ECLI:CZ:US:2001:4.US.409.2000
sp. zn. IV. ÚS 409/2000
Usnesení
IV.ÚS 409/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti J. H., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 12 Co 16/2000, z 12. 4. 2000, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 11 C 29/96, z 9. 6. 1999, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svým návrhem s odvoláním na porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými byla zamítnuta její žaloba na vyklizení bytu, nacházejícím se v domě, jehož je vlastnicí. Stěžovatelka namítala, že soudy rozhodly v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, čímž došlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví. Dle jejího názoru výsledky dokazování vyzněly v neprospěch závěru, že by J. O. v rozhodné době ve věku 15 let a tří měsíců vlastním rozhodnutím založil společnou domácnost s nemocnou 78-letou babičkou, a že by jeho výchova nebyla zanedbána bydlením odděleně od matky. Nezletilý byl v té době svěřen do výchovy matky, přičemž nebyla navrhována žádná změna výchovy, a to jak je přesvědčena stěžovatelka proto, že skutečný stav věci by byl v takovém případě zjišťován šetřením opatrovníka, kdežto údajné vedení společné domácnosti bylo možné zařídit formálně, bez vztahu ke skutečnosti. Výkon rodičovské odpovědnosti je přitom možno plnit pouze denním osobním stykem, tedy nikoliv jinak, než vedením společné domácnosti. Rovněž upozornila na to, že soud 1. stupně se vyhnul uvedení věku žalovaného tím, že z jeho rodného listu zjistil věk matky.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že trvá na svých obsáhlým dokazováním podložených závěrech, a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 11 C 29/96, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala vyklizení předmětného bytu 2 plus 1 s tím, že žalovaný není jeho nájemcem, neboť nežil s původní nájemkyní bytu, která byla jeho babičkou, v předmětném bytě v okamžiku smrti a ani s ní nevedl společnou domácnost. Ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, na základě kterého bylo zjištěno, že žalovaný se do bytu nastěhoval v květnu 1995, se souhlasem babičky se pak dne 27. 6. 1995 přihlásil k trvalému pobytu. Důvodem byly jednak konfliktní vztahy mezi ním a jeho bratrem a jednak potřeba péče o babičku, když tuto péči nemohla nadále zajišťovat z důvodu rizikového těhotenství jeho sestřenice. Babička žalovaného zemřela dne 5. 10. 1995 v nemocnici.
Krajský soud potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně, který žalobu zamítl, když přisvědčil tvrzení žalovaného, že s babičkou v době jejího úmrtí společnou domácnost vedl. Uplatněné dovolání bylo usnesením Nejvyšší soudu ČR ze dne 9. 11. 2000, čj. 26 Cdo 1942/2000-153, pro nepřípustnost odmítnuto.
J. O. - v řízení před obecnými soudy žalovaný - se svého postavení vedlejšího účastníka tohoto řízení vzdal.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud předesílá, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Tak tomu však v projednávaném případě není, podstatou ústavní stížnosti je pouze polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatelka převážně opakuje argumenty, se kterými se však soudy, odpovídajícím způsobem vypořádaly, tzn. že v odůvodnění v souladu s ustanovením §157 o.s.ř. uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a které předpisy aplikovaly. Stěžovatelka tak v podstatě svým návrhem staví Ústavní soud do role další odvolací instance. V této souvislosti Ústavní soud ještě upřesňuje, že jakkoliv by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, platí, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.
Z obsahu připojeného spisu je však zřejmé, že soudy provedly ve věci rozsáhlé a důkladné dokazování, a to jednak výslechem řady svědků, včetně lékařky, která v bytě původní nájemkyně provedla akutní ošetření oka žalovaného, a jednak provedením listinných důkazů, zejména lékařských potvrzení, na základě kterých vzaly za prokázané, že vnuk zemřelé nájemkyně bytu se do předmětného bytu nastěhoval s úmyslem vést společnou domácnost se svou babičkou, ve společné domácnosti skutečně žil až do doby její smrti a přešlo na něj proto ve smyslu ustanovení §706 obč. zák. právo nájmu k tomuto bytu. Úmysl vést s babičkou společnou domácnost byl dle závěru soudu věrohodně zdůvodněn a podpořen lékařsky potvrzenými konfliktními vztahy s jeho bratrem, svědecky prokázanou skutečností, že osoba, která dosud zajišťovala péči, se od babičky odstěhovala a dále lékařskými zprávami, dle kterých zdravotní stav babičky nevylučoval vedení společné domácnosti.
Se všemi námitkami stěžovatelky uplatněnými v ústavní stížnosti, včetně námitek ohledně zajištění řádné výchovy nezletilého osobou, do jejíž péče byl svěřen, se již vypořádal krajský soud, který poukázal na ustálenou judikaturu, dle které právo nájmu může přejít i na nezletilého, pokud je tento tak vyspělý, že je schopen trvalého spolužití a vedení společné domácnosti. Pro konkrétní projednávaný případ pak dovodil, že s ohledem na věk blízký zletilosti, byla tato podmínka u žalovaného splněna, i když byl svěřen do výchovy jiné osoby než nájemce bytu, a když právě s ohledem na jeho věk není každodenní přítomnost vychovatele nezbytná.
V ústavní stížnosti uvedený poukaz stěžovatelky, na to, že nebylo zahájeno řízení, i o svěření péče nezletilého do výchovy jeho babičce neobstojí, neboť se nejedná o zákonem stanovenou podmínku pro přechod nájmu dle ust. §706 obč. zák. Zajištění řádné výchovy nezletilého nebylo předmětem řízení a žalobkyně, nyní stěžovatelka, se nemůže na podporu svých tvrzení dovolávat eventuálních zjištění, které by mohly vyplynout z řízení o svěření nezletilého do péče jiné osoby, k jehož zahájení navíc zákonný zástupce nezletilého ani není povinen. Rovněž další námitku stěžovatelky ohledně toho, že soudem prvého stupně nebyl konstatován věk nezletilého, považuje Ústavní soud za neopodstatněnou, když z č.l. 35 a 36 spisu je zřejmé, že účastníci řízení byli seznámeni s výpovědí žalovaného, ve které bylo konstatováno datum jeho narození, v rozsudku prvého stupně (č.l. 115) věk žalovaného je konstatován, nehledě k tomu, že právě věk žalovaného byl jednou z hlavních okolností, kterou se soud při posuzování případu zabýval.
Pokud jde o namítané porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud se omezuje na konstatování, že právo vlastnit majetek, které stěžovatelce náleží z titulu vlastnického práva k celé nemovitosti, nemohlo být postupem soudu, který v souladu s příslušnou právní úpravou rozhodl o zákonném přechodu práva nájmu bytu dosud stěžovatelkou pronajímaného, porušeno.
Vzhledem k tomu, že hodnocení dokazování, provedeného obecnými soudy, jak je výše rozvedeno, pak není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat a jak Ústavní soud zjistil, soudy v předmětném řízení postupovaly v intencích příslušných právních předpisů, a tedy v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny základních práv a svobod, nelze proto jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, považovat za rozhodnutí, které by vybočilo z mezí ústavnosti. Za daných okolností nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu