ECLI:CZ:US:2001:4.US.458.01
sp. zn. IV. ÚS 458/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti A.Ř., zastoupené JUDr. J.P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2001, sp. zn. 19 Co 675/99, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. září 1999, sp.zn. 4 C 319/93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 27. července 2001 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení citovaných rozsudků, jimiž nebyl uznán její nárok na vyklizení pozemků.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že žaloba byla podána v září 1993 a teprve po šesti letech byl ve věci vynesen rozsudek soudu prvého stupně, který se ovšem zakládal na chybném vyhodnocení důkazů a nesprávném právním posouzení. Takovýmto postupem nalézací soud porušil její právo na veřejné projednání v přiměřené lhůtě, zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výrok navíc zpochybnil i její vlastnické právo chráněné dle čl. 11 Listiny a odňal jí možnost nakládat svým majetkem.
Odvolací soud původní rozsudek potvrdil, ovšem vyslovil odlišný právní názor, když za vlastníka sporného pozemku označil na základě vydržení Český stát. Takový názor vnesl, podle názoru stěžovatelky, značnou nejistotu do vlastnického práva k předmětnému pozemku. Tímto postupem tedy bylo evidentně opět porušeno stěžovatelčino vlastnické právo. V dalších částech ústavní stížnosti pak stěžovatelka polemizuje s jednotlivými body odůvodnění rozsudků obecných soudů.
Na základě výzvy se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník - Krajský soud v Brně, prostřednictvím předsedkyně senátu 19 Co. Ta uvedla, že okolnosti délky řízení před soudem prvého stupně nemůže odvolací soud ovlivňovat, kdy tato skutečnost ani není rozhodnutím Ústavního soudu odstranitelná. Dále uvádí, že v ústavní stížnosti stěžovatelka nevytýká odvolacímu soudu žádná pochybení procesní povahy, ani neúplné zjištění skutkového stavu, a v některých částech se s jeho závěry i ztotožňuje. Není namístě ani výtka porušení vlastnického práva, když vlastníkem předmětných pozemků se stal stát, a okolnost, zda se stát o svůj majetek stará či nikoliv nemá vliv na posouzení věci. Z ústavní stížnosti je pak zřejmé, že stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance. Nakonec pro úplnost účastník uvádí, že výrok pod bodem II. rozsudku soudu prvého stupně nebyl odvoláním napaden, a proto nabyl právní moci již v listopadu 1999.
Na základě výzvy se vyjádřil též Okresní soud v Prostějově prostřednictvím předsedy okresního soudu, jenž uvedl, že z obsahu spisu je zjevné, že celý spor probíhal bez vyloučení veřejnosti a rozsudek byl vyhlášen veřejně. Je pravdou, že od února 1994 do dubna 1997 vykazuje spis průtah, avšak po tuto dobu se stěžovatelka svého práva na projednání sporu nedomáhala. Závěrem okresní soud konstatuje, že stěžovatelka zjevně hodlá využít dobrodiní Ústavního soudu, jakožto soudu třetího stupně, když se obecné soudy podrobně se všemi důkazy vypořádaly v odůvodnění svých rozsudků, na nichž nemají co měniti.
Ústavní soud si rovněž vyžádal spis vedený ve věci před Okresním soudem v Prostějově pod sp. zn. 4 C 319/93.
Ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelka se domáhala vyklizení a vydání pozemku, který, jak se domnívala, byl v jejím vlastnictví. V daném případě však i druhá strana sporu tvrdila, že jí přísluší vlastnictví předmětné nemovitosti. Dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu chápe ochranu vlastnictví podle čl.11 Listiny především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a existujícího, a proto pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového vlastnictví teprve zjištěna nebo dokonce konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže. Vlastnické právo vzniká až rozhodnutím příslušného orgánu, v daném případě soudu. V tomto případě evidentně nemůže jít o tvrzené porušení čl. 11 Listiny, protože v době rozhodování sporu vlastnické právo nesvědčilo žádné straně sporu. Proto je porušení práva na ochranu neexistujícího práva (byť neexistujícího jenom prozatím) pojmově vyloučeno. Tedy tím, že v průběhu řízení před soudy nebylo neprokázáno vlastnictví pozemku stěžovatelkou, a nakonec odvolací soud vyloučil i vlastnictví pozemku druhou stranou, nemohlo být porušeno vlastnické právo stěžovatelky a ani druhé strany sporu. Výtky stěžovatelky směřující do odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pak v žádném případě nemohou mít vliv na její práva.
Co se týká stěžovatelkou tvrzených průtahů v řízení, konstatuje Ústavní soud, že každému účastníku přísluší právo brojit proti nedůvodnému prodlužování či nečinnosti ze strany soudu, když příslušný postup upravují §§26 - 35 zákona č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, ve znění pozdějších předpisů. Tím, že stěžovatelka žádné stížnosti na průtahy v řízení před okresním soudem neučinila, byla by ústavní stížnost z tohoto ohledu nepřípustná pro nevyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práv přiznává dle ustanovení §75 odst. 1 zákona. Tvrzení, že řízení neprobíhalo veřejně, a zasáhlo tak do stěžovatelčina práva chráněného dle čl. 38 odst. 2 Listiny, nijak neprokázala a ani ze spisu v žádném případě nevyplývá.
Na základě celkové koncepce ústavní stížnosti pak Ústavní soud dospěl k závěru, shodně jako i oba obecné soudy, že stěžovatelka jej staví do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Ústavní soud se nezabývá hmotněprávní stránkou věci, neboť takové hodnocení je určeno obecným soudům především k tomu, aby ony, zákonem stanoveným způsobem, poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Ústavní soud se správností hodnocení důkazů obecnými soudy zabývá pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 či. 38 Listiny. V ostatních případech neprovádí hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením obecných soudů sám neztotožňoval. V daném případě Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelky.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 30. listopadu 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu