ECLI:CZ:US:2001:4.US.404.01
sp. zn. IV. ÚS 404/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti, kterou podal J.Š., zastoupený JUDr. T.D., proti rozhodnutí Minsterstva práce a sociálních věcí ČR ze dne 25. dubna 2001, čj. 44/13461/26.3.2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 2. července 2001 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadl uvedené rozhodnutí ministerstva, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Ú., ze dne 6. března 2001, čj. Z/17/2001-00/Ms, kterým byl zaměstnavateli stěžovatele udělen předchozí souhlas k rozvázání pracovního poměru v souladu s §50 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"). Stěžovatel je zaměstnanec se změněnou pracovní schopností, a proto jeho zaměstnavatel o takové rozhodnutí příslušný úřad práce požádal. Správní orgán zahájil řízení ve věci a zaslal stěžovateli výzvu k dostavení se k jednání dne 16. února 2001. Stěžovatel však požádal o přeložení jednání s tím, že má v úmyslu nechat se při jednání u správního orgánu zastupovat advokátem. Správní orgán proto nově nařídil jednání na den 5. března 2001, avšak ani do této doby se stěžovateli nepodařilo zajistit si právní zastoupení, neboť požadoval zastoupení bezplatné. Dne 6. března 2001 vydal úřad práce rozhodnutí, kterým byl předchozí souhlas k rozvázání pracovního poměru zaměstnavateli udělen. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím.
Stěžovatel se domnívá, že tím, že správní orgán nezohlednil jeho žádost o jednání za účasti právního zástupce, byl zkrácen na svých právech, neboť podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") má každý právo na právní pomoc v řízení před soudem, státními orgány či orgány veřejné moci, a to od již počátku řízení.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník - Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR - za kterého se vyjádřila ředitelka odboru 44. Ta shrnula řízení před správním orgánem prvého stupně a uvedla, že na základě žádosti stěžovatele bylo nařízeno jednání na 5. března 2001, když ho současně vyzval, aby se v určené lhůtě vyjádřil k předmětu řízení (§27 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "správní řád"). Současně byl stěžovatel upozorněn na skutečnost, že po marném projití lhůty vydá správní orgán rozhodnutí. V den, na který bylo jednání nařízeno, pak stěžovatel požádal, aby bylo řízení ve věci přerušeno. S ohledem na nesouhlas druhého účastníka správního řízení s přerušením řízení však nebyl splněn požadavek dle §29 odst. 2 správního řádu, a proto úřad práce ve věci rozhodl. Správní orgán tedy stěžovateli nebránil, aby se dal zastoupit, nýbrž se snažil jeho požadavkům vyhovět, ovšem při zachování předpisů o správním řízení. Dle názoru účastníka stěžovateli také nic nebránilo dát se zastoupit v průběhu odvolacího řízení. S ohledem na skutečnost, že správní řízení obvykle probíhá bez právního zastoupení účastníků, přísluší správním orgánům povinnost účastníky řádně poučit, aby pro neznalost předpisů neutrpěli újmu. V daném případě tomu tak bylo, a ani stěžovatel nedostatek poučení nenamítá. Kromě toho vydání předchozího souhlasu k rozvázání pracovního poměru dle §50 zákoníku práce nezbavuje stěžovatele možnosti uplatnit práva z neplatného rozvázání pracovního poměru dle §64 zákoníku práce.
Na základě uvedených okolností proto účastník navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl.
Po zvážení obsahu podání a vyjádření dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Především je třeba uvést, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím, které by se přímo dotýkalo práv či povinností stěžovatele a bylo by tak způsobilé zasáhnout do jeho ústavních práv. Z tohoto důvodu také nejsou tato rozhodnutí považována za přezkoumatelná obecnými soudy ve správním soudnictví. (viz. např. Rs 321 6A/95, SoJ, 98, 14; 427). Je tedy třeba souhlasit s názorem uvedeným ve vyjádření účastníka řízení, že hlavním prostředkem ochrany práv účastníka je především možnost domáhat se, v případě dání výpovědi, ochrany podle ustanovení §64 zákoníku práce. Z tohoto pohledu by bylo tedy možné hodnotit ústavní stížnost i jako nepřípustnou.
Kromě toho je třeba uvést, že stěžovatel svou ústavní stížností napadá rozhodnutí odvolacího orgánu, ačkoliv pochybení samo spatřuje v rozhodnutí a postupu správního orgánu prvého stupně. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že poté, co předložil správnímu orgánu žádost o přeložení jednání, kontaktoval několik advokátů písemně, ačkoliv mu byla známa lhůta, kterou mu správní orgán poskytl, i následky jejího projití. Bylo tedy v zájmu stěžovatele, aby si požadované právní zastoupení zajistil co nejdříve. Takovým postupem by se také vyhnul situaci, že první jednání s právním zástupcem měl teprve v den, na který bylo nově nařízeno jednání před správním orgánem. Je tedy zjevné, že stěžovatel se do situace, z níž viní správní orgány, dostal i vlastním postupem.
Ústavní soud tedy v projednávané věci neshledal stěžovatelem tvrzené porušení jeho základních práv, konkrétně práva na právní pomoc v řízení před orgány veřejné moci od počátku řízení dle čl. 37 odst. 1 Listiny. Napadené rozhodnutí ministerstva práce a sociálních věcí nebylo způsobilé takový zásah vyvolat a ani jej nevyvolalo.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 7. listopadu 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu