ECLI:CZ:US:2001:4.US.447.01
sp. zn. IV. ÚS 447/01
Usnesení
IV. ÚS 447/01
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M.B., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2000, čj. 21 Cdo 2370/99-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 24. 7. 2001 bylo Ústavnímu soudu ČR doručeno, prostřednictvím Nejvyššího soudu ČR, podání stěžovatele označené jako dovolání k Ústavnímu soudu proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (o odmítnutí dovolání). Uvedené podání bylo původně podáno dne 4. 1. 2001 u Obvodního soudu pro Prahu 6, tímto soudem pak bylo přípisem ze dne 7. 6. 2001 postoupeno Nejvyššímu soudu ČR, kterému také bylo, jak je zřejmé z razítka podatelny tohoto soudu, doručeno dne 11. 7. 2001.
Soudci Ústavního soudu jsou dle čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR při svém rozhodování vázáni ústavními zákony, mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy ČR a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Dle ustanovení §27 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 183/1993 Sb.), je řízení ve věci před Ústavním soudem zahájeno dnem doručení návrhu, kdy dle §34 odst. 1 se návrh na zahájení řízení podává u Ústavního soudu. To vše platí za splnění zákonných náležitostí, mezi které patří podání ústavní stížnosti v zákonné lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona).
Z přípisu Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 8. 2001 Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2000, čj. 21 Cdo 2370/99-45, bylo právní zástupkyni stěžovatele doručeno dne 11. 12. 2000, stěžovateli dne 7. 12. 2000. Lhůta k podání ústavní stížnosti tak uplynula dne 8. 2. 2001.
Jak vyplývá z výše uvedeného, předmětné podání určené Ústavnímu soudu bylo ve stanovené lhůtě podáno, avšak u Obvodního soudu pro Prahu 6, tedy u soudu, který nemá pravomoc rozhodnout o ústavní stížnosti. Takový postup však zákon o Ústavním soudu nepředpokládá.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, takže stojí mimo soustavu obecných soudů a jejich procesní předpisy může využít toliko subsidiárně. Za aplikovatelné ustanovení by pro daný případ bylo možno považovat §240 občanského soudního řádu, který upravuje podání dovolání. Avšak ani přiměřený postup podle tohoto ustanovení neumožňuje Ústavnímu soudu považovat v souzené věci stížnost za včas podanou. Lze patrně připustit, že by tomu tak bylo v případě, pokud by Obvodní soud pro Prahu 6 neprodleně postoupil Ústavnímu soudu stížnost ve zmíněné šedesátidenní lhůtě. To se však, jak vyplývá z výše uvedeného, nestalo, a to ani ve vztahu k Nejvyššímu soudu ČR, a zákonná lhůta tak uplynula marně, aniž by se byl Ústavní soud o ústavní stížnosti dozvěděl.
Vzhledem k tomu, že k pochybení při uplatňování ústavní stížnosti u nepříslušného soudu ve stanovené lhůtě původně došlo ze strany stěžovatele, a Ústavní soud zastává zásadu, dle které je na každém, aby si svá práva střežil sám, soudci zpravodaji nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh, který byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2001
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj