ECLI:CZ:US:2001:4.US.446.98
sp. zn. IV. ÚS 446/98
Nález
Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě, o ústavní stížnosti V. B., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 30 Ca 59/96-25, ze dne 31. 7. 1998, rozhodnutí Oblastního celního úřadu Břeclav, čj. 01-4238/95, ze dne 14. 12. 1995 a rozhodnutím Celního úřadu Břeclav - dálnice, čj. . 29-1818/CD/95, 29-1819/CD/95, 29-1820/CD/95, 29-1821/CD/95, 29-1822/CD/95 a 29-1823/CD/95, ze dne 20. 10. 1995, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně, čj. 30 Ca 59/96-25, ze dne
31. 7. 1998, rozhodnutí Oblastního celního úřadu Břeclav, čj.
01-4238/95, ze dne 14. 12. 1995, a rozhodnutí Celního úřadu
Břeclav - dálnice, čj. 29-1818/CD/95, 29-1819/CD/95,
29-1820/CD/95, 29- 1821/CD/95, 29-1822/CD/95 a 29-1823/CD/95, ze
dne 20. 10. 1995, se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá,
s odvoláním na porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1, 2 Ústavy
ČR, čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených
rozhodnutí obecného soudu a celních úřadů.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že pracoval a dosud
pracuje jako řidič kamionu v pracovním poměru u svého
zaměstnavatele. Tuto činnost vykonával i v době, kdy kamionem
převážel ze Slovenské republiky přes státní hranici ropné
produkty, jejichž vlastníkem byla společnost CWA, s.r.o.,
a společnost Horex, s.r.o. Napadenými rozhodnutími Celního úřadu
Břeclav-dálnice bylo v souvislosti s touto přepravou motorové
nafty stěžovateli uloženo uhradit celní dluh v celkové výši
2,300.617,- Kč, s odvoláním, že jako deklarant u zboží
propuštěného do režimu tranzitu nezajistil splnění povinností
vyplývajících z tohoto režimu. Odvolání podané proti těmto
platebním výměrům však Oblastní celní úřad Břeclav napadeným
rozhodnutím zamítl a rovněž Krajský soud v Brně jeho žalobu proti
rozhodnutí odvolacího celního úřadu ústavní stížností napadeným
rozsudkem zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozsudkem
Krajského soudu v Brně byla porušena jeho ústavní práva, zejména
jeho právo být souzen soudcem, který je při svém rozhodování vázán
zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR), dále jeho právo vystupovat
v soudním řízení v rovném postavení s ostatními účastníky a rovněž
právo, aby při soudním jednání byla respektována zásada ústnosti
a veřejnosti (čl. 96 odst. 1, 2 Ústavy ČR). Krajský soud svým
rozhodnutím porušil i jeho právo na přezkoumání zákonnosti
rozhodnutí orgánů veřejné správy chráněné čl. 36 odst. 2. a rovněž
práva chráněná čl. 6 a čl. 13 Úmluvy, neboť jeho záležitost nebyla
podle jeho názoru projednána spravedlivě a nebyl soudem ve své
záležitosti vyslechnut. V tomto směru stěžovatel obecně upozorňuje
i na nesoulad ustanovení §244 a násl. o.s.ř. s Úmluvou.
Na podporu výše uvedených tvrzení stěžovatel v ústavní
stížnosti uvádí ke skutkové stránce věci, že ropné produkty byly
nejprve proclívány na vnitrozemské celnici, později pak došlo
k tomu, že zboží bylo dopravováno a vykládáno přímo ve skladišti
konečných odběratelů a tam také proclíváno, což celní zákon
umožňuje. Konkrétní proclení u společnosti CWA, s.r.o., pak
probíhalo tak, že řidiči čekali venku před místností, kde
probíhalo vlastní celní odbavování a byli nuceni pracovníku
společnosti odevzdat celní deklarace, neboť celník odmítl jednat
s jednotlivými řidiči. Řidiči pak obdrželi potvrzení o celním
odbavení zboží s úředním kulatým razítkem příslušné celnice.
Stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že se jednalo o úřední postup
celních orgánů, jehož správnost odpovídala právním předpisům.
Stěžovatel neměl možnost zjistit, že z hlediska vnitřních vztahů
celní služby tento postup nebyl schválen a povolen, a podle jeho
názoru tvrzení celnice, že se jedná o zfalšovaná razítka,
neodpovídá skutečnosti.
Stěžovatel dále uvádí, že nemohl být ve smyslu ustanovení §107 celního zákona celním deklarantem, ale byl pouze řidičem
dopravujícím zboží přes hranici. Vždy přitom namítal, že jednal
jako zástupce a nikoliv svým jménem a za svoji osobu. Ustanovení
§107 odst. 3 celního zákona podle jeho názoru sice konstruuje
domněnku, že osoba, která neprohlásí, že jedná jménem nebo ve
prospěch jiné osoby, se považuje za osobu jednající vlastním
jménem a ve svůj prospěch, v jeho případě však byla tato domněnka
vyvrácena plnou mocí. Stěžovatel proto tvrdí a vždy tvrdil, že
nikdy neodňal zboží celnímu dohledu, a nemohl mu tedy vzniknout
celní dluh, jak ostatně vyplývá z výše popsaného způsobu celního
odbavování předmětného zboží.
K jednání krajského soudu stěžovatel namítá, že
prostřednictvím svého právního zástupce navrhl svůj výslech, ale
soud tento výslech nepřipustil s odůvodněním, že v tomto typu
soudního řízení se neprovádí dokazování. Stěžovatel se domnívá, že
má nezadatelné právo být soudem jako účastník vyslechnut a tento
požadavek nelze ignorovat poukazem na nemožnost provádět
dokazování. Při ústním jednání před soudem pak stěžovatel poukázal
na právní aspekt obdržených potvrzení o celním odbavení zboží
s tím, že se jedná o veřejné listiny. Tímto aspektem věci se však
soud odmítl zabývat s odůvodněním, že se jedná o v žalobě
neuvedený důvod. Stěžovatel s tímto názorem zásadně nesouhlasí,
neboť již v žalobě tvrdil, že potvrzení nebyla falešná a při
jednání před soudem tvrzený důvod pouze upřesnil v souladu se
zásadou ústnosti. Tyto skutečnosti stěžovatel tvrdil také ve své
žalobě podané u Krajského soudu v Brně, kdy žaloba respektovala
ustanovení §249 odst. 2 o.s.ř. a v žalobě byly zdůrazněny zejména
dva základní důvody, a to že stěžovatel nebyl celním deklarantem
a dále že neodňal zboží celnímu dohledu. Názor krajského soudu, že
stěžovatel po uplynutí příslušné lhůty rozšířil důvody žaloby,
neodpovídá podle jeho názoru skutečnosti, a soud se měl zabývat
všemi důvody uplatněnými žalobcem, tedy i důvody uplatněnými
u jednání. Stěžovatel ke zmíněnému závěru soudu dále namítá, že
přílohou žaloby bylo i písemné vyhotovení jeho odvolání proti
předmětným správním rozhodnutím a v textu žaloby odkaz na jeho
obsah.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na přílišný
důraz soudu na formální stránku věci, kdy soud fakticky aplikoval
při posuzování náležitostí žaloby ustanovení zákona č. 36/1876
ř.z. a nikoliv příslušná ustanovení občanského soudního řádu.
Stěžovatel na toto usuzuje z použití pojmů "naříkané rozhodnutí"
a "stižné důvody", které platný právní řád nezná. Současné
procesněprávní předpisy jsou však založeny na určité
bezformálnosti a pokud by krajský soud postupoval podle současné
právní úpravy, nemohl by podle stěžovatelova názoru žalobu
zamítnout, aniž by se zabýval jeho tvrzením, že zboží neodňal
celnímu dohledu, a že potvrzení celnice o celním odbavení zboží je
veřejnou listinou. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje
zrušení napadených rozhodnutí.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis
Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 59/96, a dále spisový
materiál Celního úřadu Břeclav, který představoval podklad pro
vydání napadených rozhodnutí celních úřadů. Dále si Ústavní soud
vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně.
Ve svém vyjádření Krajský soud v Brně s ohledem na
skutečnost, že již nemá k dispozici správní spis stěžovatele,
odkazuje zejména na odůvodnění svého rozsudku. S námitkou
stěžovatele, že byla porušena jeho ústavní práva, zejména jeho
právo být souzen soudcem, s poukazem na čl. 95 odst. 1 a čl. 96
odst. 1, 2 Ústavy ČR, krajský soud nesouhlasí. V posuzované věci
bylo dne 31. 7. 1998 nařízeno jednání a stěžovatel byl
prostřednictvím svého právního zástupce k jednání předvolán,
jednání se zúčastnil a k projednání věci došlo při jednání. Nelze
také souhlasit s námitkou, že věc nebyla projednána spravedlivě
a stěžovatel nebyl ve své záležitosti vyslechnut. Právní zástupce
stěžovatele byl vyzván, aby se k věci za stěžovatele vyjádřil
a přednesl závěrečný návrh. Spravedlivému procesu tak bylo
v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu
učiněno zadost. Výslech účastníka řízení je součástí dokazování,
které se v souladu s ustanovením §250i odst. 1 o.s.ř. při
přezkoumávání zákonnosti neprovádí, neboť pro soud je rozhodující
skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí.
Toto ustanovení sice neznamená nemožnost provedení dokazování,
může však dle soudu směřovat pouze ke zjištění, zda skutkový stav,
který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu, byl pro
rozhodnutí ve věci postačující, a soud ho za takový považoval.
Provedení výslechu účastníka řízení by bylo možné provádět též za
účelem objasnění výhrad stěžovatele, o něž opírá svou argumentaci.
V projednávané věci však žádné pochybnosti o podstatě výhrad
stěžovatele neexistovaly a stěžovatel byl navíc v souladu
s ustanovením §250a o.s.ř. zastoupen advokátem, který zajišťoval
kvalifikovanou argumentaci.
Pokud jde o námitku vadného skutkového posouzení věci soudem,
odkazuje krajský soud na argumentaci podrobně uvedenou
v odůvodnění rozhodnutí. Nelze souhlasit s námitkou, že stěžovatel
jednal jako zástupce, že nejednal svým vlastním jménem a za svoji
osobu, neboť pro případ zastoupení stanoví celní zákon
v ustanovení §107 přesná pravidla. Tvrzení stěžovatele je
v rozporu s náležitostmi zastoupení podle citovaného ustanovení.
Soud navíc poukazuje na zásadu volného hodnocení důkazů, kdy
Ústavnímu soudu nepřísluší hodnocení důkazů provedených soudy. Ani
poslední výtku stěžovatele, že se soud odmítl zabývat námitkou
vznesenou až při jednání, nelze uznat za oprávněnou. Důvody jsou
podrobně uvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku, kdy soud
konstatuje, že námitkou vznesenou až při jednání došlo
k rozšíření rozsahu napadení, že tedy stěžovatel uváděl další
žalobní body, tj. vytýkal napadenému rozhodnutí další nezákonnost.
Takový postup je však v rozporu s ustanovením §250h odst. 1
o.s.ř. Stěžovatel nebyl podle názoru krajského soudu dotčen na
svých základních právech, zejména právu plynoucímu z čl. 36 odst.
2 Listiny, když byla jeho žaloba proti rozhodnutí správního orgánu
soudem řádně projednána a meritorně posouzena a rozhodnuta.
Krajský soud proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla Ústavním
soudem odmítnuta.
Celní ředitelství Brno se postavení vedlejšího účastníka ve
smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdalo.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska
kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu
ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému
všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům
a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci
zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují
v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních
práv a svobod.
S ohledem na zjištěné skutečnosti, Ústavní soud dospěl
k závěru, že právě k takovému porušení principů obsažených
v Listině základních práv a svobod , opravňující zásah Ústavního
soudu došlo, neboť postupem krajského soudu bylo stěžovateli
odepřeno právo na soudní ochranu.
Jak již Ústavní soud konstatoval (např. sp. zn. IV. ÚS
325/99), jsou zákonem stanovené podmínky přístupu občana k soudu
ve správních věcech velmi rigidní, formální, přísné, vázané lhůtou
a stojí na principu koncentrace řízení. Jak vyplývá z ustanovení
čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, má být při
používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno
jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužívána k jiným než
stanoveným účelům. Účelem části páté občanského soudního řádu je
zajistit přístup občana k soudu ve správních věcech a současně
zajistit právo každého, aby se svých práv mohl domáhat
u nestranného a nezávislého soudu (čl. 36 odst.1 Listiny
základních práv a svobod), a to v případech blíže upravených v čl.
36 odst. 2 Listiny. Podmínky stanovené zákonem pro uplatnění
tohoto práva mají pouze zajistit, aby se občan na soud obracel
kvalifikovaně a aby byla respektována zásada efektivity soudního
řízení, a tím usnadněna realizace dalšího ústavního práva - práva
na to, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě a bez zbytečných
průtahů (čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod a čl. 38 odst.2 Listiny). V této souvislosti Ústavní soud
připomíná, že navíc jeho nálezem ze dne 27. 6. 2001, sp. zn Pl. ÚS
16/99, došlo dnem 31. 12 .2002 ke zrušení části páté "Správní
soudnictví" (§244-§250s) zákona č. 99/1963 Sb.(Nález byl
vyhlášen pod č. 276/2001 Sb.
Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí však vyplývá, že
krajský soud se výše uvedenými principy neřídil a přes svá tvrzení
obsažená v odůvodnění rozsudku a ve vyjádření k ústavní stížnosti
se přezkoumáním napadených správních rozhodnutí, v rozsahu
odpovídajícímu závažnosti případu a především popsanému skutkovému
ději, nezabýval. Ve svém rozhodnutí se pouze zaměřil na ověření
formálního splnění podmínek daných celním zákonem pro stanovení
odpovědnosti stěžovatele za celní dluh.
Z dispoziční zásady vyjádřené v ust. §249 odst. 2 o.s.ř. ,
kterou je správní soudnictví ovládáno, vyplývá, že žaloba musí
kromě obecných náležitostí obsahovat označení rozhodnutí správního
orgánu, které napadá, vyjádření, v jakém rozsahu se toto
rozhodnutí napadá, uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje
nezákonnost rozhodnutí správního orgánu, a jaký konečný návrh
činí. Žalobce je přitom povinen tvrdit, že byl zkrácen na svých
právech a že vydáním napadeného rozhodnutí byl porušen zákon či
jiný právní předpis.
Z podaného žalobního návrhu stěžovatele je zřejmé, že
stěžovatel požadovaným základním náležitostem žalobního návrhu
vyhověl a zcela jednoznačně - výslovně uvedl, že ve věci byl
nepřesně a nedostatečně zjištěn skutkový stav, když konkrétně
namítal, že byl uveden celníky v omyl, že není pravdou, že se
jedná o falzifikovaná razítka na dokladech o proclení zboží, a že
se jedná dle jeho názoru o zneužití pravých razítek úředními
osobami. V žalobě dále uvedl, že nebyly v jeho případě splněny
podmínky pro postup dle §240 celního zákona, nebyl ten kdo zboží
odňal celnímu dohledu a ani si nebyl vědom toho, že zboží je
celnímu dohledu odnímáno. Odnětí zboží bylo naopak umožněno
postupem celních orgánů ve spolupráci s pracovníky společnosti C.,
spol. s r.o.
Ústavní soud má zato, že stěžovatelův žalobní návrh, byť ne
zcela vyčerpávajícím způsobem, přesto projednal problematiku věci
způsobem, požadovaným ustanovením §249 o.s.ř., a povinností soudu
proto bylo v žalobou uplatněném rozsahu přezkoumat zákonnost
vydaných rozhodnutí celních orgánů.
Ve vztahu k napadeným celním rozhodnutím stěžovatel jednak
namítá, že nemohl být celním deklarantem ve smyslu ustanovení §107 celního zákona, a dále tvrdí, že nikdy neodňal zboží celnímu
dohledu, a nemohl mu tedy vzniknout celní dluh.
Své závěry krajský soud o odpovědnosti stěžovatele za vznik
celního dluhu opřel zejména o to, že z tranzitních celních
prohlášení založených ve správním spisu vyplývá, že je na nich
jako deklarant uveden a podepsán stěžovatel, a to vlastním jménem
a ve svůj vlastní prospěch ( uvedený kód VJ/JP), přičemž
o zastoupení ve smyslu ustanovení §107 odst. 2 celního zákona
nešlo, neboť stěžovatel neprohlásil v souladu s ustanovením §107
odst. 3 celního zákona, že jedná ve prospěch zastoupené osoby
a nespecifikoval, zda se jedná o zastoupení přímé nebo nepřímé.
Ústavní soud však má za to , že v souvislosti se všemi
okolnostmi případu bylo třeba, aby celní orgány při zjišťování,
zda stěžovatel byl skutečně celním deklarantem, přistoupily
k námitkám stěžovatele uplatněným v tomto směru individuálně,
nikoliv jen z hlediska formálního dodržení příslušných ustanovení
zákona, a posoudily všechny pro řádné objasnění věci nabízející se
důkazy, tj. i plnou moc, ze které stěžovatel dovozuje, že
nevystupoval jako celní deklarant svým jménem za svou osobu, ale
jako zástupce zaměstnavatele J. Z. -SAPM a rovněž vyvodily závěry
z údajů v záručních listinách k jednotlivým tranzitním celním
prohlášením, ve kterých ve 4 případech je jako celní deklarant
uveden SAPM, č.p. 158, 378 18 Stříbřec a nikoliv stěžovatel
(záruční listina vyhotovená k tranzitnímu celnímu prohlášení č.
3022351405387, č. 3022351405178, č. 3022351405140, č.
3022351405259, č. 3022351405303).
Pokud jde o tvrzení, že stěžovatel odňal zboží celnímu
dohledu, je třeba konstatovat, že soud ponechal bez povšimnutí, že
řada věcí zůstala v daném případě zcela neobjasněna, přičemž tato
okolnost byla naprosto jednoznačně zřejmá z odporujících si
tvrzení uváděných stěžovatelem a žalovaným. Z vyjádření celních
orgánů vyplývá , že v daném případě skutečně došlo k vystavení
potvrzení o předložení zboží, která však byla následně Celním
úřadem Zlín označena za falzifikáty, a obdobně nebylo popřeno, že
bylo rovněž vystaveno potvrzení pro firmu Horex, spol. s r.o.,
opravňující k proclení zboží mimo prostor celního úřadu, které
rovněž bylo označeno jako falešné. Z přípisu Celního úřadu Zlín ze
dne 3. 11. 1995, ve kterém byl Oblastní celní úřad Břeclav
informován o výsledcích šetření, vyplývá, že potvrzení o proclení
zboží nesplňovala veškeré náležitosti a nebyla opatřena kulatým
razítkem ( tvrzení rozporné s údaji uváděnými stěžovatelem),
přičemž potvrzení měla být vystavena zaměstnancem, vykonávajícím
funkci celního rady Celního úřadu Zlín, který však tragicky
zemřel, a nemůže se k věci vyjádřit. Soud se tak spokojil
s konstatováním celního úřadu, že potvrzení o ukončení tranzitu
byla následně prohlášena za neplatná, aniž byl o tomto závěru
opatřen jakýkoliv důkaz, navíc v situaci navozující pochybnosti
a kdy stěžovatel neměl možnost tvrzení celních orgánů vyvrátit.
Obdobně se ztotožnil s pouhým tvrzením, že žádní pracovníci
celního úřadu ani pracovníci společnosti C., spol. s r.o.,
se v souvislosti vystavením předmětných potvrzení a jednání na
celnici neangažovali (tedy pouhým popřením opačného tvrzení
stěžovatele).
Dle názoru Ústavního soudu se v posuzovaném případě nelze
spokojit se stanoviskem soudu, uvedeným v odůvodnění rozhodnutí,
že z hlediska odpovědnosti žalobce není právně významné, že na
odnětí zboží celnímu dohledu se případně podílely i jiné subjekty.
Za situace kdy stěžovatel od počátku tvrdil, že
v záležitosti vystupoval pouze jako řidič na základě plné moci
a jednal jménem a ve prospěch svého zaměstnavatele, který
zajišťoval ze Slovenska dovoz ropných produktů vlastnicky
náležející společnosti C., spol. s r.o., a Horex, s.r.o., jednalo
se přitom o dovoz těchto produktů ve velkém objemu a značné
hodnoty a kdy z okolností případu nelze vyloučit, že protiprávního
jednání se v souvislosti s dovozem zboží mohly dopustit i jiné
osoby, přičemž není vyloučen i podíl samotných zaměstnanců celního
úřadu, není možné při stanovení odpovědnosti stěžovatele za vznik
celního dluhu ve výši přesahující 2 mil. Kč, účastnícího se na
dovozu zboží jako řidič, vycházet z nedostatečně objasněného
skutkového stavu věci.
Jak již Ústavní soud konstatoval v obdobné věci (sp. zn.
IV.ÚS 460/2000), s ohledem na složitost věci, nelze při stanovení
celního dluhu automaticky stanovit povinnost k jeho úhradě
stěžovateli jen na základě formální aplikace příslušných
ustanovení celního zákona na údaje vyplývající z celního
prohlášení, když okolnosti nasvědčují tomu, že to mohly být jiné
osoby, které se dopustily protiprávního jednání vedoucímu
k nedodání zboží do celního úřadu určení.
Obdobně jako v uvedené věci i zde Ústavní soud zastává názor,
že nelze přistoupit na zjednodušený způsob, jakým se celní orgány
a soud vypořádaly s případem, neboť z takového pojetí věci
vyplývá, že stát nazírá na tentýž skutkový děj dvojím pohledem,
když na jedné straně je na základě neúplně zjištěných skutečností
a formálně aplikovaných ustanovení celního zákona stanovena
povinnost stěžovatele k úhradě celního dluhu ve výši 2,300.617,-
Kč a současně se připouští, že k porušení právních předpisů,
vedoucích ke vzniku celního dluhu došlo či mohlo dojít i vinou
osob odlišných od stěžovatele, navíc za situace, kdy není
jednoznačně vyloučeno, že se na této eventuelně i trestné činnosti
nepodíleli sami zaměstnanci příslušného státního orgánu.
Ústavní soud se ztotožňuje i s dalšími námitkami stěžovatele
týkajícími se postupu krajského soudu v průběhu řízení. I když
podle ustanovení §250i odst. 1 o.s.ř. je při přezkoumávání
zákonnosti správního rozhodnutí pro soud rozhodující skutkový
stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, není
vyloučena možnost provádět dokazování, které může směřovat právě
k ověření toho, jaký skutkový stav tu v době vydání správního
rozhodnutí byl. V daném případě, s ohledem na výše uvedené
okolnosti věci, je nutno považovat vyjádření krajského soudu, že
skutkový stav, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu,
považoval za dostatečný a odmítl z tohoto důvodu výslech
stěžovatele, za odepření práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Obdobně nelze považovat požadavek stěžovatele na nutnost prokázat,
že v případě předložených potvrzení, která dle jeho názoru mají
charakter veřejné listiny, se jedná o falzifikáty, za rozšíření
žaloby uplatněné po lhůtě stanovené podle §250b o.s.ř., neboť
v souvislosti se všemi okolnostmi případu se jednalo pouze
o upřesnění požadavku (tvrzeného již v žalobě) na nutnost řádně
zjistit skutkový stav případu.
Z uvedených důvodů Ústavní soud zrušil nejen rozsudek
krajského soudu, který tím, že nevycházel při svém rozhodování
z obsahu a smyslu celé žaloby, ale omezil se jen na posouzení
formální správnosti postupu celních orgánů, odepřel stěžovateli
přístup ke spravedlnosti, ale také obě správní rozhodnutí, neboť
právních předpisů bylo shledáno již v postupu celních orgánů obou
stupňů, které vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu
věci. Bude tedy na celních orgánech, aby nyní znovu
a v souvislosti se všemi zjištěnými okolnostmi, včetně
eventuálních dalších zjištění, vyplývajících z případných závěrů
orgánů činných v trestním řízení (pokud v souvislosti s dovozem
předmětného zboží bylo takové řízení vůči dalším osobám vedeno),
posoudily, kdo byl celním deklarantem, zejména pak, kdo odpovídal
za odnětí zboží celnímu dohledu, a kdo tedy nese odpovědnost za
vzniklý celní dluh.
Ústavní soud proto rozsudek Krajského soudu v Brně, čj. 30 Ca
59/96-25, ze dne 31. 7. 1998, rozhodnutí Oblastního celního úřadu
Břeclav, čj. 01-4238/95, ze dne 14. 12. 1995, a rozhodnutí Celního
úřadu Břeclav - dálnice, čj. 29-1818/CD/95, 29-1819/CD/95,
29-1820/CD/95, 29-1821/CD/95, 29-1822/CD/95 a 29-1823/CD/95, ze
dne 20. 10. 1995, zrušil dle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pro
rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. října 2001