ECLI:CZ:US:2001:4.US.421.01
sp. zn. IV. ÚS 421/01
Usnesení
IV. ÚS 421/01
Ústavní soud rozhodl dne 12. listopadu 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti E.M., zastoupené JUDr. J.L., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 5. 2001, čj. 13 C 186/2000-37, a rozhodnutí Magistrátu hl. m., ze dne 13. 4. 2000, čj. RO 56/2000, MHMP 24766/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 a Magistrátu hl. m. stěžovatelka uvádí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces, přičemž obsáhle rozvádí důvody tohoto svého tvrzení. V závěru své ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že v projednávané věci Obvodní soud pro Prahu 1 implicitně převzal argumenty Magistrátu hl. m., aniž by zkoumal obsah spisového materiálu, s nímž jsou tyto argumenty v rozporu. Z těchto důvodů se domáhá zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 13 C 186/2000 Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla rozhodnutím O.ú. MčP ze dne 22. 2. 200, čj. obč.s.:R479/99, uznána vinnou přestupkem proti občanskému soužití podle ustanovení §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a to proto, že dne 11. 5. 1999 kolem 17.00 hodiny v tramvaji mezi zastávkami v P., po předchozí slovní rozepři s revizorkou A.M. ji udeřila do obličeje a strkala do ní a za tento přestupek jí bylo uloženo napomenutí, jakož i povinnost k úhradě nákladů správního řízení ve výši 500,-- Kč. Jinak však bylo tímto rozhodnutím řízení proti stěžovatelce zastaveno, pokud se týkalo údajného úmyslného drobného ublížení na zdraví jmenované. V důvodech svého rozhodnutí poukázal správní orgán na provedené důkazy, zejména na výpověď svědkyně ing. I.K., která byla přítomna celému incidentu i jeho vzniku, jakož i výpověď svědkyně M.R., která byla přítomna již průběhu inkriminovaného incidentu. K odvolání stěžovatelky rozhodl Magistrát hl. m. již citovaným rozhodnutím tak, že napadené rozhodnutí při nezměněném výroku o vině a sankci změnil pouze ve výroku o nákladech řízení tak, že tyto náklady jsou splatné do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí, v podstatě se přitom ztotožniv se závěry správního orgánu 1. stupně. Jak dále v napadeném rozhodnutí správní orgán 2. stupně konstatoval, byla stěžovatelka vyslechnuta spolu s A.M. a za přítomnosti obou svědkyň, přičemž protokol sepsaný při tomto jednání také vlastnoručně podepsala. Její tvrzení, že jí byla odňata možnost seznámit se s výsledky řízení, není pravdivé, nehledě na to, že dne 1. 11. 1999 se stěžovatelka seznámila s celým obsahem spisu, což také stvrdila vlastnoručním podpisem. Pokud se týče ústního jednání dne 22. 11. 1999, stěžovatelka měla možnost uvedeným svědkyním klást otázky, což také učinila. O žalobě podané proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Obvodní soud pro Prahu 1 již citovaným rozhodnutím tak, že tuto žalobu zamítl. V důvodech svého rozhodnutí uvedl obvodní soud, že výtky stěžovatelky vůči rozhodnutím správních orgánů nejsou na místě, neboť o útoku stěžovatelky na revizorku A.M. není vzhledem k provedenému dokazování pochyb.
Ve své ústavní stížnosti přehlíží stěžovatelka tu základní skutečnost, že rubem základních práv a svobod jednotlivce je i jeho vlastní odpovědnost a aktivita v procesu dodržování těchto práv, jeho spontánní aktivita a angažovanost při jejich naplňování. Tento důležitý moment v jednání stěžovatelky při projednávání dané věci lze stěží zaznamenat, když kupř. to byla i stěžovatelka sama, která prostřednictvím svého právního zástupce projevila souhlas s tím, aby obvodní soud rozhodoval o její žalobě bez nařízení jednání. Měla-li stěžovatelka námitky proti postupu a rozhodnutím správních orgánů, měla právě v řízení před soudem, které pro ni bylo otevřeno, učinit vše pro ochranu svých práv a přímou účastí zpochybnit i hodnocení provedených důkazů. Neučinila-li to však, nemůže požadovat teprve po Ústavním soudu, aby jinak hodnotil důkazy provedené správními orgány a nebo odpovídal na námitky, jejichž objasnění mělo se stát předmětem soudního řízení. Protože jinak napadená rozhodnutí se za stávajícího stavu jeví jako logická a přesvědčivá, neopodstatňuje v projednávané věci nic k závěru, že by došlo k porušení stěžovatelčiných práv na spravedlivý proces.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu