ECLI:CZ:US:2001:4.US.430.2000
sp. zn. IV. ÚS 430/2000
Usnesení
IV. ÚS 430/2000
Ústavní soud rozhodl dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti R. J., zastoupeného JUDr. M. T., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2000, čj. 61 To 273/2000 - 46, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 8. 1999, sp. zn. 2 T 98/99, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozsudků obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Jak je patrno ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 2 T 98/99, který si Ústavní soud připojil, uznal tento soud svým rozsudkem ze dne 10. 8. 1999 stěžovatele, společně s dalším obžalovaným M. M., vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a) trestního zákona ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona za to, že oba obžalovaní společně od 9. 2. 1997 do 10. 2. 1997 v Praze 4 přechovávali ve vozidle OPEL Vectra SPZ: dvousetgramových válečků plastické trhaviny PERUNIT 28 a 10 kusů časovaných elektrických rozbušek DEP-S, a to až do zadržení hlídkou Policie ČR téhož dne kolem 19.45 hodin, za což byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na dobu trvání 4 let. Jak patrno z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, vycházel tento po zhodnocení provedených důkazů - výpovědi stěžovatele, spoluobžalovaného, policistů, kteří prováděli zadržení obou obžalovaných, a dalších - ze závěru, že bylo prokázáno, že obžalovaný M. se dne 9. 2. 1997 dostavil do bydliště stěžovatele s taškou, obsahující výše uvedené trhaviny a rozbušky, požádal ho o uchování tašky do druhého dne a druhý den pak oba společně odjeli k hotelu Chodov. Zde obžalovaný M. jednal o trhavině s neznámým mužem a minimálně v této době se stěžovatel podíval do tašky a zjistil, že jejím obsahem je trhavina. Když pak z místa odjížděli a byli stavěni hlídkou Policie ČR, stěžovatel, který auto řídil, začal hlídce ujíždět. Poté, kdy s autem vjel do slepé ulice, vyhodil obžalovaný M. tašku z okna a následně byli obžalovaní zadrženi Policií ČR. K obhajobě stěžovatele hájícího se tím, že až do příjezdu před hotel nevěděl, co je obsahem tašky, jakož i poukazem na to, že celá akce byla sledována Policií ČR, sekcí boje proti organizovanému zločinu, s tím, že s ohledem na tuto skutečnost nemohlo jeho jednání žádný stupeň společenské nebezpečnosti vykazovat, soud I. stupně uvedl, že i když úmysl stěžovatele do doby, kdy před hotelem nahlédl do tašky, spolehlivě prokázán nebyl, bylo již nepochybně prokázáno, že se o tom, že jde o výbušninu, dověděl před hotelem při jednání obžalovaného M. s neznámým mužem a muselo mu být s ohledem na okolnosti případu zřejmé, že se jedná o transakci s touto trhavinou, a přes toto vědomí se pak poté, co je stavěla policejní hlídka, snažil s trhavinou ujet. V tu dobu mu nemohlo být známo ani to, do jaké míry je akce Policií ČR sledována, ani to, že za krátkou dobu budou zadrženi. Stěžovatel tak podle závěru soudu naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání stěžovatel i státní zástupce. (Státní zástupce pouze o výroku o trestu.) Stěžovatel, který odvoláním napadl výrok o vině a trestu, namítal, že o existenci výbušniny a rozbušek nevěděl až do okamžiku kontaktu spoluobžalovaného M. před hotelem s neznámým mužem, kdy následně uposlechl žádosti M., aby z místa odjel a nezastavoval na výzvu Policie ČR, což nerespektoval, neboť mu současně M. řekl, že má uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy a byl by trestně stíhán. Celá věc byla od chvíle zastavení před hotelem sledována Policií ČR, která se o této věci dověděla operativní cestou, a bylo tedy podle něj zřejmé, že k zadržení mohlo dojít již v okamžiku, kdy čekal na M. a tento k němu do auta přisedl. Připouštěl své pochybení, spočívající v tom, že na výzvu Policie ČR okamžitě nezatavil, toto jeho jednání by však bylo možno posuzovat jako trestný čin nadržování, nicméně vzhledem k podané obžalobě i výroku rozsudku soudu I. stupně by nebyla dána totožnost skutků.
O odvolání stěžovatele rozhodoval Městský soud v Praze, který svým rozsudkem, sp. zn. 61 To 273/2000, ze dne 25. 5. 2000, rozhodl tak, že napadený rozsudek soudu I. stupně k odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o uloženém trestu a sám stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců nepodmíněně, a odvolání stěžovatele zamítl. Vycházel ze závěru, že skutkové i právní závěry soudu I. stupně jsou správné, a mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování, a to i pokud jde o závěr o vině stěžovatele. Ten totiž, jak v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, věděl o úmyslu obžalovaného M. předmětnou výbušninu prodat, přičemž z jeho výpovědí je zřejmé, že jednal v úmyslu se spoluobžalovaným nadále spolupracovat a být mu nápomocen. Sám totiž vypověděl, že k hotelu se měli zhruba po půl hodině vrátit a odjeli někam na na coca - colu a cestou je stavěla Policie ČR, které začali ujíždět a následně byli zadrženi.
Proti těmto rozsudkům podal stěžovatel dne 18. 7. 2000 ústavní stížnost, Ústavnímu soudu došlou dne 19. 7. 2000. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel popisuje shora uvedený skutkový stav a uvádí, že přestože byl uznán vinným, že měl výbušninu a rozbušky v držení již od 9. 2. 1997, tedy v době, kdy o jejich existenci v tašce neměl vědomost, soud I. stupně výslovně v odůvodnění uvedl, že "subjektivní stránka trestného činu nedovoleného ozbrojování u něj nebyla spolehlivě prokázána až do okamžiku, kdy, dle vlastních slov, před hotelem do tašky nahlédl" (č.l. 15). V tomto stěžovatel spatřuje zřejmý rozpor mezi výrokem rozsudku a jeho odůvodněním. Stěžovatel dále uvádí, že soudy obou stupňů nijak nehodnotily stupeň společenské nebezpečnosti stěžovatelova jednání, když od jeho zjištění, že v tašce jsou výbušniny, do jeho zadržení uplynulo několik minut a v té době byla celá akce již kontrolována policií a neví, z jakého důvodu bylo přikročeno k zadržení obou spolupachatelů až po rozjezdu jejich auta. Dále považuje řízení před oběma soudy za neúplné zejména v tom, že nebyla objasněna "operativní cesta" a tak zjištěn rozsah sledovanosti stěžovatelova jednání a tím i stupeň jeho nebezpečnosti. Stěžovatel, jak dále uvedl, si je vědom, že částečně uplatňuje i námitky, které byly součástí jeho odvolání, odůvodňuje však, že obecné soudy učinily závěry v rozporu s provedenými důkazy i jejich vlastním hodnocení. V závěru pak poukazuje na účel ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod , jímž je zajištění práva na spravedlivý proces, s tím, že pod tímto pojmem se rozumí i respektování objektivní pravdy, a pokud tak v jeho věci obecné soudy neučinily, porušily zásadu, jejíž dodržování uvedené ustanovení Listiny základních práv a svobod zaručuje.
Městský soud v Praze se k této ústavní stížnosti vyjádřil tak, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil zcela shodnou argumentaci, jakou použil v rámci své obhajoby v průběhu celého trestního řízení, včetně stádia odvolacího řízení, a jeho námitky tedy byly řešeny soudem I. a II. stupně, jak z odůvodnění těchto rozhodnutí vyplývá. Žádné nové podstatné námitky stěžovatel neuvedl. Požadavek stěžovatele na objasnění tzv. "operativní cesty" se Městskému soudu v Praze jeví jako nadbytečný. V ostatním plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí, proti nimž ústavní stížnost směřuje.
K ústavní stížnosti se vyjádřilo také Městské státní zastupitelství v Praze. Skutkové i právní závěry soudu I. stupně považuje za naprosto správné a řízení, podle jeho názoru, z hlediska ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu nelze nic vytknout. Městské státní zastupitelství připouští, že nalézací soud se důsledně nevypořádal se stupněm společenské nebezpečnosti, avšak toto pochybení bylo na základě odvolání státního zástupce napraveno soudem odvolacím, neboť společenská nebezpečnost jednání stěžovatele je, s ohledem na hrozící nebezpečí, mimořádně vysoká. Městské státní zastupitelství ve svém vyjádření dále uvádí, že soud I. stupně se logickým a přesvědčivým způsobem vypořádal se všemi okolnostmi případu, zdůvodnil naplnění subjektivní stránky trestného činu, vina stěžovatele byla provedenými důkazy prokázána, přičemž důkazy byly hodnoceny dle vnitřního přesvědčení soudu, při pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Městské státní zastupitelství považuje postup obou obecných soudů za správný a má za to, že právo stěžovatele porušeno nebylo.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil opakovaně, za jakých okolností je oprávněn zasáhnout do činnosti obecných soudů, a proto postačí stěžovatele na tuto ustálenou judikaturu Ústavního soudu odkázat a jen stručně připomenout, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti, stojící mimo soustavu soudů obecných (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), není běžnou (další) přezkumnou instancí soudů obecných a jeho pravomoc je dána pouze tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména pak s obsahem její hlavy páté a svým postupem tak porušují zásady spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem jeho nezávislosti. Ústavní soud není oprávněn hodnocení důkazů provedené obecnými soudy přehodnocovat, a to ani tehdy, kdyby s ním sám nesouhlasil. Pouze v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, mohl by Ústavní soud zasáhnout. V daném případě však tento extrémní nesoulad Ústavní soud neshledal, když z důkazů obecným soudem provedených plyne, že stěžovatel přinejmenším od okamžiku, kdy zůstal před hotelem sám, již věděl, že převáží výbušniny. I když pak míra zavinění i okolnosti, za nichž tento čin stěžovatel spáchal, by mohly svědčit snížení stupně společenské nebezpečnosti, nelze stěžovateli přisvědčit v tom, že tento byl nulový. Závěru obecných soudů o tom, že stupeň společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele byl vyšší než nepatrný, je dán povahou této činnosti i hrozícím nebezpečím, kdy šlo o prodej velkého množství výbušniny o velké účinné síle a tento závěr obecných soudů pak podle Ústavního soudu nemůže být zvrácen tím, že k prokázanému vědomému jednání stěžovatele došlo v době, kdy toto jednání již bylo sledováno Policií ČR.
Nelze přisvědčit ani námitkám stěžovatele, že je v rozporu s ústavně zaručenými právy to, že nebyla objasněna "operativní cesta". Jakým způsobem se policisté dopátrali toho, že M. má u sebe výbušninu a stěžovatel jej někam poveze, není věcí k řešení Ústavního soudu, navíc ani na skutečnosti, že tuto "operativní cestu" nevysvětlili, není nic, co by v souvislosti s tímto případem svědčilo pro zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud s ohledem na uvedené neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti, přičemž závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je v posuzovaném případě výrazem nezávislého soudního rozhodování obecných soudů.
Z důvodů shora uvedených byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst.2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu