ECLI:CZ:US:2001:4.US.390.01
sp. zn. IV. ÚS 390/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti M.Ž., zastoupeného JUDr. J.H., proti postupu F.ú. při vyřizování žádosti o ověření podmínek neplatnosti rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod domáhá vydání nálezu, kterým by bylo F.ú. přikázáno vydat rozhodnutí, jímž ověří neplatnost dodatečného platebního výměru, čj. FÚ1 - 11- PV91/95- Hrd, ze dne 1. 2. 1995.
V ústavní stížnosti uvedl, že citovaný výměr považuje za neplatný, neboť rozhodnutí neobsahuje přesné označení správce daně, jak má na mysli ust. §32 odst. 2 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., a výrok rozhodnutí neobsahuje uvedení právního předpisu, na jehož základě bylo rozhodováno. Stěžovatel přitom z dikce §32 dovozuje, že ve výroku musí být uvedeny jak předpisy hmotněprávní, tak procesněprávní. Požádal proto správce daně o ověření neplatnosti dodatečného platebního výměru. Ten však na jeho podání reagoval pouze sdělením ze dne 18. 4. 2001, ve kterém konstatoval, že žádosti o ověření neplatnosti napadeného rozhodnutí nelze vyhovět, protože žádost byla podána po uplynutí lhůty podle §47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Stěžovatel uvedené jednání správce daně, tj. nevydání rozhodnutí tam, kde vydáno být mělo, považuje za zásah orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených práv a svobod, kdy je mu upíráno právo na projednání věci u nezávislého a nestranného soudu, příp. ve stanovených případech u jiného orgánu a rovněž dovozuje porušení jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným sdělením F.ú. ze dne 18. 4. 2001, kterým bylo reagováno na žádost stěžovatele o ověření neplatnosti dodatečného platebního výměru, a dospěl k závěru, že se jedná o návrh neopodstatněný.
Ústavní soud uvádí, že k postupu správních orgánů při aplikaci ustanovení §32 odst.7 zákona č. 337/1992 Sb., se Ústavní soud vyjádřil již ve své předchozí judikatuře (např. v usnesení sp. zn. IV.ÚS 65/01, IV.ÚS 355/01, IV.ÚS 705/2000), ve které vyslovil, že považuje za ústavně konformní názor Krajského soudu v Hradci Králové (rozhodnutí ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 30 Ca 177/97 - FaU.98, 12:776), podle kterého, neshledá-li správní orgán splnění podmínek neplatnosti, zákon mu neukládá povinnost vydat o tom rozhodnutí. Správní orgán může podatele vyrozumět toliko přípisem o tom, že neshledal důvod pro ověření neplatnosti. Z tohoto hlediska je tedy nutné považovat ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť přes důvody uvedené ve sdělení finančního úřadu ze dne 18. 4. 2001, nelze s ohledem na výše uvedenou judikaturu, kdy správce daně nemá povinnost, ale pouze může vyrozumět navrhovatele o tom, že neshledal důvody pro vyhovění jeho žádosti, považovat postup správce daně v dané věci za postup, který by bylo možné hodnotit jako protiústavní.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že k ústavnosti ust. §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. se Ústavní soud vyjádřil v nálezu pléna ze dne 17. 11. 1998, ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/98, zveřejněném pod č. 300/1998 Sb.
Ústavní soud nemůže ani pominout to, že stěžovatel v podstatě nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva v dané věci poskytuje, když z ústavní stížnosti nevyplývá a stěžovatel ani netvrdí, že by proti napadenému dodatečnému platebnímu výměru podal odvolání, jakožto primární prostředek k odstraňování namítaných nedostatků prvostupňového rozhodnutí finančního orgánu, a to v situaci, kdy je nesporné, že již v rámci odvolacího řízení by odvolací orgán byl povinen se s námitkami stěžovatele, uplatňovanými v žádosti o osvědčení neplatnosti napadeného rozhodnutí, vypořádat (§50 zák. č. 337/1992 Sb.). Pokud by Ústavní soud akceptoval přístup stěžovatele, znamenalo by to de facto popření zásady subsidiarity ústavní stížnosti, jakožto prostředku nápravy případného pochybení orgánů veřejné moci.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z čl. 83 Ústavy ČR vyplývá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový (za předpokladu, že tyto postupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod), není oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat, či jejich činnost jakkoliv nahrazovat nebo předjímat. Ústavní stížnost je tedy nutno považovat za krajní prostředek ochrany práv, pro případy, kdy nápravy nebylo možno s přihlédnutím ke všem souvislostem případu a v úvahu připadajícím procesním prostředkům poskytnutých zákonem dosáhnout v rámci řádného řízení.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu, který neshledal porušení namítaných článků Listiny základních práv a svobod, nezbylo, než mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu