ECLI:CZ:US:2001:4.US.454.2000
sp. zn. IV. ÚS 454/2000
Usnesení
IV. ÚS 454/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti R. M., bytem zastoupeného Mgr. J. H., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 220/2000, ze dne 9. 5. 2000, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného rozhodnutí obecného soudu.
Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7, čj. 24 T 61/99-143, ze dne 16. 3. 2000, uznán vinným ze spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. b) tr.z. a byl mu s ohledem na další spáchaný trestný čin, jímž byl uznán vinným, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 13 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2,5 roku a povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 9.494,- Kč. Odvolání podané proti tomuto rozhodnutí bylo však usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 220/2000, ze dne 9. 5. 2000, zamítnuto. Důvodem pro zamítnutí odvolání byla skutečnost, že odvolání bylo podáno osobou k tomu neoprávněnou, když bylo podáno jménem obhájce a nikoliv obžalovaného. Stížností napadeným usnesením městského soudu tak bylo, podle stěžovatelova názoru, vážným způsobem zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv.
Odvolání bylo sice v daném případě podáno za obžalovaného jménem obhájce a nikoliv výslovně jménem obžalovaného samotného, ale tento postup není podle stěžovatelova přesvědčení v rozporu s platnou právní úpravou, neboť v trestním řízení není stanovena závazná forma zastoupení, tj. že by se muselo vždy jednat o zastoupení přímé na základě např. smlouvy mandátní. Je tedy možné i v trestním řízení vykonávat úkony za obviněného na základě zastoupení nepřímého, např. na základě smlouvy komisionářské. Na podporu svého tvrzení stěžovatel uvádí, že obhájce obžalovaného obdobným způsobem podával i v minulosti odvolání za obžalované a nikdy nebylo takové odvolání zamítnuto z tohoto důvodu. Již tento postup soudů, kdy stejná ustanovení zákona jsou vykládána a aplikována soudy odlišnými způsoby, považuje stěžovatel za popření základního principu právního státu, tj. právní jistoty jeho občanů. Uvedený postup a výklad Městského soudu v Praze je proto podle stěžovatele naprostým popřením významu, smyslu a funkce obhájce v trestním řízení. Není patrně pochyb o tom, že obhájce v trestním řízení vystupuje výlučně v zájmu obviněného a výlučně v jeho zájmu a v jeho prospěch činí úkony. Nevystupuje tedy v řízení v zájmu vlastním či důvodů jiných. Proto je třeba, jak dovozuje stěžovatel, na veškeré jeho úkony v trestním řízení pohlížet jako na úkony činěné za obžalovaného a nikoliv jako na úkony činěné jím samotným ve vlastním zájmu. Proto skutečnost, že odvolání bylo sepsáno jménem obhájce obžalovaného, nemůže sama o sobě způsobit, jak zdůrazňuje stěžovatel, že odvolání bylo podáno k tomu neoprávněnou osobou. Příkladmo pak stěžovatel argumentuje některými rozhodnutími Ústavního soudu, která podle jeho názoru přisvědčují jeho tvrzení, že interpretace příslušných ustanovení trestního řádu byla provedena soudem natolik izolovaně a zužujícím způsobem, že takováto interpretace a aplikace již zasahuje do ústavou chráněného práva stěžovatele na spravedlivý proces (zejména ve vztahu k čl. 36 a násl. a čl. 4 odst. 4 Listiny). Navrhuje proto, aby z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížností napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 24 T 61/99, a vyžádal si vyjádření Městského soudu v Praze.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze odkazuje zcela na obsah napadeného rozhodnutí s tím, že nemá nic, čím by ho doplnil.
Poté, co se Ústavní soud seznámil se spisovým materiálem, dospěl při posuzování stěžovatelových námitek k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Okruh osob oprávněných napadnout rozsudek odvoláním upravuje zejména ustanovení §246 tr.ř. odst. 1, podle něhož toto oprávnění náleží za zde uvedených podmínek státnímu zástupci, obžalovanému, zúčastněné osobě a poškozenému. Zákon současně v této souvislosti připouští, aby za obžalovaného pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, mohl podat stížnost i někdo jiný. Jménem obžalovaného, v jeho zastoupení (za něho), tak může podat podle §41 odst. 2 tr.ř. odvolání v jeho prospěch i jeho obhájce (§35 tr.ř.). Toto oprávnění obhájce - napadnout rozsudek odvoláním jménem obžalovaného - je pak třeba odlišit od oprávnění jiných osob, podat odvolání ve prospěch (tj. vedle, příp. i za) obžalovaného svým vlastním jménem podle §247 odst. 2 věta prvá t.ř. Výkladu, že obhájce obžalovaného může podat odvolání jen jménem obžalovaného a nikoliv rovněž jménem svým, nasvědčuje již sama skutečnost, že obhájce není ve výčtu oprávněných osob k podání odvolání výslovně uveden, a přisvědčuje mu i celková dikce ustanovení §41 t.ř. upravujícího povinnosti a práva obhájce. Trestní řád v tomto ustanovení výslovně ukládá obhájci povinnost jednat ve prospěch obviněného a hájit jeho zájmy, z čehož však nelze jednoduše dovodit, jak to činí stěžovatel, že veškeré úkony obhájce v trestním řízení může činit i svým jménem. Z odst. 4 zmíněného ustanovení §41 t.ř. navíc v tomto směru vyplývá, že obhájce shora uvedená oprávnění, včetně podání odvolání, nemůže vykonávat proti vůli obviněného, až na případy, je-li obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena. Jako argument přitom nelze přijmout stěžovatelovo tvrzení, že v jiných obdobných případech, kdy obhájce rovněž podal odvolání svým jménem, odvolací soudy toto odvolání akceptovaly a nevznesly proti němu žádné námitky.
Odvolací řízení není pravidelnou ani povinnou součástí trestního řízení a může probíhat pouze na podkladě odvolání podaného některou z oprávněných osob. Pokud tedy v posuzovaném případě obhájce stěžovatele podal odvolání svým jménem, jak Ústavní soud zjišťuje z připojeného spisu (č.l. 154), pak s ohledem na výše uvedenou argumentaci Ústavní soud neshledal v poměru k napadenému rozhodnutí stěžovatelem tvrzené dotčení jeho ústavně zaručených základních práv.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 29. ledna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu