ECLI:CZ:US:2001:4.US.370.2000
sp. zn. IV. ÚS 370/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Z. P., zastoupeného Mgr. M. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 43 T 9/99-867, ze dne 9. 11. 1999, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp.zn. 1 To 182/99, ze dne 20. 4. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona, trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c), f) trestního zákona ve stadiu pokusu podle §8 odst.1 trestního zákona, trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) trestního zákona a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) trestního zákona a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 roků.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, byl rozsudkem Krajského soudu v Brně, čj. 43 T 9/99-867, ze dne 9. 11. 1999, uznán vinným ze shora uvedených trestných činů a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 let, tedy trest výjimečný. Jeho odvolání proti tomuto rozsudku však bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 1 To 182/99, ze dne 20. 4. 2000, jako nedůvodné zamítnuto. K rozhodnutím obou obecných soudů stěžovatel namítá, že se při svém rozhodování neřídily toliko zákonem, jak jim ukládá Ústava ČR a Listina. Touto vadou je podle jeho mínění postiženo zejména rozhodnutí ohledně jeho viny trestným činem vraždy, kterého se měl dopustit v prostoru otočných dveří v hypermarketu G. v Brně. Podkladem rozhodnutí soudů byla podle jeho názoru pouze domněnka či spekulace, Krajský soud v Brně na základě svědeckých výpovědí mohl dojít pouze k závěru, že v prostoru otočných dveří došlo ze strany stěžovatele k výstřelu, který usmrtil jinou osobu. Pokud však soudy takovýto skutkový děj hodnotí jako trestný čin vraždy, činí tak podle stěžovatelova názoru bez jakékoliv opory v provedeném dokazování. Podkladem pro hodnocení otázky viny byla pro soud pouze výpověď svědkyně A. K., z jejíž výpovědi se nepodává ničeho o úmyslu stěžovatele, když vypovídací hodnota její výpovědi byla pravděpodobně navíc poznamenána jejím psychickým rozpoložením. V neposlední řadě pak byl důkaz její výpovědí hodnocen odděleně a mimo souvislost s ostatními důkazy. Právě z těchto ostatních důkazů a svědeckých výpovědí přitom vyplynulo, že k fyzickému kontaktu mezi poškozeným a stěžovatelem došlo i před výstřelem, a to opakovaně, a při těchto potyčkách byla několikrát - minimálně dvakrát - vytažena zbraň, o kterou se poškozený se stěžovatelem přetahoval. Nelze tedy vyloučit, že i při poslední potyčce v prostorách otáčecích dveří se ze strany stěžovatele jednalo pouze o další hrozbu jako v předchozích případech, bez jakéhokoliv úmyslu způsobit poškozenému újmu. V tomto posledním případě však došlo nešťastnou náhodou k výstřelu.
Stěžovatel se dále domnívá, že obecné soudy také při rozhodování o trestu porušily jeho právo na soudní ochranu tím, že se neřídily toliko zákonem, jak jim ukládá Ústava ČR a Listina. Výjimečný trest odnětí svobody nad 15 až do 25 let je totiž možno v souladu s ustanovením §29 odst. 2 trestního zákona uložit pouze tehdy, jestliže stupeň nebezpečnosti pro společnost je velmi vysoký a možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena. Právě v souvislosti s touto druhou podmínkou pak stěžovatel poukazuje na to, že již v rámci přípravného řízení byl zpracován znalecký posudek z oboru psychiatrie a psychologie, kdy zejména znalec z oboru psychologie v závěru svého písemného znaleckého posudku k možnosti resocializace a výchovného působení podává jednoznačnou odpověď, že v případě odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody jeví se možnost resocializace jako reálná - třetí stupeň (v rámci šestistupňové škály). Jiný právně relevantní a řádně odůvodněný závěr ohledně možnosti resocializace stěžovatele znalec neučinil, a stěžovatel se proto domnívá, že obecnými soudy bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, pokud spekulativními domněnkami nad rámec znaleckého posudku, a to bez naplnění zákonných podmínek pro uložení výjimečného trestu ve smyslu ustanovení §29 odst. 2 tr. z., byl stěžovateli výjimečný trest uložen. Uložením trestu, který nebylo možno pro nesplnění zákonem stanovených podmínek za trestnou činnost podle zákona uložit, došlo v neprospěch stěžovatele k porušení čl. 39 Listiny.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 43 T 9/99, a vyžádal si vyjádření Vrchního soudu v Olomouci.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní soud v Olomouci, jako účastník tohoto řízení, navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti, odmítá závěry ústavní stížnosti, že napadená rozhodnutí byla učiněna v rozporu se zákonem, a v podstatě odkazuje na důvody, které soud I. stupně vedly k závěrům o vině a trestu, podrobně jím rozvedené v odůvodnění jeho rozsudku, které odvolací soud zcela akceptoval.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které již uvedl ve svém odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí (č.l. 903-910), a jimiž se odvolací soud ve svém rozhodnutí o odvolání podrobně zabýval. Staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.Ústavnímu soudu, jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo soustavu obecného soudnictví, nepřísluší pravomoc zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod nebo pro jeho zásah nebyly dány zvláštní podmínky. Tak tomu však v posuzovaném případě není.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve namítá, že při hodnocení otázky jeho viny ze spáchání trestného činu vraždy soudy bez jakékoliv opory v provedeném dokazování nevycházely z faktů, ale ze spekulativních domněnek, a nebyl tak dostatečně prokázán jeho úmysl. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že orgány činné v trestním řízení provedly v dané věci velmi rozsáhlé dokazování, a to zejména svědeckými výpověďmi, ohledáním místa činu, jakož pečlivým zkoumáním trasologických, biologických, pachových, balistických a jiných stop. Obecné soudy nehodnotily uvedené důkazy izolovaně, ale v jejich souhrnu a dospěly, v souvislosti se spácháním trestného činu vraždy, jehož se měl stěžovatel dopustit, k jednoznačnému závěru o zavinění stěžovatele, na něž lze usuzovat ze všech okolností případu, za kterých k trestnému činu došlo, tak jak to vyplývá z obsáhlého odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu (č.l. 907-910) a z odůvodnění rozhodnutí o odvolání (č.l. 945). Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 a §125 tr.ř., z níž mimo jiné plyne, že obecné soudy v každé fázi zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí o odvolání konstatoval, že byly provedeny všechny potřebné důkazy k bezpečnému zjištění rozhodných skutečností jako podklad pro zjištění skutečného stavu i trestní odpovědnosti, přičemž stěžovatel ani doplnění dokazování nenavrhoval. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti, přičemž závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování obecných soudů.
Na základě rozsahu stanovené viny stěžovatele, tak jak byla vymezena výrokem o vině, pak soud I. stupně posuzoval, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, otázky spojené s uložením trestu. V této pasáži svého rozhodnutí, opět podrobně zdůvodněné, kromě obecných zásad vztahujících se k ukládání trestů vůbec (v nichž mimo jiné zdůraznil i to, že z hlediska principu spravedlnosti nemůže být při ukládání trestů zájem obžalovaného zájmem výlučným či prioritním), dále obsáhle rozvedl, jakými úvahami a na základě jakých podkladů se při zjišťování podmínek, stanovených v ustanovení §29 odst. 2 trestního zákona pro uložení výjimečného trestu, řídil, přičemž důraz položil na celkový závěr znalce z oboru psychologie, doplněný při výslechu u hlavního líčení, kdy znalec uvedl, že při stávající osobnostní struktuře by resocializace byla velmi obtížná. Úvahy soudu I. stupně, vztahující se k uloženému trestu, pak odvolací soud zcela akceptoval. Ústavní soud pak ani v této části rozhodnutí obecných soudů nespatřuje porušení čl. 39 Listiny, neboť vysoký stupeň společenské nebezpečnosti spáchaných trestných činů je v daném případě zcela nepochybný a
jak plyne ze shora uvedeného, nebylo zjištěno, že by obecné soudy při posouzení možnosti resocializace stěžovatele vykročily nad rámec znaleckého posudku.
Z důvodů shora uvedených byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.
V Brně l. března 2000
JUDr. Pavel Varvařovský, v. r.
předseda senátu