ECLI:CZ:US:2001:4.US.453.01
sp. zn. IV. ÚS 453/01
Usnesení
IV. ÚS 453/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti S.M., zastoupeného Mgr. L.B., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 16 Ca 56/01, 16 Ca 57/01, ze dne 1. 6. 2001, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností, s odvoláním na porušení jeho práva na soudní ochranu, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo pro opožděnost zastaveno řízení o žalobách stěžovatele (spojených ke společnému řízení), jimiž se domáhal přezkoumání rozhodnutí FŘ, čj. 7461/110/00 a čj. 7461-1/110/00, ze dne 2. 12. 1999.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soud nesprávně vycházel z data doručení zásilky, kterou mu byla zaslána uvedená rozhodnutí FŘ, uvedeného na doručence, tj. data 1. 12. 2000, a od tohoto data nesprávně odvíjel lhůtu pro podání žaloby na přezkoumání správního rozhodnutí. Stěžovatel uvádí, že k výzvě soudu zpochybnil, že mu uvedené písemnosti byly doručeny dne 1. 12. 2000, neboť v uvedený den byl na jednání mimo místo svého bydliště, namítá, že podpis na doručence není jeho a je přesvědčen, že obě rozhodnutí převzal řádově několik dní před Vánocemi. Termín skutečného převzetí není schopen upřesnit. Stěžovatel soudu vytýká, že odmítl provést důkaz výslechem svědků, kteří se s ním zúčastnili jednání mimo bydliště, s odůvodněním, že takový výslech nemohl zvrátit skutečnost o tom, že stěžovateli bylo doručeno. Soud vycházel pouze ze zprávy pošty, ze které vyplývalo, že dne 1. 12. 2000 předmětná zásilka došla a byla doručovatelkou zapsána do doručovací karty zásilek, ve které je záznam o doručení s podpisem stěžovatele, číslem občanského průkazu a poznámkou byt - zásilka osobně doručena doručovatelkou. Dle názoru stěžovatele z uvedené zprávy vyplývá, že dne 1. 12. 2000 pošta zásilku obdržela a zapsala ji do karty, ale nikoliv, že ji stěžovatel toho dne obdržel. Stěžovatel dále namítá, že neměl možnost v souladu s ust. §122 o.s.ř. být přítomen u dokazování, neboť k provedení důkazu nebylo nařízeno jednání a o tom, že byl důkaz proveden, se dozvěděl až ze samotného usnesení.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že doručení písemností ověřoval u žalobce (stěžovatele) nikoliv z důvodů, že by měl pochybnosti o předložené doručence, ale protože žalobce byl pro část daňového řízení zastoupen daňovým poradcem, tedy z důvodů, zda zastoupení netrvalo v době rozhodování a nemělo být doručováno zástupci. O věrohodnosti doručenky neprováděl soud žádné dokazování, pokud by totiž bylo třeba prokazovat její věrohodnost, soud by bez dalšího vycházel z toho, že lhůta zachována byla.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů a není jim soudem nadřízeným, je oprávněn do jejich pravomoci zasahovat, jen pokud nepostupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že krajský soud dotazem u pošty ověřoval, zda datum uvedené na doručence koresponduje s údaji zanesenými v evidenci pošty. Z přípisu ČP vyplývá, že uvedenou zásilku převzala doručovatelka na doručovací okrsek a zapsala do dokladu - Doručovací karty R zásilek, kde je ze dne 1. 12. 2000 pod zásilkou učiněn záznam o jejím doručení s podpisem stěžovatele, číslem občanského průkazu a poznámkou byt - zásilka osobně doručena doručovatelkou. Zásilka tak byla osobně doručena adresátovi v místě bydliště na jeho adresu.
Z fotokopie předmětné doručenky založené na č.l. 15 spisu je zřejmé, že shora specifikovaná zásilka byla doručena 1. 12. 2000 a její doručení je stvrzeno podpisem. Na doručence opatřené dvěma razítky doručovací pošty C. (obě ze dne 1. 12. 2000) není vykázán pokus o další doručení z důvodu nezastižení adresáta, či o doručení zásilky uložením.
Za této situace má Ústavní soud za nesporné, že zásilka došla dne 1. 12. 2000 uvedené pobočce pošty a byla téhož dne doručována. Adresátu přitom uvedená zásilka poštou obecně doručena být musela, neboť této skutečnosti odpovídá i podpis a údaj o čísle jeho občanského průkazu, který doručovatelka nemohla bez spoluúčasti stěžovatele vyznačit. Pokud stěžovatel tvrdí, že zásilku určenou do vlastních rukou převzal v jiný den, musela by tato skutečnost být na doručence vyznačena, event. opraveno uvedené datum a zanesena v evidenci pošty. Doručení dnem 1. 12. 2000 potvrzuje i neexistence záznamu o tom, že by se dne 1. 12. 2000 nepodařilo zásilku adresátu doručit, byla mu zanechána výzva a doručováno v jiný den, či záznam o doručení zásilky uložením. Jednalo se přitom o zásilku určenou do vlastních rukou, kde účinky doručení nastávají uplynutím 15 dnů ode dne jejího uložení (§17 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.). Stěžovatel sám datum a způsob přijetí uvedené zásilky není schopen určit, uvádí pouze neurčitý údaj "někdy před vánocemi", tedy navíc termín pro doručení zásilky určené do vlastních rukou, došlé poště již 1. 12. 2000, nepravděpodobný. Za této situace považuje Ústavní soud závěr krajského soudu o nadbytečnosti výslechu svědků, kteří nemohou zvrátit konstatované skutečnosti za adekvátní.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že v dané věci mu nebylo umožněno zúčastnit se prováděného dokazování dle ustanovení §122 o.s.ř. ohledně toho, kdy byla předmětná rozhodnutí finančního ředitelství doručena a k provedenému dokazování se nemohl vyjádřit, Ústavní soud s ohledem na to, že bylo pouze písemně vyžádáno sdělení o stavu evidence doručených zásilek a byl poskytnut již daný evidenční údaj, který stanovisko stěžovatele nemohlo nijak ovlivnit, nepovažuje tuto okolnost za natolik závažnou, že by ji bylo možno hodnotit jako postup soudu vybočující z mezí ústavnosti.
Na základě uvedených skutečností má Ústavní soud za to, že krajský soud byl v rámci svého nezávislého rozhodování oprávněn vycházet z předmětné doručenky jako řádného dokladu, o jehož pravdivosti neměl pochybnosti, a navíc i s ohledem na neschopnost stěžovatele uvést, kdy jindy a jakým způsobem rozhodnutí obdržel, učinit závěr, že nebyla dodržena lhůta pro podání žaloby na přezkoumání správního rozhodnutí (podané k poštovní přepravě až dne 19. 2. 2000).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 14. listopadu 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu