ECLI:CZ:US:2001:4.US.399.2000
sp. zn. IV. ÚS 399/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupenému JUDr. P. S., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. června 2000, sp. zn. 8 To 111/2000, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. ledna 2000, sp. zn. 3 T 69/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 3. července 2000, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu, ve kterém byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu úmyslného ublížení na zdraví, dle ustanovení §221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6, měsíců s podmíněným odložením v trvání 18 měsíců.
Stěžovatel vytýká, že v řízení nebyla od samého počátku respektována zásada presumpce neviny, kdy soudnímu znalci nebyly položeny doplňující otázky, např. zda ke zranění nemohlo dojít jiným způsobem. Dále tvrdí, že nebyly provedeny důkazy v jeho prospěch stěžovatele které požadoval, zejména rekonstrukce trestného jednání. Při hodnocení důkazů pak soudy, dle tvrzení stěžovatele, nepostupovaly podle zásady volného hodnocení důkazů a již vůbec tato hodnocení nebyla založena na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tím došlo k porušení zásady objektivní pravdy. Stěžovatel soudům také vytýká to, že si ani neujasnily, kde údajné zranění mělo být umístěno, když dle tvrzení poškozeného se jeho poloha lišila od polohy stanovené soudním znalcem. Dále v ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popisuje konkrétní okolnosti trestného činu a uvádí, že soudy obou stupňů dovozují, i přes rozporné výpovědi poškozeného, že je zcela jednoznačně prokázána vina stěžovatele, přičemž považují za věrohodné výpovědi poškozeného a nikoliv stěžovatele, popřípadě jeho manželky. Popisuje rozpory ve výpovědích poškozeného v rámci přípravného řízení a před soudem i opomenutí soudního znalce, kdy vytýká nedostatečné zjištění zdravotního stavu poškozeného po napadnutí, které bylo založeno pouze na subjektivních údajích poškozeného.
V uvedeném postupu orgánů činných v trestním řízení a zejména soudů obou stupňů, spatřuje stěžovatel porušení svých práv zakotvených v čl. 90 Ústavy ČR, tedy práva na zákonem stanovené poskytování ochrany právům, zejména práva nebýt stíhán jinak než z důvodu, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"). Dále namítá porušení práva na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů a v přítomnosti účastníků (čl. 38 odst. 2 Listiny). Dále stěžovatel odkazuje na porušení čl. 87 odst. 2 a odst. 5 Listiny, dle obsahu ústavní stížnosti však má stěžovatel patrně na mysli čl. 40 odst. 2 Listiny, který zaručuje právo být považován za nevinného do doby, kdy je pravomocným rozsudkem vina vyslovena. Dále odkazuje na porušení ustanovení §2 odst. 5 a 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), které stanovují zásady postupu orgánů činných v trestním řízení.
Na základě ustanovení §42 odst. 4 zákona se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník - Krajský soud v Plzni prostřednictvím předsedy senátu 8 To. Ten ve svém vyjádření především odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a navíc uvedl, že dle jeho názoru je ústavní stížnost jen nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutími soudů obou stupňů a opakováním argumentů v řízení již použitých. Účastník dále odkázal na skutečnost, že ústavní stížnost je oprávněna podat osoba, která tvrdí, že bylo pravomocným rozhodnutím v řízení, kterého byla účastníkem, porušeno její právo zaručené Ústavou ČR, ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy ČR. Stěžovatel však poukazuje na porušení ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a odůvodnění ústavní stížnosti tomu odpovídá. Naopak porušení Ústavy ČR a Listiny konkrétně odůvodněno není. Z toho důvodu navrhuje účastník ústavní stížnost odmítnout.
K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž Okresní soud v Karlových Varech, prostřednictvím předsedy senátu 3 T, který uvedl, že podstatnou část ústavní stížnosti tvoří hodnocení důkazní situace stěžovatelem a je podrobně uvedeno, jak mělo být, dle stěžovatele ve věci rozhodnuto. Stěžovatel konstatuje porušení svých základních práv, aniž by uvedl nejpodstatnější údaj - v čem porušení shledává. K tvrzenému porušení čl. 8 odst. 2 Listiny okresní soud konstatuje, že trestní řízení proběhlo a rozsudek byl vyhlášen zcela v souladu se zákonem. Údajné porušení čl. 87 odst. 2 Listiny považuje za písařskou chybu a konstatuje, že nelze dovodit, o co se má jednat. Obdobně i tvrzené porušení čl. 38 odst. 2 Listiny není než konstatováno. K otázce porušení ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu okresní soud konstatuje, že uvedené argumenty byly při řízení před obecnými soudy zváženy a zhodnoceny v odůvodněních napadených rozhodnutí. Proto má soud I. stupně za to, že k porušení ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu nedošlo.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž trestní spis vedený u okresního soudu v uvedené věci, z jehož obsahu Ústavní soud dovodil, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti konstatoval porušení svých základních práv, zaručených ústavními zákony, když argumentaci omezil na porušení ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, která je obsahově shodná s odvoláním proti rozhodnutí okresního soudu. V této situaci je Ústavní soud nucen konstatovat, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a neposuzuje vydaná rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se tedy eventuálním porušením běžných zákonem chráněných práv, pokud takové porušení současně neznamená porušení některého základního práva nebo svobody zaručeného ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Za případ takového porušení je možno hodnotit porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, jak uvedl stěžovatel, nicméně stěžovatel se ve své ústavní stížnosti omezil na pouhé konstatování závadnosti napadených rozhodnutí, aniž by uvedl, jak se konkrétně obecné soudy uvedeného porušení dopustily, například jakými konkrétními právními pochybeními k takovému výsledku mělo dojít.
Pro tvrzené porušení čl. 87 odst. 2 a odst. 5 Listiny (patrně čl. 40 odst. 2 Listiny), tedy presumpci neviny, nepředložil stěžovatel žádné konkrétní argumenty, o které svůj závěr opírá. Stejně tak je tomu i v případě porušení čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR.
Přestože některým dílčím námitkám stěžovatele by Ústavní soud mohl dát za pravdu (např. přesné umístění hematomu na hlavě poškozeného), jejich důsledek nebyl takový, aby bylo možno konstatovat porušení jeho základních práv a současně nejsou ničím podpořeny závěry stěžovatele, že by se obecné soudy svými rozhodnutími tvrzeného porušení základních práv a svobod stěžovatele dopustily.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 23. 1. 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu