ECLI:CZ:US:2001:4.US.434.01
sp. zn. IV. ÚS 434/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti H.Z. a Ing. J.Z., zastoupených A.P., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2001, č.j. 30 Cdo 381/2001-71 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. 9. 1999, č.j. 29 Co 222/99-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 7. 2001 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2001, č.j. 30 Cdo 381/2001-71, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání P.B. a M.B. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. 9. 1999, č.j. 29 Co 222/99-47, když bylo shledáno, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Posledně uvedeným rozsudkem krajský soud, ve věci vymezení bytových jednotek podle zákona č. 72/1994 Sb., návrh žalobců, tj. stěžovatelů H.Z. a Ing. J.Z., a P.B. a M.B., pravomocně zamítl, stejně jako jejich návrh na připuštění dovolání. Stěžovatelé navrhli současně zrušit i zmíněný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. 9. 1999, č.j. 29 Co 222/99-47.
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost obsahuje argumenty, které stěžovatelé v podstatě již uvedli v řízení odvolacím i v řízení dovolacím. Jejich námitkami se odvolací soud zabýval a solidně se s nimi vypořádal. Nejvyšší soud ČR proto nešel do merita věci a dovolání odmítl.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 10 C 1775/96, a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), dospěl k názoru, že se jedná o návrh podaný osobami zjevně neoprávněnými (§43 odst. 1 písm. c) zákona). Ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona ústavní stížnost je oprávněna podat pouze ta fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo. V daném případě účastníky dovolacího řízení, a tudíž i subjekty legitimovanými k podání ústavní stížnosti, byli P. a M.B., tudíž nikoliv stěžovatelé.
Pokud by Ústavní soud tento fakt i toleroval a vycházel ze skutečnosti, že stěžovatelé byli účastníky řízení předchozího (tj. před soudem prvého a druhého stupně), musel by podání rovněž odmítnout, v tomto případě z důvodu nevyužití všech dostupných právních prostředků k ochraně jejich práv (tedy pro nepodání dovolání, pro které si vytvořili prostor).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Nad rámec odmítnutí z formálních důvodů povařuje Ústavní soud za účelné uvést, že nesdílí názor stěžovatelů o způsobilosti rozhodnutí ve věci samé zasáhnout sféru jejich ústavních práv či svobod. Samotný fakt, že na určitý problém lze mít i jiný právní názor, resp. že takový názor je případně i možný a obhajitelný, ještě nezakládá neústavnost. Sjednocování judikatury ve věcech interpretace tzv. obyčejného práva není úkolem Ústavního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj