odvolací soud podle toho nepostupoval, pak vybočil z mezí zásad spravedlivého procesu,
čímž porušil čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), a pokud se jeho obhajobou, uváděnou v doplnění odvolání, v potřebném rozsahu nezabýval, ukrátil jeho právo na obhajobu, a pominul tak čl. 40 odst. 3, odst. 4 a čl. 36 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že důvody uvedené v ústavní stížnosti jsou zčásti lživé, čímž má na mysli tvrzení, že se odvolací soud nezabýval změnou obhajoby obžalovaného. Změně obhajoby je věnován poslední odstavec str. 5 rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2000, sp. zn. 8 To 28/2000. Pokud pak stěžovatel argumentuje tím, že jeho vina nebyla prokázána, odkazuje soud na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku a na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 1999, sp. zn. 4 T 79/99. Je toho názoru, že k porušení ústavních práv stěžovatele nedošlo, a proto navrhuje, aby Ústavní soud ČR rozhodl tak, že se stížnost odmítá.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného trestního spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel se domáhal zrušení rozsudku odvolacího soudu, neboť dle jeho názoru bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a to tím, že nebyly respektovány základní zásady trestního řízení, promítnuté v ustanovení §2 a §33 tr. řádu. Tvrdí, že byl odsouzen za trestný čin, aniž k tomu soud měl jasné a nepopiratelné důvody, a takový postup stěžovatel považuje za odepření práva na soudní ochranu a porušení jeho práva na obhajobu. Ústavní soud však po prostudování spisového materiálu konstatuje, že v daném případě obecné soudy prováděly a hodnotily důkazy velmi pečlivě a v odůvodněních svých rozhodnutí přesně a logicky vyložily, proč se rozhodly právě tak, jak uvedly ve svých výrocích.
Podstatou ústavní stížnosti je v podstatě nesouhlas stěžovatele se skutkovým a právním posouzením jeho věci obecnými soudy. V tomto směru nezbývá než poukázat na konstantní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů, provedených obecnými soudy. Ústavní stížnost je v podstatě jen opakováním argumentů, uplatněných již v předcházejícím řízení, přitom ze spisového materiálu nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a také proces byl veden způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o jeho spravedlivosti. Podle závěrů Ústavního soudu nedošlo v daném případě ani ke krácení práva stěžovatele na obhajobu, když z odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je patrno, že tento soud se novou verzí obhajoby stěžovatele zabýval, a z jakých důvodů se k ní nepřiklonil a proč nepovažoval za nutné v této souvislosti provádět další dokazování, dostatečně vysvětlil.
Ústavní soud tak neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti, přičemž závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je v posuzovaném případě výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů.
Z důvodů shora uvedených byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu