ECLI:CZ:US:2001:4.US.459.2000
sp. zn. IV. ÚS 459/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. U., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. května 2000, sp. zn. 7 Tz 190/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 31. července 2000 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatel napadl rozsudek Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo na základě stížnosti pro porušení zákona rozhodnuto, že byl porušen zákon v neprospěch stěžovatele, a proto Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí soudu odvolacího a rozhodl ve věci sám. V dalších částech ústavní stížnosti stěžovatel popisuje věcný průběh provedeného řízení u všech soudů, které v jeho věci jednaly. Na základě těchto podkladů navrhuje zrušení napadeného rozsudku, když ústavní stížnost opírá o názor, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jeho základních práv zaručených v čl. 90 Ústavy ČR, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a dále v čl. 95 Ústavy ČR, podle něhož je soud při rozhodování vázán jen zákonem. Dále namítá, že byla porušena jeho práva zaručená v čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to zejména právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Současně stěžovatel poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. I. ÚS 386/99, kterou byla shodná věc odmítnuta jako podání po uplynutí zákonem stanovené lhůty.
K ústavní stížnosti se na základě žádosti Ústavního soudu podle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") vyjádřil účastník řízení Nejvyšší soud ČR, prostřednictvím předsedy senátu 7 Tz. Ve vyjádření je uvedeno, že ačkoliv účastník nedisponuje spisem vedeným ve věci a nemůže se ke konkrétním námitkám vyjádřit, neshledal na napadeném rozhodnutí ani na řízení, které mu u Nejvyššího soudu ČR předcházelo, pochybení namítané stěžovatelem. Současně poukazuje na skutečnost, že stěžovatel se sám vzdal práva účasti při jednání, kde mohl své případné námitky uplatnit. V závěru odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož je patrné, že Nejvyšší soud ČR se podrobně zabýval postupem soudů ve věci a neshledal v nich pochybení.
Po opětovné žádosti o vyjádření účastníka a zapůjčení spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 7 T 129/96 Nejvyššímu soudu ČR, doplnil účastník své vyjádření o konstatování, že ústavní stížnost je pouze opakováním obhajoby stěžovatele z trestního řízení a obecné soudy se s ní řádně vypořádaly. Při projednávání stížnosti pro porušení zákona neshledal Nejvyšší soud ČR, z hlediska zjištění skutkového stavu věci, pochybení ani v rozhodnutí soudu nalézacího ani soudu odvolacího. Zjištěna byla toliko nesprávnost ve výroku u výši škody. Ke stěžovatelem tvrzeným novým skutečnostem, účastník uvádí, že jejich posouzení je věcí řízení o obnově, které již proběhlo a návrh na obnovu byl zamítnut pro pochybnost a tedy nevěrohodnost nově předložených důkazů.
K ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal také spis vedený u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 7 T 129/96.
Ústavní stížnost není důvodná.
Na základě veškerých podkladů, které si Ústavní soud pro rozhodování ve věci zajistil, shledal, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR bylo v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona rozhodnuto o porušení zákona v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel tedy ústavní stížností napadá rozhodnutí, které vyznělo v jeho prospěch, když jím byly zrušeny výroky o náhradě škody.
Současně Ústavní soud zjistil, že ve věci sp. zn. I. ÚS 386/99 byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodu zjevné neopodstatněnosti. Při porovnání obou ústavních stížností, o nichž rozhodovaly I. a IV. senát Ústavního soudu, bylo shledáno, že jsou obsahově shodné ve vylíčení řízení před obecnými soudy, první ústavní stížnost pak navíc obsahuje část, o které bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo požadavku, uvedenému v ústavní stížnosti, vyhověno.
Je tedy nepochybné, že stěžovatel se ústavní stížností domáhal obnovení celého řízení od počátku, kdy se mu tento záměr nepodařil ani mimořádným opravným prostředkem - obnovou řízení, ani původní ústavní stížností ani v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Učinil tak, aniž by uvedl konkrétní pochybení Nejvyššího soudu ČR, resp., co v jeho rozhodnutí považuje za rozporné s citovanými, Listinou a Ústavou chráněnými, základními právy a svobodami. Pokud pak je v ústavní stížnosti opakovaně polemizováno ne s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, ale s rozsudky soudů nižších, je třeba poznamenat, že v tomto směru je stěžovatel mimo lhůty, což ostatně Ústavní soud konstatoval již ve svém usnesení ze dne 28. června 2000, sp. zn. I. ÚS 386/99.
Ústavní stížnost je prostředkem nápravy takového mimořádného zásahu do práv osob, jimiž byla poškozena jejich základní práva zaručená Listinou či mezinárodní smlouvou o lidských právech, kterou je ČR vázána (čl. 10 Ústavy). Taková situace nebyla v případě dané ústavní stížnosti shledána. Tvrdil-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že Nejvyšší soud ČR v jeho věci dospěl k jinému právnímu závěru, než jaký je závěr stěžovatele, aniž by uvedl další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaných článků Listiny či Ústavy ČR, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry Nejvyššího soudu ČR a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod, aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět. Proto nebylo možno přisvědčit názoru o porušení práva na spravedlivý proces dle č. 36 odst. 1 Listiny a porušení zákonné ochrany, jejíž výkon je v čl. 90 a 95 Ústavy ČR obecným soudům přiznán.
Z uvedených důvodů Ústavní soud shledal podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítnul.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. 3. 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu