ECLI:CZ:US:2001:4.US.4.01
sp. zn. IV. ÚS 4/01
Usnesení
IV. ÚS 4/01
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J.M., zastoupeného JUDr. PhDr. O.C., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1999, čj. 22 Co 189/99-210, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2000, čj. 21 Cdo 2447/99-244, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení čl. 6 odst. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to ve spojení s porušením čl. 11 odst. a Listiny. Tohoto pochybení se dopustil zejména Městský soud v Praze, který se nezabýval relevantními námitkami stěžovatele stran skutkových zjištění, oba soudy pak při hodnocení závěti ve světle požadavků §476b občanského zákoníku, když jejich odůvodnění je v příkrém rozporu s dikcí tohoto ustanovení. Pouhý podpis závěti zůstavitelem není totiž současně oním výslovným projevem vůle, jaký má na mysli citované ustanovení. Tím se závěry soudů dostávají do zjevného rozporu se zněním právní normy a jejich hodnocení se tak stává excesivním. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadených rozsudků.
Z obsahu spisu 23 C 53/95 Obvodního soudu pro Prahu 2 Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze byl žalobě vyhovující rozsudek soudu prvého stupně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta. Jak konstatuje v důvodech svého rozhodnutí městský soud, v průběhu odvolacího řízení stěžovatel namítl, že zůstalo neprokázáno, že by zůstavitelka po přečtení závěti před přítomnými svědkyněmi hlasitě prohlásila, že jde o její právní závěť. Městský soud však tuto námitku nepovažoval za důvodnou, neboť takový projev vůle je ve sporné závěti výslovně obsažen, přičemž z výpovědí obou svědkyň bylo zjištěno, že závěť byla zůstavitelkou diktována, po vytištění hlasitě přečtena, sešita a poté jak zůstavitelkou tak i oběma svědkyněmi závěti podepsána. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem tak, že toto dovolání zamítl. Také podle názoru dovolacího soudu požadavku ustanovení §476b občanského zákoníku, a to před dvěma svědky výslovně projevit, že listina obsahuje poslední vůli zůstavitele, bylo učiněno zadost tím, že obě svědkyně úkonu obsahující závěť spolu se zůstavitelkou ji podepsali poté, kdy byly současně přítomny jak tomu, kdy zůstavitelka svou závěť nahlas diktovala, tak při bezprostředně následujícím vytištění listiny obsahující tuto závěť a při jejím hlasitém čtení. Ze znění ustanovení 476b občanského zákoníku nelze důvodně dovozovat, že by zůstavitel musel před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, jen použitím určitých slov (vyslovením formule), zákon zde předepisuje pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně.
Podle ustanovení §476 písm. b) občanského zákoníku závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky, současně přítomnými, výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěti podepsat. Názor dovolacího soudu, že ustanovení §476b občanského zákoníku zde vyžaduje pouze výslovný projev vůle zůstavitele, jeví se ve světle provedených důkazů, totiž výpovědí obou svědkyň závěti, jako zcela logický a přesvědčivý, když zůstavitelka závěť nejen diktovala, ale předtím, než ji podepsala, byly jí ještě znovu přečtena, přičemž stěžovatelka výslovně prohlásila, že tato listina obsahuje její poslední vůli. Stěžovatel tedy v této souvislosti zcela pomíjí, co městský soud zjistil z výpovědí obou svědkyň závěti i z obsahu závěti samotné.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se jeví Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. února 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu