ECLI:CZ:US:2001:4.US.459.01
sp. zn. IV. ÚS 459/01
Usnesení
IV. ÚS 459/01
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti společnosti A., zastoupené JUDr. J.U., proti rozsudku Vrchní soudu v Praze ze dne 31. 5. 2001, čj .5 A 155/99-24, a návrhu, kterým by bylo Vrchnímu soudu zakázáno aplikovat právní názor, že vystavení či vydání průkazu způsobilosti řidiče taxislužby provozovat taxislužbu je rozhodováním ve správním řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1, čl. 2, čl. 9 odst. 3 a čl. 90 Ústavy ČR dovolává zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým bylo zrušeno správní žalobou napadené rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ze dne 14. 9. 1999, čj. 27069/99-113, a věc vrácena k dalšímu řízení.
Z obsahu připojeného rozsudku vrchního soudu Ústavní soud ověřil, že stěžovatel, kterému byla rozhodnutím živnostenského úřadu ze dne 12. 5. 1998 vydána koncesní listina s předmětem činnosti provozování taxislužby, se správní žalobou domáhal přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů, kterým nebylo vyhověno odvolání proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, čj. MHMP-48102/1999/DOP-R3/Ce, ze dne 10. 6. 1999, vydaným podle §21 odst. 5 zákona č. 111/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jímž bylo rozhodnuto o nevydání průkazů způsobilosti řidiče taxislužby pro v rozhodnutí uvedené řidiče z důvodů nesplnění odborné způsobilosti provozovatelem taxislužby, tj. stěžovatelem, kterou jako základní podmínku provozování silniční dopravy ukládá §4 odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb. Obě tato rozhodnutí považoval stěžovatel za nicotná, neboť dle jeho názoru žádný předpis neumožňuje dopravnímu úřadu vydání průkazu odepřít a ani o tom rozhodovat ve správním řízení, a to z důvodů, že průkaz o způsobilosti řidiče nemá konstitutivní účinky, jedná se pouze o technickou podmínku provozování taxislužby, která žádným způsobem nemůže ovlivnit působnost povolení provozovat živnost taxislužby povolené koncesní listinou.
Vrchní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že provozovatelem silniční dopravy (jejíž jednou z forem je provozování taxislužby - §2 odst. 4 zákona o silniční dopravě) je ten, kdo ji provozuje podle tohoto zákona (§2 odst. 5). Nestačí tedy pouhé faktické provozování taxislužby ani provozování na základě koncese, ale musí se jednat o provozování za podmínek zákona o silniční dopravě. Pokud mohou být průkazy vystaveny jen provozovateli taxislužby, je správní orgán oprávněn v řízení posuzovat, zda žadatel splňuje všechny zákonem předepsané podmínky. Soud dovodil, že v daném případě se nejednalo o nicotný správní akt, když dopravní úřad rozhodoval ve správním řízení, tedy na základě zákona a v jeho mezích, v němž však bylo možno vyhovět jenom tomu, kdo má určité zákonné postavení.
Vrchní soud však konstatoval, že z napadeného rozhodnutí nelze vůbec zjistit, v čem nedostatek odborné způsobilosti stěžovatele měl spočívat, když rozhodnutí orgánů obou stupňů jsou v tomto směru nedostatečně odůvodněna, a to, že se jedná o nedostatek způsobilosti ve smyslu §6 odst. 1 silničního zákona lze jen domýšlet. Vzhledem k tomu, že dopravní úřad v rozporu s ustanovením §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. neuvedl, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí a jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval, a odvolací orgán v rozporu s ustanovením §59 odst. 1 správního řádu tyto vady neodstranil, rozhodl o zrušení rozhodnutí odvolacího orgánu, když zjištěné vady mohou být v rámci odvolacího řízení odstraněny.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí obdobnou argumentaci jako v předešlých podáních, jejíž podstatou je nesouhlas stěžovatele s platnou právní úpravou provozování taxislužby, jak je stanovena silničním zákonem a prováděcími předpisy k němu vydanými a výkladem soudu a příslušných orgánů v tomto směru učiněným, přičemž v dané věci zejména zdůrazňuje nesouhlas s oprávněním dopravního úřadu a jemu nadřízeného orgánu posuzovat splnění podmínek stanovených zákonem pro provozování silniční dopravy - taxislužby - v rámci správního řízení, ale dovozuje přímou povinnost dopravního úřadu požadované osvědčení na základě podaného oznámení vystavit.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze a dospěl k závěru, že je nepřípustná.
Dle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
V dané věci stěžovatel napadá rozhodnutí vrchního soudu, kterým nebylo s konečným výsledkem rozhodnuto ve věci samé, ale napadené rozhodnutí odvolacího orgánu bylo zrušeno a věc vrácena soudu k dalšímu řízení, přičemž závěru soudu, že je třeba, aby napadená rozhodnutí odpovídala požadavkům zákona, lze stěží co vytknout, zejména, když tak soud učinil i v zájmu zachování a ochrany práv stěžovatele a otvírá mu tak možnost k novému posouzení oprávněnosti a důvodnosti postupu příslušných orgánu v souvislosti s posuzováním splnění podmínek provozovatele taxislužby i ve smyslu ustanovení §21 zák. č.111/1994 Sb. V daném případě stěžovatel bude mít po vydání rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ve věci k dispozici opravné prostředky a teprve až po jejich vyčerpání, eventuálně i možnost obrátit se ústavní stížností na Ústavní soud. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod důsledně řídí principem subsidiarity.
Pokud jde o požadavek, aby Vrchnímu soudu v Praze bylo zakázáno aplikovat nadále stěžovatelem specifikovaný právní názor, Ústavní soud zdůrazňuje, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci nepřísluší do jejich rozhodovací pravomoci (za předpokladu, že tyto postupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod) zasahovat. Příkaz, kterým by zakázal obecnému soudu aplikovat jím zastávaný právní názor, by byl nejen v rozporu s pravomocemi Ústavního soudu, daných mu Ústavou ČR, ale došlo by jím i k porušení ústavního principu nezávislosti soudů vyplývajícímu z čl. 82 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu je proto třeba ústavní stížnost, směřující proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze, považovat za nepřípustnou, neboť zatím nebyly vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práv stěžovatele připouští. Z uvedeného důvodu byla proto ústavní stížnost podle ustanovení dle §43 odst. 1 písm e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2001
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj