ECLI:CZ:US:2001:4.US.453.2000
sp. zn. IV. ÚS 453/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti V. B., zastoupené JUDr. D. B., advokátem, proti usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z 25. schůze dne 30. 5. 2000, č. 1060, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 7. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky č. 1060 z 25. schůze dne 30. 5. 2000, kterým Poslanecká sněmovna
I. konstatovala, že volební období členů Správní rady Ústřední pojišťovny Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky zvolených za pojištěnce v roce 1994 uplynulo v roce 1998;
II. zvolila B. B., J. B., M. C., L.T. a M. T. za členy Správní rady Ústřední pojišťovny Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky.
Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala návrh na zrušení §20 odst. 6 zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o VZP"), neboť je přesvědčena, že cit. ustanovení je v rozporu s čl. 21 odst. 4 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. (správně s čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb.).
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo podílet se na správě veřejných věcí a právo na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím za rovných podmínek, zakotvené v čl. 21 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvedla, že volba zástupců pojištěnců do Správní rady Ústřední pojišťovny Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky proběhla sice na základě zákona, nicméně výběr kandidátů do orgánů Všeobecné zdravotní pojišťovny ("VZP") provádí poslanecké kluby, jejichž jednání je veřejnosti nepřístupné. Potenciální zájemce musí být navržen politickou stranou, tedy i takový případný kandidát, který s žádnou politickou stranou nechce být spojován. Není jasné, podle jakých kritérií politické strany kandidáty vybírají, když tyto politické strany nejsou pojištěnci a nemohou mít osobní zájem na chodu VZP. Tento stav je dle přesvědčení stěžovatelky vyvolán nedokonalou zákonnou úpravou, kde zcela absentuje úprava celého procesu voleb orgánů nemocenských pojišťoven, ať již jde o aktivní či pasivní volební právo nebo úpravu procesních podmínek voleb. Správní rada rozhoduje o veřejných prostředcích, a proto by dle přesvědčení stěžovatelky o nakládání s těmito prostředky měli rozhodovat ti, kteří tyto prostředky vytváří, především pojištěnci. Zástupci pojištěnců sice jsou voleni, ale nikoliv zástupci pojištěnců, ale Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR. Řádní pojištěnci se o volbě svých zástupců dovědí až po zvolení, aniž by měli reálnou možnost jejich volbu ovlivnit. Uvedený postup je možný, protože dle názoru stěžovatelky neexistuje speciální úprava volebního řádu VZP. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR ani nemá potřebu tento volební řád upravit, protože aplikuje §20 odst. 6 zákona o VZP.
K dotazu Ústavního soudu stěžovatelka sdělením ze dne 14. 12. 2000 uvedla, že o navržení své osoby do Správní rady Ústřední pojišťovny VZP požádala několik poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR při příležitosti jednání odborných komisí na Ministerstvu zdravotnictví ČR. Její kandidaturu nikdo nepodpořil, resp. se touto otázkou vážně nezaobíral s tím, že navržení kandidátů je otázkou politického vyjednávání zúčastněných politických stran. Z těchto důvodů oficiální žádost o své navržení do funkce nepodala. S oficiální žádostí o zvolení občanských zástupců do Správní rady Ústřední pojišťovny VZP se na Poslaneckou sněmovnu Parlamentu ČR obrátil Svaz pacientů ČR. Tato žádost zůstala bez odezvy. Obdobné negativní zkušenosti má stěžovatelka údajně i s Okresní pojišťovnou VZP Praha, kde se marně ucházela o kandidaturu ve správní radě této pojišťovny. Pro nedostatek právní úpravy je vyřízení takových žádostí ponecháno zcela na volné úvaze adresáta a nemusí na ně být reagováno.
Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, v příloze č. 2 - Volební řád pro volby konané poslaneckou sněmovnou a pro nominace vyžadující souhlas Poslanecké sněmovny, v čl. 6 bodu 1 uvádí, že zvláštní zákon stanoví, kdo je volen Poslaneckou sněmovnou a kdo je oprávněn předkládat návrhy na takovou volbu. Zvláštním zákonem ve smyslu cit. ustanovení je i zákon o VZP, který v ustanoveních §15 odst. 4, §20 odst. 6 a §21 odst. 5 pouze uvádí, kdo je volen Poslaneckou sněmovnou do orgánů VZP. Nestanoví však, kdo podává návrhy na kandidáty pro tyto volby. Ustálila se proto praxe, že návrhy kandidátů předkládají jednotlivé poslanecké kluby zastoupené v Poslanecké sněmovně. Z této praxe však nutně nevyplývá, že kandidáti navržení poslaneckým klubem musí splňovat podmínku členství té politické strany, která je do funkce navrhuje. Návrhy mohou přitom poslaneckým klubům podávat i jednotliví občané, jejich různá sdružení apod., a to i prostřednictvím poslance, který byl zvolen v jejich volebním obvodu.
K návrhu na zrušení §20 odst. 6 zákona o VZP Poslanecká sněmovna vyjádřila své přesvědčení, že cit. ustanovení není v rozporu s čl. 21 Listiny. K návrhu na zrušení předmětného usnesení dále uvedla, že bod II. usnesení je aplikací cit. ustanovení zákona a rovněž není v rozporu s Listinou.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud v prvé řadě přezkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), tedy především zda napadené usnesení je pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož stěžovatelka byla účastníkem (§72 odst. 1 písm. a) zákona), či zda může představovat "zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona.
S přihlédnutím k ustanovení §20 odst. 6 zákona o VZP je evidentní, že napadené usnesení není pravomocným rozhodnutím vydaným v řízení, jehož stěžovatelka byla účastníkem (§72 odst. 1 písm. a) zákona). Podle ust. §20 odst. 6 zákona č. 551/1991 Sb. zástupce pojištěnců do Správní rady volí Poslanecká sněmovna Parlamentu, z čehož plyne, že se nejedná o řízení, jehož by byla stěžovatelka, ani navržení kandidáti, účastníky. Navíc napadené usnesení má pouze deklaratorní povahu, když pouze konstatuje výsledky předcházejícího hlasování Poslanecké sněmovny o jednotlivých kandidátech. Ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona ústavní stížnost je oprávněna podat pouze ta fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo. V daném případě účastníkem řízení, a tudíž i subjektem legitimovaným k podání ústavní stížnosti, stěžovatelka nebyla a býti nemohla.
Dále se Ústavní soud zabýval otázkou, zda napadené usnesení může za daných okolností představovat"zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona. V souladu s obecně přístupnou judikaturou (viz např.nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95, uveřejněný pod č. 78 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu , svazek 4), pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového "zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Podle názoru Ústavního soudu napadené usnesení, resp. jemu předcházející volbu jednotlivých zástupců pojištěnců do Správní rady VZP, nelze označit za nezákonné, když bylo výsledkem zákonem upraveného postupu (§20 odst. 6 zákona o VZP). Ostatně i sama stěžovatelka v odůvodnění své stížnosti uvedla, že volba zástupců správní rady Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ("VZP") proběhla na základě zákona.
Ústavní stížnost tudíž fakticky směřuje proti platné zákonné úpravě volby zástupců pojištěnců do Správní rady Ústřední pojišťovny VZP. Lze si nepochybně představit i jiný a patrně i vhodnější způsob výběru zástupců pojištěnců, to však není samo o sobě dostatečným důvodem k závěru, že způsob volby zástupců pojištěnců do Správní rady Ústřední pojišťovny VZP představuje zásah do ústavně zaručeného základního práva každého na přístup (za rovných podmínek) k voleným a jiným veřejným funkcím, zakotveného v čl. 21 odst. 4 Listiny. Na druhé straně Ústavní soud připomíná, že za jiných okolností (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 1999 ve věci sp. zn. IV. ÚS 255/99) shledal, že usnesením Poslanecké sněmovny (v tomto případě o odvolání zástupců pojištěnců z funkce člena Správní rady Ústřední pojišťovny VZP před uplynutím jejich funkčního období), k takovému zásahu došlo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud také neaplikoval ust. §78 odst. 1 zákona, o přerušení řízení, a návrh stěžovatelky na zrušení §20 odst. 6 zákona o VZP nepostoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než Ústavní soud stížnost a návrh s ní spojený podle ust. §43 odst. 1 písm. c) ve spojení s ust. §43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu