ECLI:CZ:US:2001:4.US.452.01
sp. zn. IV. ÚS 452/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti H., zastoupené Ing. R.T., proti postupu F.ú., při ověřování neplatnosti rozhodnutí ze dne 19. 9. 1997, č.j. 18233/97/065970, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 25. 7. 2001 doručena ústavní stížnost proti postupu F.ú., který sdělením ze dne 25. 5. 2001, č.j. 16091/01/065971/1730, nevyhověl žádosti stěžovatelky ze dne 22. 12. 2000 o ověření neplatnosti specifikovaných rozhodnutí, když neshledal důvod zahájit řízení o osvědčení neplatnosti dle §32 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Takový postup, resp. nečinnost správce daně, stěžovatelka považuje za zásah do svých ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Navrhla, aby Ústavní soud F.ú. nálezem uložil povinnost zahájit řízení o splnění podmínek neplatnosti rozhodnutí o reklamaci ze dne 19. 9. 1997, č.j. 18233/97/065970.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatelka především nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). I když proti napadenému sdělení ze dne 25. 5. 2001 není přípustný řádný opravný prostředek, z cit. ustanovení zákona vyplývá zásada, že Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů (jiných orgánů veřejné moci), která jsou, vzhledem ke své povaze, způsobilá zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod. Není sporu o tom, že sdělení finančního úřadu, že neshledal důvody pro postup dle ust. §32 odst. 7 daňového řádu, tedy že neověří splnění podmínek neplatnosti správního rozhodnutí, takového zásahu samo o sobě schopné není. Přijetí výkladu, že se jedná o meritorní rozhodnutí o právech a povinnostech, by ve svých důsledcích znamenalo, že se daňovému subjektu otevírá možnost nedbat o ochranu svých práv a nevyužít prostředků, které jsou určeny ke zvrácení rozhodnutí o vyměření daně (odvolání, správní žaloba), ale formou zcela specifického institutu de facto obejít veškeré lhůty a v případě neúspěchu teprve poté nastoupit cestu ke správnímu či dokonce k Ústavnímu soudu.
Pokud jde o namítaný postup správce daně, který neshledal důvod zahájit řízení o osvědčení neplatnosti dle §32 odst. 7 daňového řádu, Ústavní soud odkazuje též na judikaturu obecných soudů. Dané věci se týká např. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 1998, ve věci sp. zn. 30 Ca 177/97 (FaU. 98, 12: 776), dle něhož podle §32 odst. 7 daňového řádu je nepochybné, že pokud chybí v rozhodnutí vydaném v daňovém řízení některá z ostatních základních náležitostí (§32 odst. 2 daňového řádu, mimo ty, jejichž zhojení upravuje §32 odst. 4 a 6 daňového řádu), které podle povahy rozhodnutí musí být jejím obsahem, nebo odůvodnění v případě, kdy je zákon předepisuje, a nejde-li jen o zřejmou chybu v psaní či počítání, má to za následek neplatnost rozhodnutí. Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vydal. To musí samozřejmě učinit rozhodnutím. Neshledá-li však správní orgán splnění podmínek neplatnosti, zákon mu neukládá vydat o tom rozhodnutí. Správní orgán může podatele vyrozumět toliko přípisem o tom, že neshledal důvod pro ověření neplatnosti. Uvedený názor považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní a takto ve věci stěžovatelky správní orgán také postupoval. Ústavní soud dále odkazuje na nález pléna ze dne 17. 11. 1998, ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/98, zveřejněný pod č. 300/1998 Sb., ve kterém se vyjádřil k ústavnosti ust. §32 odst. 7 daňového řádu.
Výše uvedené důvody vedly Ústavní soud též k tomu, že nepožadoval odstranění vady podání, kterou spatřuje v nedostatku řádného právního zastoupení stěžovatelky. Z ustanovení §30 odst. 1 zákona zjevně vyplývá, že daňový poradce není osobou, jež by mohla účastníky nebo vedlejší účastníky zastupovat v řízení před Ústavním soudem.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj