ECLI:CZ:US:2001:4.US.368.99
sp. zn. IV. ÚS 368/99
Usnesení
IV. ÚS 368/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. J. L., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 1999, sp. zn. 29 Co 138/99, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 1. 1999, sp. zn. 8 C 244/98, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, B. O., zastoupeného JUDr. I. K., advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR a čl.6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými byl uznán povinným zaplatit B. O. (nyní vedlejší účastník) částku Kč 247.726,- Kč s přísl. Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 8 C 244/98, a tvrzení obsažených v ústavní stížnosti vyplývá, že vedlejší účastník žalobní nárok zdůvodnil stěžovatelem učiněnou ústní objednávkou na dodávku smrkové kulatiny a uskutečněním této dodávky, účtované fakturou č. 951002 na Kč 197.726,70 a realizací druhého obchodního případu, těsně korespondujícího, a to dodávkou modřínové kulatiny zálohově účtované fakturou č. 951028 na částku 50.000,- Kč. Stěžovatel v řízení namítal, že dodávku dřevní hmoty sice skutečně přijal, ale domníval se, že se jedná o kompenzaci dluhu ve výši 400.000,-, který vůči němu měla firma Ing. P. G. S žalobcem žádnou smlouvu neuzavřel a žádné dřevo od něj nechtěl, ihned po obdržení faktury telefonicky sdělil jejímu vystaviteli, že zboží, navíc svou kvalitou neodpovídající fakturované ceně, nechce. Zboží neodmítl ihned, neboť v inkriminované době očekával dodávku zboží rovněž z moravského regionu a především by v takovém případě musel platit za dopravu zboží zpět.
Spor byl oběma soudy rozhodován opakovaně poté, co byly na základě stěžovatelovy předchozí ústavní stížnosti nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. IV.ÚS 304/98, zrušeny původní - předchozí rozsudky obou soudů. V zrušujícím nálezu Ústavní soud konstatoval, že teprve objasněním otázky dodávky modřínové kulatiny v hodnotě 50.000,- Kč bude rozšířen potřebný prostor pro hodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti, a to i ve směru stěžovatelova tvrzení, že kulatina byla expedována ing. P., podepsaným na dodacích listech, tedy osobou odlišnou od vedlejšího účastníka.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je naprosto zmatečné, neodpovídá ani provedenému důkaznímu řízení ani zákonným náležitostem. Nesouhlasí s tím, že by, jak je uvedeno v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, bylo soudem prvého stupně doplněno dokazování tak, jak naznačil Ústavní soud. Zejména namítá, že neprovedení výslechu svědka M. Š., odůvodněné tím, že zástupkyně stěžovatele neupřesnila smysl navrhovaného svědectví, jde nad rámec zákonem předvídaného odůvodnění návrhu důkazu, kdy vyhovět takovému požadavku by znamenalo předem formulovat budoucí obsah svědecké výpovědi. Odvolacím soudem podané vysvětlení splnění požadavku Ústavního soudu ohledně objasnění dodávky modřínové kulatiny jednak stanovenému požadavku nevyhovuje a jednak je v rozporu s provedeným dokazováním, kdy soud nezohlednil rozporná tvrzení vedlejšího účastníka, týkající se dodávky modřínové kulatiny.
Tvrzení odvolacího soudu, že žalovanému bylo umožněno zpochybnit listinné důkazy předložené žalobcem nebo vyvrátit tvrzení žalobce a svědka ing. R. P., postrádá logiku, když současně nevysvětluje, zda a jak bylo této možnosti využito a proč se soud s námitkami stěžovatele neztotožnil, když důkazní břemeno bylo na vedlejším účastníkovi a stěžovatel skutkově i právně relevantními námitkami zpochybňoval jak listinné důkazy, tak tvrzení žalobce i svědka. Dle názoru stěžovatele jsou obě napadená rozhodnutí v rozporu s ust. §157 odst. 2 a 3 o.s.ř., neboť oba soudy nerespektovaly zákonná procesní pravidla, ani pro ně závazný závěr, vyslovený v předchozím nálezu Ústavního soudu.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uved , že ustanovení §120 o.s.ř. jej opravňuje k tomu, aby provedl jen ty navržené důkazy, které směřují k předmětu sporu. K výslechu svědka M. Š. nepřistoupil, neboť za důkaz v uvedeném smyslu nepovažoval svědectví o stavu dřevní hmoty uskladněné na jeho pile. K námitce, že se soud nezabýval rozporem mezi doklady o dodávce 80 m2 modřínové kulatiny, a tím, že se žalobce spokojil jen se zálohovou částkou 50.000,- Kč, uvedl, že byl vázán dle §153 odst. 2 o.s.ř. žalobou a bylo by porušením práva rovnosti, pokud by vyzýval žalobce k úpravě podaného návrhu na zahájení řízení nebo jej poučoval k uplatnění práv proti žalovanému. Dle názoru soudu byla obrana stěžovatele vyvrácena a soud v odůvodnění rozsudku zdůvodnil, proč dospěl k závěru, že Ing. P. byl zmocněným zástupcem žalobce, a proč považoval tvrzení stěžovatele o tom, že pokládal dodanou dřevní hmotu za kompenzaci dluhu jiné obchodní společnosti, za snahu vyhnout se odpovědnosti za žalovaný dluh.
Ústavní soud předesílá, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
V tomto smyslu Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Pro daný spor bylo podstatné posouzení, zda mezi žalobcem a stěžovatelem došlo k ústnímu uzavření kupní smlouvy o dodávce smrkové a modřínové kulatiny a zda při uzavírání smlouvy vystupoval ing. R. P. jako její zprostředkovatel (na základě smlouvy o zprostředkování ze dne 24. 7. 1995), který se rovněž následně podílel na třídění stěžovatelem vybraného dřeva a jeho nakládce, či zda v daném případě byla uzavřena ústní dohoda s ing. R. P., který předmětnou dodávkou kompenzoval dluh firmy G. a jako spediční firmu použil firmu žalobce. Soud na základě provedeného dokazování, zejména na základě tvrzení ing. P., pak dospěl k závěru, že žalobce se stěžovatelem kupní smlouvu skutečně ústně uzavřel, žalobce objednané zboží dodal a stěžovatel dodané zboží převzal, zboží nereklamoval ani platně neodstoupil od smlouvy a dokonce zaplatil i přepravné a manipulační poplatky. Tvrzení o kompenzaci dluhu firmy G. nebylo ničím prokázáno a naopak bylo zcela vyvráceno svědectvím Ing. P.
Ústavní soud se zaměřil na zjištění, zda se obecné soudy v souladu se závěrem vysloveným v zrušujícím nálezu Ústavního soudu zabývaly otázkou průkaznosti dodávky 80 m3 modřínové kulatiny. V tomto směru Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo doplněno dokazování výslechem účastníků, přičemž soud vzal za zjištěné, že na rozdíl od ústní dohody ohledně dodávky 80 m3 bylo pro problémy s placením ze strany stěžovatele dodáno pouze 24 m3 modřínové kulatiny, jejíž kupní cena činila 52 800,- Kč. Na úhradu dodávky byla vystavena zálohová faktura ve výši 50.000,- Kč. Zbytek částky žalobce nepožadoval. Soud vzal rovněž za věrohodné žalobcem poskytnuté vysvětlení ohledně způsobu dodání modřínové kulatiny a dokladování této dodávky v nákladových a dodacích listech. Stěžovatel soudu žádné další důkazy nepředložil, setrval na svém tvrzení, že s žalobcem žádnou smlouvu ohledně dodávky dřeva neuzavřel, a pouze požadoval provedení výslechu svědka M. Š., který se měl vyjádřit k tomu, jak dodávka zboží vypadala a jak on sám ohledně ní se svědkem komunikoval v roce 1995.
Po přezkoumání spisového materiálu a seznámení se s odůvodněním napadených rozhodnutí je Ústavní soud, přestože má výhrady k postupu obecných soudů, zejména v tom směru, že některé otázky mohly být více objasněny způsobem, který se v daném případě nabízel, je nucen odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá, že jakkoliv by měl Ústavní soud pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, platí, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. V daném případě, kdy proti sobě stála dvě protichůdná tvrzení ohledně subjektu, se kterým byla uzavřena smlouva o dodávce dřevní hmoty, přitom stěžovatel ve své výpovědi (č.l. 16) uvedl, že to byl vedlejší účastník (nikoliv tedy Ing. P.), jehož na Moravě navštívil, a tento v lese při jednání byl také, společně s ing. P., osobně přítomen, a kdy účastníci shodně tvrdili, že došlo k jednání ohledně dodávky dřeva, přičemž Ing. R. P. potvrdil tvrzení podaná žalobcem, byly obecné soudy oprávněny i na základě provedených důkazů ve věci rozhodnout.
Je třeba zdůraznit, že úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými "zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn.II ÚS 81/95). Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Pokud jde o neprovedení důkazu výslechem svědka navrhovaného stěžovatelem, Ústavní soud dodává, že rozhodování o tom, které důkazy je třeba vzhledem k navrhovanému petitu provést, případně o tom, jak dokazování doplnit, spadá do výlučné pravomoci obecných soudů. Vysvětlení důvodů, pro které byl důkaz odmítnut, obsažené v odůvodnění rozhodnutí rozsudku krajského soudu, nemůže přes v něm vyslovený požadavek na formulaci návrhu na provedení důkazu s ohledem na okolnosti, které měly být tímto výslechem zjištěny ( nepřímé svědectví), posunout věc do ústavní roviny. Obdobně nelze vyvozovat protiústavnost z formulace odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, neboť i přes jeho nedostatky je možné při posuzování jeho znění v celkovém kontextu dovodit, jaké skutečnosti měl soud za zjištěné, jakými právními předpisy se řídil a k jakým právním závěrů dospěl.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Za této situace se Ústavní soud návrhem na odložení vykonatelnosti nezabýval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu