ECLI:CZ:US:2001:4.US.363.01
sp. zn. IV. ÚS 363/01
Usnesení
IV. ÚS 363/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu a JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti J.Z., zastoupeného JUDr. E.K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 63/98, ze dne 3. 4. 2001, rozhodnutí FŘ ze dne 2. 3. 1998, čj. 8843/150/1997, F.ú. ze dne 19. 6. 1997, čj. 102394/97/138916, rozhodnutí FŘ ze dne 6. 3. 1995, čj. 652/33/95, a dodatečnému platebnímu výměru, č. 55/94 ze dne 30. 11. 1994, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 - 4, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst.1 a 2 Listiny základních práv a svobod, navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí správce daně, kterými nebylo vyhověno jeho žádosti o postup dle ustanovení §56 zákona č. 337/1992 Sb., ve věci zrušení dodatečného platebního výměru F.ú., ze dne 30. 11. 1994, jehož zrušení rovněž navrhuje.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozhodnutím F.ú. mu byla dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 1,127.690,- Kč a následně byla dle ustanovení §40 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty zvýšena o 100 %. Odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru bylo FŘ, s odůvodněním, že v projednávané věci nebylo uskutečněno zdanitelné plnění a nebyl vystaven příslušný daňový doklad, zamítnuto. Stěžovatel je však přesvědčen, že splnil všechny podmínky, které zákon stanoví pro oprávněné uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty, a to jak pokud jde o náležitosti daňového dokladu, tak pokud jde o uskutečnění zdanitelného plnění a jeho následné využíti pro zdanitelná plnění a opodstatněnost svých tvrzení v tomto směru v ústavní stížnosti dále rozvádí.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, dle kterého stanovenou daňovou povinnost nelze přezkoumat dle §56 zákona č. 337/1992 Sb., neboť toto ustanovení neposkytuje prostor pro vlastní rozhodování ve věci, ale musí se jednat o situaci, kdy dojde ke zřejmé chybě při postupu správce daně a otázka zákonnosti platebního výměru nemůže být takto řešena. Stěžovatel namítá, že pro opravu zřejmých chyb je určeno ustanovení §56 odst.1 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., avšak ustanovení §56 odst. 1 písm. a) citovaného zákona plní funkci jinou, když dává možnost přezkumu zákonnosti rozhodnutí, pokud je uplatňováno, že daň byla stanovena někomu, kdo ji podle zákona není povinen platit. Stěžovatel poukazuje na systematické zařazení ustanovení §56 zákona č. 337/1992 Sb., mezi mimořádné opravné prostředky, jehož použití je možné nejen z úřední povinnosti, ale i na základě žádosti. Nesprávnou interpretací ustanovení §56 zákona č. 337/1992 Sb., byl stěžovatel zkrácen na svých právech na přezkoumání zákonnosti orgánu veřejné správy. Poukazuje i na to, že soud o jeho žalobě rozhodl až po více než dvou letech, v důsledku čehož došlo k prodlení a navýšení příslušenství daně, jež nyní dosahuje relací samotného základu daně.
Krajský soud v Plzni ve vyjádření k ústavní stížnosti stran právního názoru a výkladu ustanovení §56 zákona č. 337/1992 Sb., odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že proti vlastnímu rozhodnutí o dodatečnému platebnímu výměru byly stěžovatelem vyčerpány jak řádné tak mimořádné opravné prostředky a postupem dle §56 zákona č. 337/1992 Sb. nelze otvírat uzavřenou otázku výchozích skutkových zjištění a jejich hmotněprávního hodnocení.
FŘ se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem dle §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vzdalo.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 63/98, ze dne 3. 4. 2001, a napadenými rozhodnutími správce daně z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z obsahu připojených rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutím FŘ ze dne 6. 3. 1995, čj. 652/33/95, bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí F.ú. ze dne 30. 11. 1994, č. 55/94, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty. Rozhodnutím Ministerstva Financí ČR ze dne 11. 2. 1997, čj. 392/11183/1997, pak nebylo k žádosti stěžovatele povoleno přezkoumání uvedeného rozhodnutí FŘ dle §55b zákona č. 337/1992 Sb., s odůvodněním, že dotčená rozhodnutí byla vydána v souladu s platnými předpisy, nezakládají se na podstatných vadách řízení a okolnosti nenasvědčují tomu, že by došlo ke stanovení daně v nesprávné výši.
Ústavní soud dále ověřil, že rozhodnutími správce daně, napadenými ústavní stížností, nebylo vyhověno žádosti stěžovatele podané dle ustanovení §56 zákona č. 337/1992 Sb. s odůvodněním, že stěžovatel byl osobou, která je povinna platit daň podle zákona č. 588/1992 Sb., a proto mu také daňová povinnost v souladu se zákonem č. 337/1992 Sb. byla stanovena. Finanční ředitelství v odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedlo, že námitky proti rozhodnutí o uložení daňové povinnosti se uplatňují v rámci řízení o odvolání, přičemž tuto možnost stěžovatel využil. Námitky, kterými stěžovatel argumentuje v žádosti o zrušení dodatečného platebního výměru, směřují proti celému vyměřovacímu řízení. Zrušení napadeného rozhodnutí by tak neznamenalo napravení zřejmého omylu, ale přezkoumání řízení ve věci doměření daně z přidané hodnoty. Správností a zákonností platebního výměru se přitom správní orgány včetně Ministerstva financí ČR zabývaly, a důvody pro jeho zrušení neshledaly.
Krajský soud v rozhodnutí, kterým žalobě na přezkoumání napadených rozhodnutí správce daně nevyhověl, uvedl, že stěžovatel odůvodňoval svoji žádost o opravu zřejmých omylů a nesprávností v dodatečném platebním výměru nikoliv poukazem na zřejmý omyl či nesprávnost, ale tvrzením nezákonnosti postupu daňových orgánů, v jehož důsledku měla být stanovena daň v nesprávné výši (konkrétně nezákonnost rozhodnutí spatřoval v porušení ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 588/1992 Sb.). Otázka zákonnosti dodatečného platebního výměru však nemohla být řešena použitím institutu mimořádného opravného prostředku, neboť k nápravě tohoto případného právního omylu je určen institut přezkoumání daňového rozhodnutí. Dále uvedl, že podmínkou aplikace ustanovení §56 odst. 1 písm a) a b) zákona č. 337/1992 Sb. je okolnost, že prováděná oprava je důsledkem zjištěného omylu či zřejmé nesprávnosti. Ustanovení, jejichž porušení se stěžovatel v žalobě dovolával, tj. §12 a §19 odst. 3 zákona č. 588/1992 Sb., v projednávané věci pak ani nebyla aplikována. Krajský soud vyloučil i možnost, že k uložení daňové povinnosti došlo z důvodů zřejmého omylu či nesprávnosti, neboť, jak ověřil, stěžovatel byl na základě přihlášky s účinností od 1. 6. 1993 registrován u F.ú., jako plátce daně z přidané hodnoty a jako takový byl povinen daň z přidané hodnoty platit.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Krajský soud se dle ustanovení §247 a násl. o.s.ř. žalobním návrhem v rozsahu uplatněných žalobních důvodů zabýval. Své rozhodnutí soud v souladu s ustanovením §157 o.s.ř. řádně odůvodnil, uvedl, jaké právní předpisy aplikoval a jakými úvahami byl při rozhodování veden. Jeho právní závěry, dle kterých v dané věci nebylo na místě zkoumat hmotněprávní stránku věci u rozhodnutí již pravomocného a rovněž nebyly shledány důvody pro opravu zřejmého omylu či nesprávnosti, nelze považovat za rozhodnutí, které by bylo nezákonné či dokonce protiústavní. Ústavní soud považuje výklad ustanovení §56 zákona č. 337/1992 Sb., provedený krajským soudem, za ústavně konformní, odpovídající úmyslu zákonodárce a ztotožňuje se s jeho stanoviskem, dle kterého jednotlivé instituty mimořádných opravných prostředků slouží možnosti nápravy odlišných vad pravomocných rozhodnutí, a to v případě obnovy dle §54 zákona č. 337/1992 Sb. vad skutkových, v případě přezkoumání daňových rozhodnutí dle §55b citovaného zákona vad právních a v případě zřejmých omylů a nesprávností je dána možnost jejich nápravy právě dle §56 citovaného zákona. Jednotlivé typy mimořádných prostředků však nelze účelově zaměňovat, či ze stejného důvodu uplatňovat dva různé mimořádné opravné prostředky, jak činí stěžovatel. Ze systematického zařazení ustanovení §56 zákona č. 337/1992 Sb., a logického výkladu je zcela zřejmé, že toto ustanovení nazvané " Opravy zřejmých omylů a nesprávností" umožňuje opravit nebo změnit rozhodnutí i v případě uvedeném v jeho odst. 1 písm. a), tj. pokud byla stanovena daň někomu, kdo ji podle zákona není povinen platit, právě jen v případech, kdy se tak stalo zřejmým omylem a nikoliv na základě tohoto ustanovení znovu po věcné stránce projednávat pravomocné rozhodnutí, navíc u kterého již byla i využita možnost přezkoumání dle §55b zákona č. 337/1992 Sb.
Pokud ústavní stížnost směřuje do rozhodnutí FŘ ze dne 6. 3. 1995, čj. 652/33/95, a dodatečnému platebnímu výměru, č. 55/94, ze dne 30. 11. 1994, kterými stěžovateli byla uložena vlastní daňová povinnost, Ústavní soud uvádí, že se jedná o návrh jednak podaný po 60 denní lhůtě (počítané ode dne doručení posledního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje), stanovené pro řádné uplatnění ústavní stížnosti v §72 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jednak o návrh nepřípustný ve smyslu ustanovení §75 citovaného zákona, neboť stěžovatel, jak je z připojených materiálů zřejmé, se nedomáhal přezkoumání rozhodnutí správce daně, kterým mu právě byla uložena daňová povinnost, soudní cestou dle ustanovení §247 a násl. o.s.ř. Podstatou sporu je přitom právě snaha stěžovatele zvrátit tato pravomocná rozhodnutí, a to nepřípustně extenzivním výkladem ustanovení §56 zákona č. 337/1992 Sb., který je konstruován pro zcela odlišnou právní situaci.
Skutečnost, že řízení ve věci trvalo 2 roky, nemůže vyloučit ústavní souladnost napadeného rozhodnutí, neboť stěžovatel na průtahy řízení poukazuje až po skončení řízení, kdy jakýkoliv zásah Ústavního soudu by i v případě, že by průtahy byly shledány, se mohl omezit pouze na jejich konstatování. Uvedené platí i ve vazbě na namítaný nárůst příslušenství daně, neboť stěžovateli musela být známa skutečnost, že pravomocné rozhodnutí ohledně daňové povinnosti jej zavazuje k plnění s možností sankce z důvodů prodlení s jeho placením.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod a ověřil, že soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný po lhůtě, návrh nepřípustný a návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2001
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu