ECLI:CZ:US:2001:4.US.373.2000
sp. zn. IV. ÚS 373/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě ve věci ústavní stížnosti F. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 4. 2000, čj. 10 Ca 80/2000-23, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Benešově, okresního pozemkového úřadu, ze dne 8. 12. 1999, čj. PÚ 536/92, 748/93-4801-IV, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 4.
2000, čj. 10 Ca 80/2000-23, a rozhodnutí Okresního úřadu
v Benešově, okresního pozemkového úřadu, ze dne 8. 12. 1999, čj.
PÚ 536/92, 748/93-4801-IV, se zrušují.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal,
s odvoláním na porušení základních práv a svobod, zaručených čl.
1, čl. 3, čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále
jen "Listina"), zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 5. 4. 2000, čj. 10 Ca 80/2000-23, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Benešově, okresního
pozemkového úřadu ze dne 8. 12. 1999, čj. PÚ 536/92,
748/93-4801-IV, že se do vlastnictví navrhovatele nevydává v něm
blíže specifikovaná nemovitost.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp.
zn. 10 Ca 80/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno
následující:
Stěžovatel se svým návrhem domáhal před Okresním úřadem
Benešov - okresním pozemkovým úřadem - vydání přesně specifikované
nemovitosti, a to dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Restituční nárok
byl uplatněn včas a stěžovatel prokázal, že je oprávněnou osobou.
Okresní pozemkový úřad požádal nadřízený orgán, tj.
Ministerstvo zemědělství ČR, o rozhodnutí ve smyslu ustanovení §17 odst. 6 zákona o půdě, zda předmětná nemovitost spadá do režimu
tohoto zákona. Ministerstvo zemědělství ČR rozhodnutím ze dne 19.
6. 1997, čj. 2036/96-3152, rozhodlo, že tato nemovitost je
nemovitostí, na níž se vztahuje zákon o půdě ve smyslu ustanovení
§1 odst. 1 písm. a) a b). V dalším šetření potom bylo zjištěno,
že po převzetí nemovitosti do vlastnictví státu byly na základě
demoličního výměru odstraněny na ní se nacházející hospodářské
budovy, stodola a kolna, a na pozemku byla postavena prodejna
smíšeného zboží. Okresní pozemkový úřad dospěl k závěru, že dle
ustanovení §139 b odst. 5 písm. c) zákona č. 50/1976 Sb.,
stavebního zákona, ve znění zákona č. 83/1998 Sb. (dále jen
"stavební zákon"), se jedná o stavbu jednoduchou. Tento závěr se
opíral také o stanovisko referátu regionálního rozvoje Okresního
úřadu Benešov ze dne 18. 7. 1996.
Na základě svých zjištění okresní pozemkový úřad rozhodnutím
ze dne 16. 7. 1998, č.j. PÚ 563/92, 748/93-4801-III, uznal
restituční titul stěžovatele a rozhodl taktéž o vydání předmětné
nemovitosti. Do tohoto rozhodnutí podala odvolání osoba povinná
a dále pak i účastníci tohoto správního řízení.
Rozhodnutí bylo Krajským soudem v Praze na základě podaného
odvolání zrušeno rozsudkem ze dne 23. 3. 1999, čj. 44 Ca
208/98-63, a to zejména z toho důvodu, že nebylo spolehlivě
prokázáno, že za majetek převzatý státem nebyla vyplacena náhrada,
a nelze proto učinit úsudek o tom, je-li dodržen restituční titul
podle §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě. Dále krajský soud uvedl,
že pro případ dodržení restitučního titulu bude nezbytné doplnit
řízení za účelem zjištění, zda stavba prodejny má charakter stavby
jednoduché. Na základě závazného právního názoru soudu doplnil
pozemkový úřad řízení ve věci provedením výslechu svědků,
vyžádáním stanoviska 0kresního úřadu Benešov a zejména se v rámci
dalšího řízení zabýval splněním podmínky podle ustanovení §11
odst. 1 písm. c) zákona o půdě v tom směru, zda stavba prodejny na
předmětné nemovitosti, o jejíž vydání se v řízení jedná, je
stavbou jednoduchou dle příslušných ustanovení zákona. V tomto
směru navrhl krajský soud odborné změření potřebných parametrů
stavby - prodejny - na místě samém. Dne 11. 10. 1999 se
uskutečnilo místní šetření za účelem změření potřebných parametrů
stavby za účasti účastníků řízení, zástupců okresního pozemkového
úřadu, stěžovatele a dále pak znalců z oboru statistiky z Ústavu
teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd České republiky.
V návaznosti na toto místní šetření byl dne 22. 11. 1999 předán
okresnímu pozemkovému úřadu znalecký posudek o parametrech stavby,
z jehož závěru vyplynulo, že stavba prodejny nesplňuje parametry
jednoduché stavby, neboť zjištěné rozpětí střešních vazníků 9,20
m přesahuje zákonem předepsaných 9 m, jak požaduje novela
stavebního zákona č. 83/1998 Sb., účinná od 1. 7. 1998, která
zapracovala definici drobné stavby přímo do stavebního zákona. Na
základě těchto skutečností dospěl okresní pozemkový úřad
k závěru, že jsou zde zákonné překážky bránící vydání pozemku,
plynoucí z ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě,
a předmětný pozemek nelze stěžovateli vydat z důvodu, že se na něm
nachází stavba, kterou nelze definovat jako stavbu jednoduchou.
Tyto své závěry shrnul ve svém rozhodnutí ze dne 8. 12. 1999, čj.
PÚ 536/92, 748/93-4801-IV, kterým rozhodl, že stěžovatel není
vlastníkem předmětné nemovitosti, jejíhož vydání se svým návrhem
dožadoval.
Proti shora uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání ke
Krajskému soudu v Praze, ve kterém mimo jiné namítl, že pro
posouzení jeho restitučního nároku z hlediska posouzení parametrů
jednoduché stavby je rozhodující datum vzniku skutkové podstaty,
nikoliv okamžik vydání rozhodnutí ve správním řízení, kdy
v průběhu tohoto řízení může být stavební zákon i několikrát
novelizován. Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 23. 2.
2000, čj. 44 Ca 26/2000-12, o postoupení věci Krajskému soudu
v Českých Budějovicích, a to z důvodu vyslovení své místní
nepříslušnosti.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. 4.
2000, čj. 10 Ca 80/2000-23, rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu
v Benešově ze dne 8. 12. 1999, čj. PÚ 536/92, 748/93-4801-IV,
potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že přezkoumal
zákonnost napadeného rozhodnutí a opravný prostředek nepovažuje za
důvodný. Dále konstatoval, že v předmětné věci má rozhodující
význam ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, které
vylučuje mimo jiné vydat pozemek, na kterém je situována stavba
jiného charakteru než stavba jednoduchá a při posuzování uvedené
podmínky je nezbytné aplikovat předpis platný v době rozhodování
s tím, že pozemkový úřad nemůže při své rozhodovací činnosti
aplikovat předpis, který platný není. Z tohoto důvodu potom
pozemkový úřad zcela správně řízení doplnil za účelem zjištění
stavu, se zřetelem k novelizaci stavebního zákona, zákonem č.
83/1998 Sb. Do doby této novelizace stavebních předpisů pojem
jednoduché stavby upravoval §2 zrušené vyhlášky č. 85/1976 Sb.,
který stanovil požadavky na výměru a výšku stavby a neupravoval
rozpětí nosných konstrukcí. Jestliže v době rozhodování
pozemkového úřadu bylo nezbytné pro zařazení stavby posuzovat
nejen zastavěnou plochu a výšku stavby, ale též rozpětí nosných
konstrukcí, musel být příkaz uvedené právní normy dodržen. Dále
poznamenal, že podle ustálené judikatury se vychází z faktického
stavebně technického uspořádání stavby, jak existuje v době
rozhodování.
V ústavní stížnosti, brojící proti rozhodnutí krajského
soudu, stěžovatel poukazuje zejména na to, že soud dle jeho názoru
zcela mylně vykládá danou problematiku a dále namítá, že v případě
rozhodování soudu dle stavu věci k okamžiku rozhodování, toto lze
akceptovat toliko v oblasti skutkových zjištění, nikoliv ve vztahu
k existující právní normě. Dle názoru stěžovatele není pochyb
o tom, že v době účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (měl patrně na
mysli "dobu, kdy tento zákon nabyl účinnosti"), pokud zákonodárce
umožňoval vydat pozemek, na kterém existovala stavba dočasná,
jednoduchá nebo drobná, tato stavba musela mít charakter stavby
dočasné, jednoduché nebo drobné ve smyslu tehdy platného
a účinného stavebního zákona.
Krajský soud ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti
v podstatě zopakoval důvody, uvedené v jeho rozhodnutí, a dále
uvedl, že za předmětný pozemek přísluší stěžovateli právo na
poskytnutí náhrady, takže nelze dovodit znevýhodnění stěžovatele
novelizací stavebních předpisů s těmi občany, jejichž restituční
nárok byl vyřízen dříve než stěžovatelův. V návaznosti na toto své
vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Jednota, s. d., D. H., a Ing. P. H., nevyužili svého práva se
k ústavní stížnosti vyjádřit.
Okresní úřad Benešov - okresní pozemkový úřad, se sídlem
Masarykovo nám. 1, Benešov a Pozemkový fond ČR, se sídlem Ve
smečkách 33, Praha 1, se svého postavení vedlejších účastníků
tohoto řízení vzdaly.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, k ní
připojených příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých
Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 80/2000, Ústavní soud dospěl
k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
V předmětné věci považuje Ústavní soud za vhodné předeslat,
jak již konstatoval v celé řadě svých rozhodnutí, že restituční
zákony jako zákony leges speciales je nutno vykládat tak, že při
posuzování restitučních nároků je třeba vzít na vědomí požadavek
zvláštního přístupu k aplikaci každého restitučního zákona
i osobám oprávněným tak, aby byl splněn jeho smysl a účel, tj. aby
byly zmírněny následky majetkových a některých jiných křivd,
vzniklých v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Vzhledem k tomu,
že tyto zákony svým účelem sledují odstranění či alespoň zmírnění
určitých přesně definovaných majetkových křivd, je zejména třeba
dbáti toho, aby osobě oprávněné nebyla způsobena při aplikaci
restitučních předpisů orgány veřejné moci další neodůvodněná
křivda.
Ústavní soud dále považuje za vhodné poukázat na to, že za
neexistence Ústavou ČR předpokládaného Nejvyššího správního soudu
je nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním
soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních
názorů, která by však jinak příslušela tomuto soudu. Současný
"systém" správního soudnictví nezná jiný prostředek korekce
soudního rozhodnutí, nežli je ústavní stížnost, což je nepochybně
stav nežádoucí a neodpovídající principům výkonu spravedlnosti
v právním státě (viz např. nález Ústavního soudu ČR ve věci, sp.
zn. IV. ÚS 136/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv.
9, č. 167, str. 438, vydání 1., Praha C.H.Beck, 1998).
Krajský soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že stavbu
existující na předmětném pozemku, a to s ohledem na novelu
stavebního zákona, provedenou zákonem č. 83/1998 Sb., účinnou od
1. 7. 1998, je třeba považovat za stavbu nenáležející do kategorie
staveb jednoduchých. Dle názoru soudu, jestliže rozhodoval
pozemkový úřad v době, kdy dle stávající platné právní úpravy je
nutno považovat příslušnou stavbu za stavbu nikoliv jednoduchou,
je namístě vznesenému nároku, s odkazem na ustanovení §11 odst.
1 písm. c) zákona o půdě, nevyhovět.
Stran tohoto závěru Ústavní soud zdůrazňuje, že za situace,
kdy dle §154 odst. 1 o.s.ř. je pro soud rozhodující stav v době
vyhlášení rozsudku, toto je nutno v posuzovaném případě vztáhnout
toliko v poměru ke skutkovým zjištěním, nikoliv k aplikaci právní
normy dokládající důvodnost stěžovatelova nároku, který vznikl
okamžikem naplnění příslušné skutkové podstaty, tedy splněním
hypotézy příslušné právní normy. V opačném případě by totiž došlo
k ústavně nepřípustné pravé zpětné účinnosti zákona.
V okamžiku podání stěžovatelova návrhu na vydání nemovitosti
bylo bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že se v souladu
s příslušnými stavebněprávními předpisy jedná o stavbu
jednoduchou, resp. toto bylo objektivním faktem. Sám zákon o půdě
nemohl předvídat, zda dojde v budoucnu v souvislosti se změnou
stavebního zákona rovněž ke změně legálního vymezení jednoduché
stavby.
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že předmětná
stavba, aniž by v mezidobí od podání návrhu do vydání
autoritativního rozhodnutí doznala stavebních úprav z hlediska
posuzování parametrů "jednoduché stavby", co se týče faktické
stránky věci, doznala změny své právní kvalifikace pouze z titulu
novelizace stavebního zákona, provedené zákonem č. 83/1998 Sb.
V době podání návrhu na vydání nemovitosti stěžovatelem byla tato
stavba kategorizována jako "jednoduchá stavba" na základě vyhlášky
Federálního ministerstva pro technický a investiční rozvoj č.
85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním
řádu, ve znění pozdějších předpisů, a to v §2 odst. 1 písm. c)
jako přízemní stavba, jejíž zastavěná plocha 2nepřesahuje 300
m a výška 15 m. Tato vyhláška byla zrušena s účinností od 1. 7.
1998 vyhláškou Ministerstva pro místní rozvoj č. 132/1998, kterou
se provádějí některá ustanovení stavebního zákona v návaznosti na
novelu stavebního zákona provedenou zákonem č. 83/1998 Sb. Tento
vymezil taktéž nově pojem jednoduché stavby s tím, že tuto
definici dále upřesnil ve směru zúžení okruhu staveb, které je
možno považovat za stavby jednoduché, vůči kritériím uvedeným ve
shora zmíněné zrušené vyhlášce, a to v §139b odst. 5 písm. c),
kdy definičně vymezuje pojem stavby jednoduché jako "nepodsklepené
stavby s jedním 2nadzemním podlažím, pokud její zastavěná plocha
nepřesahuje 300 m, rozpětí u nosných konstrukcí nepřesahuje
9 m a výška 15 m". V tomto posuzovaném případě doplnil vymezení
o slova "rozpětí u nosných konstrukcí nepřesahuje 9 m".
V důsledku této změny přestala být předmětná stavba z hlediska
stavebněprávních předpisů stavbou jednoduchou, a to nezávisle na
své nezměněné hmotné faktické podobě.
Nárok stěžovatele splněním všech zákonných podmínek pro
vydání příslušné nemovitosti vznikl okamžikem podání návrhu na
vydání nemovitosti a následná změna stavebněprávních předpisů,
měnící kritéria pro posouzení jednoduché stavby, nemůže jít
k jeho tíži jako restituenta. Připuštění opačného postupu by totiž
znamenalo, že právní posouzení nároků různých osob, které je včas
a řádně uplatnily a splňovaly zcela shodné výchozí podmínky, by
bylo řešeno rozdílným způsobem podle toho, ke kterému okamžiku by
příslušný orgán veřejné moci o takovém nároku rozhodoval. Takové
rozhodování by záviselo na nahodilosti, což je nepochybně postup
principům právního státu neodpovídající.
Z uvedených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost
důvodnou, a to pro nedostatečné zajištění stěžovatelova práva na
spravedlivý proces ze strany krajského soudu, čímž došlo
k porušení článku 36 odst. 1 Listiny, zaručujícího právo každého
domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého
a nestranného soudu, i článku 1 Ústavy ČR vymezující Českou
republiku jako demokratický právní stát založený na úctě k právům
a svobodám člověka a občana a článku 90 Ústavy ČR, který soudům
ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu
právům.
Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnosti
vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
5. 4. 2000, čj. 10 Ca 80/2000-23, zrušil [§82 odst. 1, odst. 3
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Jelikož důvody zrušení rozsudku krajského soudu byly založeny
již rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v Benešově ze dne 8.
12. 1999, čj. PÚ 536/92, 748/93-4801-IV, jakož i z důvodu procesní
ekonomie, Ústavní soud rozhodl i o zrušení tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 4. května 2001