ECLI:CZ:US:2001:4.US.426.01
sp. zn. IV. ÚS 426/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti J.Š., zastoupeného JUDr. H.R., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, sp. zn. 31 To 265/2001, ze dne 4. 5. 2001, a usnesení Okresního soudu v Liberci, čj. 8 Nt 74/2001-10, ze dne 13. 4. 2001, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a KSZ, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 1, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, byl usnesením Okresního soudu v Liberci, čj. 20 Nt 31/2001-7, ze dne 23. 2. 2001, vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b) tr.ř. Dne 9. 4. 2001 pak byl usnesením KSZ, sp. zn. 4 KZv 138/2000, propuštěn z vazby za účelem převedení do výkonu trestu odnětí svobody. Toto převedení bylo provedeno, aniž bylo vyčkáno nabytí právní moci usnesení a bylo protiprávní, neboť výkon trestu stěžovatel nastoupit neměl. Po zjištění této skutečnosti byl stěžovatel z výkonu trestu propuštěn a následně znovu zadržen a opětovně vzat v téže věci do vazby. Stalo se tak usnesením Okresního soudu v Liberci, čj. 8 Nt 74/2001-10, ze dne 13. 4. 2001, který shledal u stěžovatele důvod vazby podle ustanovení §67 odst. 1 písm. b) tr.ř. V odůvodnění tohoto usnesení je argumentováno tím, že by stěžovatel mohl v případě propuštění na svobodu působit na spoluobviněné nebo svědky, nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Stěžovatelovu stížnost proti usnesení o vzetí do vazby pak Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, usnesením, sp. zn. 31 To 265/2001, ze dne 4. 5. 2001, zamítl. Stěžovatelova námitka, že se jedná o opětovné rozhodování o vazbě v téže věci, a že by mělo být zkoumáno, zda v době od propuštění z vazby do okamžiku nového rozhodování zavdal důvod k obavě z možného působení na svědky či obviněné, když byl po dobu několika dnů v režimu výkonu trestu a nijak neomezen např. v korespondenci, byla oběma soudy zamítnuta jako nepřípadná.
Stěžovatel proto tvrdí, že obecné soudy porušily napadenými rozhodnutími jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 odst. 1, 5 Listiny. Podmínky, které dovolují omezení svobody musí být v tomto smyslu vykládány vždy konkrétně a restriktivně tak, aby účelu trestu bylo dosaženo minimálními zásahy do tohoto zaručeného práva. Účelem trestního řízení je též spravedlivý proces, kdy právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny znamená povinnost obecných soudů svá rozhodnutí náležitě řádně zdůvodnit. Pouhý odkaz na nespecifikované svědky či spoluobviněné není podle stěžovatelova názoru v souladu se zásadou spravedlivého procesu a takové rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Zákon jasně požaduje existenci konkrétních okolností, které by mohly naplnit obavu předpokládanou v ustanovení §67 odst. 1 písm. b) tr.ř. Dále stěžovatel poukazuje na skutečnost, že když ho dne 9. 4. 2001 krajský státní zástupce propustil z vazby, neviděl obavu, že by stěžovatel mohl ve výkonu trestu působit na svědky či spoluobviněné, neboť ani nepodal návrh okresnímu soudu na omezení podle §74a tr.ř., přičemž argument, že uplynula krátká doba, podle stěžovatele neobstojí. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spisy Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 20 Nt 31/2001 a 8 Nt 74/2001, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem a KSZ.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, sděluje, že plně odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, neboť spisový materiál byl vrácen příslušnému soudu a jiné podklady pro případné vyjádření nemá k dispozici.
KSZ, rekapituluje ve svém vyjádření k ústavní stížnosti situaci od vzetí stěžovatele do vazby, kdy následným nařízením výkonu trestu dne 9. 4. 2001 pominuly důvody vazby v přípravném řízení. Po vyrozumění státního zástupce o tom, že stěžovatel byl do výkonu vazby převeden, by bylo rozhodnuto o podání návrhu k Okresnímu soudu v Liberci na omezení podle §74a odst. 1 tr.ř. Stěžovatel však byl po 4 dnech z výkonu vazby propuštěn, neboť se ve výkonu vazby nacházel bez zákonných důvodů. Vzhledem k tomu, že důvody vazby i nadále existovaly, byl stěžovatel opětovně zadržen podle §75 tr.ř. a na základě usnesení Okresního soudu v Liberci, čj. 8 Nt 74/2001-10, ze dne 13. 4. 2001, byl téhož dne vzat do vazby.
Podle názoru krajského státního zastupitelství nedošlo v daném případě k porušení ústavních práv stěžovatele. Okresní soud v Liberci se při rozhodování o vazbě důsledně zabýval skutečnostmi, zda u stěžovatele důvody vazby existují či nikoliv, o čemž svědčí i ta skutečnost, že soud neakceptoval návrh státního zástupce v tom směru, že u stěžovatele existuje i důvod vazby uvedený v §67 odst. 1 písm. a) tr.ř. Soud správně poukázal na to, že v dané věci je nutno vyslechnout další spoluobviněné a svědky, i když je pravdou, že přímá jména zde neuvedl. Ze spisu však muselo být soudci v každém případě jasné, že bude nutno vyslechnout zejména spoluobviněného P.J., proti kterému bylo rovněž vedeno trestní stíhání a byl na něho vydán zatýkací rozkaz a tento obviněný byl zadržen až dne 6. 5. 2001. Ze spisu pak soud také věděl o tom, že svědky je možno vyslechnout až po zatčení P.J., zejména proto, aby se výslechy těchto svědků nemusely znovu opakovat. Stěžovatel spekuluje o tom, co by dělal krajský státní zástupce či nikoliv poté, co byl stěžovatel převeden do výkonu trestu odnětí svobody. V každém případě pak lze podle krajského státního zastupitelství uvést, že pokud by stěžovatel zůstal ve výkonu trestu, pak by byl návrh ve smyslu §74a tř. podán. Protože nemohlo být porušeno žádné stěžovatelovo ústavní právo, navrhuje krajské státní zastupitelství odmítnutí ústavní stížnosti.
Po zvážení stěžovatelových tvrzení obsažených v ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že meritum ústavní stížnosti spočívá v námitkách stěžovatele zpochybňujících existenci vazebního důvodu, který by odůvodňoval jeho opětovné vzetí do vazby. Výhrady, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, přitom již uvedl ve své stížnosti proti usnesení, kterým byl vzat dne 13. 4. 2001 Okresním soudem v Liberci do vazby, a Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, se těmito stěžovatelovými námitkami zabýval. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není běžnou soudní instancí v systému všeobecného soudnictví a své přezkumné pravomoci vykonává pouze v případě, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jak plyne z připojeného spisového materiálu, je stěžovatel stíhán jako obviněný pro trestné činy zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1, odst. 2 tr.z. a vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr.z. Této závažné trestné činnosti se měl dopustit formou spolupachatelství, přičemž další spoluobviněný P. J., na něhož byl vydán zatýkací rozkaz 5. 4. 2001, byl zadržen dne 6. 5. 2001, tedy až po opětovném vzetí stěžovatele do vazby.
Jak ukládá čl. 8 odst. 5 Listiny a navazující ustanovení §68 a násl. tr.ř., nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Všechny orgány činné v trestním řízení jsou pak ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 tr.ř. povinny zkoumat v každém období trestního stíhání, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily. V situaci po propuštění stěžovatele z výkonu trestu dne 12. 4. 2001 bylo krajské státní zastupitelství ve svém návrhu na vzetí stěžovatele do vazby (č.l. 1 spisu sp. zn. 8 Nt 74/2001) vedeno obavou z koluze, odůvodněnou konkrétní skutečností, že stěžovatel bude působit na spoluobviněné, zejména na P.J., kterého se do té doby nepodařilo zatknout, a na svědky. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, se ke stížnosti stěžovatele jeho námitkami, které stěžovatel opakuje i v ústavní stížnosti, podrobně zabýval. Ve svém rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby se krajský soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je dán důvod vzetí stěžovatele do vazby, a odůvodnil své rozhodnutí obavou, že stěžovatel bude působit na spoluobviněného P.J., kterého se zatím nepodařilo zajistit, s tím, že vzhledem k omezenému okruhu důkazů, jež bude možné u závažné trestné činnosti, jíž se měl stěžovatel s dalšími dvěma spolupachateli dopustit, opatřit, je nutné zvlášť dbát na vyloučení jakékoliv možnosti styku stěžovatele se spoluobviněnými nebo svědky, z nichž s některými (např. M.Š.) se stěžovatel dobře zná. Krajský soud tak ve svém rozhodnutí obavu z koluze, pokud jde o spoluobviněné a svědky, konkrétně specifikoval.
Jak Ústavní soud již vyslovil např. ve svém rozhodnutí ve věci, vedené pod sp. zn. III. ÚS 18/96, výklad znaků "konkrétních skutečností", které odůvodňují obavy ve smyslu ustanovení §67 odst. 1, je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda vazba vůbec či její další trvání je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, nejsou-li rozhodnutí obecných soudů o vazbě podložena zákonným důvodem, tak jak stanoví čl. 8 odst. 5 Listiny. V posuzovaném případě tomu tak však není. Pro tento jeho závěr nebyla pak námitka, že v době výkonu trestu nebyla po dobu čtyř dnů na stěžovatele aplikována omezení ve smyslu §74a tr.ř., rozhodující.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu