ECLI:CZ:US:2001:4.US.418.2000
sp. zn. IV. ÚS 418/2000
Usnesení
IV.ÚS 418/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Doc. Ing. Z. B., CSc., zastoupeného JUDr. Mgr. M. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 1998, sp. zn. 21 Co 331/98, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2000, sp. zn. 49 C 56/97, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu chráněného čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno žalobě, jíž se domáhal určení, že výpověď daná mu zaměstnavatelem je neplatná.
Z obsahu připojeného spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 49 C 56/97, a tvrzení obsažených v ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 18. 11. 1996, která mu byla dána děkanem Fakulty chemické Vysokého učení technického v Brně z důvodů uvedených v §46 odst.1 písm. c) zákoníku práce, tj. pro nadbytečnost. Jako žalovaného stěžovatel označil Vysoké učení technické v Brně, K. 67a, Fakulta chemická v Brně. Městský soud ověřil, že dle pracovní smlouvy byl stěžovatel přijat Vysokým učením technickým v Brně jako pedagogicko-vědecký pracovník s nástupem dne 7. 7. 1994, přičemž jako pracoviště byla ve smlouvě uvedena Fakulta chemická. Smlouva byla podepsána děkanem Fakulty chemické. Veškeré další jednání se stěžovatelem probíhalo ze strany Fakulty chemické jako právním subjektem. Soud dále konstatoval, že dle §3 statutu Fakulty chemické Vysokého učení technického v Brně, platného již od 29. 6. 1993, používala Fakulta chemická označení "Vysoké učení technické v Brně - Fakulta chemická" s tím, že podle §4 odst.1 statutu je Fakulta chemická samostatným právním subjektem.
Soud shledal jako důvodnou námitku žalovaného VUT, že není ve věci pasivně legitimován, neboť stěžovatel nebyl zaměstnancem Vysokého učení technického v Brně a v řízení nebylo ani prokázáno, že by Fakulta chemická přenesla právní subjektivitu na VUT. Dle §5 zák. č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, mají právní subjektivitu jak vysoká škola tak i fakulta. Vysoká škola vystupuje jako právní subjekt jednak ve věcech celé univerzitní obce jako celku, jednak ve věcech, které jsou jí svěřeny jednotlivými fakultami. V ostatních věcech týkajících se fakult jednají fakulty samostatně.
Soud konstatoval, že písemně sjednaná pracovní smlouva je neplatná pro rozpor s §5 zák. č. 172/1990 Sb., ve spojení s §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce a pro rozpor v nedostatku jednatelského oprávnění děkana fakulty [§9 odst. 1 , §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce], neboť byla dle obsahu uzavřena s Vysokým učením technickým a podepsána děkanem Fakulty chemické, který však nebyl kompetentní jednat za VUT. Soud má proto za to, že pracovní poměr vznikl stěžovateli konkludentním způsobem, a to nikoliv vůči žalovanému VUT, ale vůči Fakultě chemické tohoto VUT. Uvedená skutečnost, tj.že Fakulta chemická VUT má právní subjektivitu, musela být dle názoru soudu stěžovateli jako akademickému funkcionáři známa i ze všech dalších úkonů vůči němu. Stěžovatel měl proto žalovat Fakultu chemickou VUT. Dále soud zdůraznil, že stěžovatele o možnosti pasivní legitimace žalovaného poučil a toto pouční protokoloval.
Městský soud, žalobu pro nedostatek pasivní legitimace zamítl, a protože, jak uvedl, z opatrnosti posoudil i další aspekty skutkového stavu týkající se možné neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, dospěl také k závěru, že z právního posouzení vyplývá, že napadená výpověď splňuje sama o sobě hmotněprávní podmínky.
Krajský soud rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. V odůvodnění rozsudku uvedl, že stěžovatel rozporuplnost shora uvedeného označení žalovaného u jednání konaného dne 10. 10. 1997 odstranil tvrzením, že žaluje Vysoké učení technické v Brně. Zdůraznil, že pracovní smlouva stěžovatele a VUT k výkonu práce na Fakultě chemické nemohla být platně uzavřena, neboť právní vztahy zaměstnanecké týkající se fakulty nejsou oblastí týkající se vysoké školy jako celku. Na uvedeném dle názoru soudu nic nemění kontradiktornost statutu Vysokého učení technického v Brně, který v čl. 7 zakotvuje, že fakulty vystupují v pracovněprávních vztazích svým jménem a současně zakotvuje, že pracovníci fakult jsou v pracovněprávním vztahu k VUT, neboť nositeli práv a povinností z pracovněprávního vztahu jsou účastníci tohoto vztahu, a pokud fakulty byly oprávněny vystupovat do těchto vztahů svým jménem, jsou rovněž nositeli práv a povinností z tohoto vztahu a pracovní poměr k jinému subjektu jako zaměstnavateli nemohl vzniknout.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuplatnil ve stanovené 2 měsíční lhůtě neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí vůči subjektu, se kterým by byl dle §5 odst. 1 a 2 zák. č. 172/1990 Sb. ve faktickém pracovněprávním vztahu, platí, že jeho pracovní poměr na Fakultě chemické zanikl. Rozvázání pracovního poměru se tak nepodáním žaloby vůči Fakultě chemické stalo účinným ke dni, kdy pracovní poměr měl skončit uplynutím tříměsíční výpovědní doby (45 odst. 2 zákoníku práce). Soud se proto nemohl s ohledem na uplynutí prekluzívní lhůty žalobou věcně zabývat.
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry soudů o nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného, za kterého soudy označují Vysoké učení technické v Brně. Uvádí, že v žalobě a ve všech podáních byl žalovaný označován jako Vysoké učení technické v Brně, Fakulta chemická, uvedený subjekt vždy považoval za svého zaměstnavatele, a proto vůči němu směřoval žalobu. Toto označení odpovídá §4 odst. zákonu č. 172/ 1990 Sb., fakticky užívanému názvu žalovaným ve všech jeho písemnostech a není v rozporu se Statutem VUT v Brně, Fakulty chemické z roku 1993, který, ačkoliv se jedná o normu, která by měla jednoznačně stanovit název fakulty, připouští jeho různé varianty, kdy v §1 používá název Fakulta chemická Vysokého učení technického v Brně, a v §3 je název fakulty v kulatém razítku Vysoké učení technické v Brně -Fakulta chemická.
Poukazuje na to, že nikdy nedoplnil či neupravil žalobu tak, že by žalovaným měla být právnická osoba označená jako Vysoké učení technické v Brně. Pokud jde o jeho vyjádření v tomto smyslu, uvedené v protokolu o jednání u Městského soudu v Brně ze dne 10. 10. 1997, jednalo se nepřesnou protokolaci zápisu pořizovaného prostřednictvím diktafonu. Naopak jednoznačné vyjádření stěžovatele k určení žalovaného je obsaženo v protokolu z jednání konaného u Městského soudu v Brně dne 31. 3. 1998, pořizovaného zapisovatelkou, ve kterém stěžovatel uvedl k dotazu předsedy senátu, že žaluje ten právní subjekt se kterým uzavřel smlouvu, a to bezprostředně poté, co děkan Fakulty chemické vypověděl, že pracovní smlouvu se stěžovatelem podepisoval jako zástupce Fakulty chemické. Upozornil, že usnesením soudu prvého stupně nikdy nebylo připuštěno zaměnění původně označeného žalovaného Vysokého učení technického v Brně - Fakulta chemická, za jakéhokoliv jiného účastníka.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými "zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II ÚS 81/95). Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval ,že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
V tomto smyslu Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z obsahu spisu je zřejmé, že soud se s argumentací uváděnou stěžovatelem odpovídajícím způsobem vypořádal, tzn. že v souladu s ust. §157 o.s.ř. v odůvodnění uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy ve věci aplikoval .
Ústavní soud sdílí stěžovatelovy výtky pouze ve vztahu k určité nepřehlednosti právní úpravy ohledně subjektu, který je nositelem práv a povinností v pracovněprávních vztazích, a to zejména v příslušných ustanovení statutu VUT, avšak tato skutečnost, s ohledem na zákonnou úpravu platnou v příslušné době a závěry vyplývající z dokazování, především výslechu stěžovatele, postrádá opodstatnění. V této souvislosti Ústavní soud připomíná tvrzení stěžovatele uvedené na čl . 21 a 22 spisu, ve kterých uváděl, že mu pracovní poměr vznikl k VUT v Brně , že případně zváží rozšíření žaloby i na Fakultu chemickou. Po poučení předsedou senátu uvedl, že žaluje nadále pouze VÚT v Brně ve věci Fakulty chemické. Ze spisu přitom není patrné, že by v průběhu řízení uplatnil ve smyslu ust. §40 odst.3 o.s.ř. námitku o nepřesném znění protokolace, či přepisu záznamu z jednání. K námitce ohledně nepřesné protokolace uvedené v ústavní stížnosti, proto Ústavní soud nemůže přihlédnout a považuje ji v kontextu celého případu za účelovou. Při jednání konaném dne 13. 1. 1998 pak stěžovatel opět uvedl, že dle jeho osobních zkušeností by měl být zaměstnancem VUT. Při jednání konaném dne 31. 3. 1998 uvedl, že žaluje ten subjekt, se kterým uzavřel smlouvu. V obsahu usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 21 Nc 163/1998, ze dne 18. 4. 2000, kterým bylo vysloveno, že předseda senátu městského soudu není vyloučen z projednávání, je rovněž konstatováno, že stěžovatel byl poučen o alternativních označeních žalovaného s tím, že dosavadní označení neobstojí. Stěžovatel však setrval na stanovisku, že žaluje VUT a Fakulta chemická je použita jen jako upřesňující dovětek. Stěžovatel rovněž neakceptoval doporučení k udělení plné moci advokátovi.
Ústavní soud, který přezkoumal ústavní stížnost z hlediska oprávnění svěřených mu Ústavou ČR, neshledal důvod ke zrušení napadených rozsudků a i přes výhradu shora uvedenou je považuje za rozhodnutí vydané v rámci samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci soudu, a to za rozhodnutí vydané v ústavně právních mezích. Obsah práva na spravedlivý proces, které je zaručeno ústavní stížností napadeným čl. 36 Listiny základních práv a svobod, nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Porušení tohoto práva shledáno nebylo, neboť stěžovatel se obrátil na obecné soudy, které jeho návrh projednaly a ve věci rozhodly, byť z výše uvedených důvodů nedošlo ze strany krajského soudu k věcnému posouzení otázky neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Skutečnost, že stěžovatel ke svému prospěchu nevyužil všech práv a možností pro uplatnění jeho nároku, stanovených zákonem, nelze vykládat k tíži soudu a spatřovat v ní porušení ústavně zaručených práv, neboť v občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva).
Vzhledem k tomu, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu