ECLI:CZ:US:2001:4.US.474.01
sp. zn. IV. ÚS 474/01
Usnesení
IV. ÚS 474/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing. F.C., zastoupeného JUDr. K.F., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2001, sp. zn. 44 To 704/2001, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 26. 4. 2001 podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby na svobodu. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl dne 17. 5. 2001 usnesením, sp. zn. Nt 2045/01, tak že : I. Podle ustanovení §72 odst. 1 trestního řádu pomíjí vazební důvody ve smyslu ustanovení §67 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu a II. Podle ustanovení §72 odst. 2 tr. řádu se žádost obviněného Ing. F.C. o propuštění z vazby na svobodu ze dne 26. 4. 2001, doplněná dne 14. 5. 2001, zamítá, neboť u něj trvají důvody vazby ve smyslu ustanovení §67 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. řádu. III. Nabídnutý písemný slib obviněného Ing. F.C. ze dne 10. 5. 2001 podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se nepřijímá. IV. Nabídnutá peněžní záruka obviněného Ing. F.C. ze dne 14. 5. 2001 podle §73a tr. řádu se nepřijímá.
Proti tomuto usnesení podali stížnost jak stěžovatel, tak i státní zástupce. Městský soud v Praze dne 15. 6. 2001 rozhodl usnesením, sp. zn. 44 To 704/2001, tak že stížnosti státního zástupce vyhověl a podle §149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. řádu napadené usnesení zrušil ve výrocích ad. I., II. a znovu rozhodl tak, že podle §72 odst. 2 tr. řádu se zamítá žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu, neboť nadále trvají vazební důvody podle §67 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. řádu. Stížnost obviněného Městský soud v Praze zamítl a nepřijal ani písemný slib obviněného, ani záruku podanou F., ani peněžitou záruku. Městský soud v Praze své usnesení odůvodnil tak, že neshledal rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ve výroku ad. I. opodstatněným. Dosavadní výsledky přípravného řízení svědčí o tom, že kromě vyslechnutých svědků či spoluobviněných Ing. M., Ing. B., Ing. F., Ing. P. a Ing. V.F., je z hlediska §2 odst. 5 tr. řádu rozhodné i svědectví dalších osob, a to těch, kteří jsou nositeli významných informací o činnosti obviněného, pro kterou mu bylo sděleno obvinění dne 27. 2. 2001 a 15. 3. 2001. Kromě toho je třeba vyslechnout i pracovníky pojišťovací agentury E., která byla činna v souvislosti s garancí obchodních aktivit obviněného a je potřeba zjistit jejich vztah s KB. Mezi svědky jsou i pracovníci KB, kteří po zproštění mlčenlivosti budou následně vyslechnuti. Státní zástupce dále požádal formou právní pomoci S., R., Š. a S. o spolupráci při zajištění výslechů těch zahraničních obchodních partnerů, kteří uzavřeli s firmami, v nichž obviněný působil ve vysoké funkci. Státní zástupce dále osloví některé bankovní ústavy ve shora uvedených zemích tak, aby mohlo být realizováno zajištění peněžních prostředků. Městský soud v Praze je přesvědčen, že hrozí obava, že obviněný bude působit na svědky dosud nevyslechnuté nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Obviněný byl totiž osobou, která požívala v KB, vysoké důvěry, neboli kontakt obviněného na KB, byl silný, kdy využíval svého jména, jak z pozice "dobrého" klienta, tak i vysokého funkcionáře Č. Ne jinak je tomu i pokud jde o kontakty obviněného se zahraničními obchodními partnery, které byly patrně vřelé a o jejichž výslech byly nyní požádány formou právní pomoci ty země, kde mají či měly sídlo. Je zde také důvodná obava, že by obviněný mohl mařit blokaci finančních prostředků na jeho finančních účtech v zahraničních bankách, neboť se dosud nepodařilo zrealizovat jejich zajištění. Důvodným neshledal soud námitky obviněného stran důvodů útěkové vazby. V této části rozhodnutí se Městský soud v Praze ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, poukazuje zde na vysoký stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného, zejména výši škody. Jde o osobu, která má podnikatelské i sportovní aktivity mimo území České republiky. Má úzké osobní kontakty v různých zemích, a to zejména napojení na různé sportovní svazy či organizace. Stále hrozí nebezpečí, že po propuštění z vazby na svobodu by se mohl vyhýbat trestnímu stíhání, eventuálně trestu, který mu hrozí ve výměře až dvanáct let, a stát se tak pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel včas ústavní stížnost. V jejím úvodu cituje čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 1, odst. 2, čl. 40 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále popisuje své podnikatelské a sportovní úspěchy do roku 1998 a chronologicky uvádí, jaký postup se v jeho trestní věci dosud uskutečnil. S ohledem na to, že jeho případ byl nejprve obsahem mediální kampaně a také čelní politici neprojevili zdrženlivost a pokládali za nutné se k němu vyjadřovat, je přesvědčen o tom, že postup orgánů činných v trestním řízení byl determinován pohledem na jeho osobu, jako osobu dosáhnuvší jistého majetku, v čemž stěžovatel spatřuje porušení principu zákazu diskriminace ve smyslu čl. 3 Listiny a principu zdrženlivosti ve smyslu čl. 4 Listiny. V návaznosti na uvedené pak poukazuje na obsah čl. 8 odst. 1, odst. 2 Listiny s konstatováním, že v jeho případě je nad jakoukoliv pochybnost zřejmé, že podstatou jednotlivých útoků, kladených mu za vinu vyšetřovatelem ve sdělení obvinění ze dne 27. 2. a 14. 3. 2001, je závazkový právní vztah, v němž on má postavení dlužníka. S odvoláním na zásadu presumce neviny pak uzavírá, že dokud mu nebude orgány činnými v trestním řízení prokázáno, že se vskutku dopustil trestného činu, je z hlediska ustanovení čl. 40 odst. 2 Listiny toliko v postavení dlužníka v prodlení, tedy toho, kdo je pouze neschopen dostát smluvnímu závazku a jako takový podle čl. 8 odst. 2 Listiny nesmí být zbaven osobní svobody. V závěru ústavní stížnosti se stěžovatel zabývá argumentací obecných soudů týkající se důvodů vazby. Stěžovatel zde uvádí, že díky masmédiím minimálně rok před svým zatčením věděl, že jeho obchodní aktivity jsou předmětem pozornosti široké veřejnosti a potažmo orgánů činných v trestním řízení. Přesto neučinil nic, aby se trestnímu řízení vyhnul např. útěkem do ciziny. Naopak, dne 30. 1. 2001 navštívil v doprovodu svých právních zástupců ředitele Ú. Obsahem jejich rozhovoru bylo stěžovatelovo sdělení, že je připraven veškeré své podnikatelské aktivity vysvětlit a že tomuto požadavku přizpůsobí svůj program, včetně zahraničních cest spjatých s jeho funkcí v U. Stěžovatel dále uvádí, že měl dostatek času k tomu, aby podnikl potřebná opatření k zamezení nebo alespoň ztížení trestního stíhání, mohl manipulovat s listinnými důkazy, připravit si půdu tak, aby si umožnil v případě útěku do ciziny další existenci, aby si předběžně zabezpečil pro něj příznivé svědecké výpovědi, apod. Nic takového však neučinil a orgány činné v trestním řízení nepředložily jediný důkaz či alespoň indicii, které by byly s tímto závěrem v rozporu. Dne 6. 3. 2001 se souhlasem státního zástupce vycestoval mimo území ČR a zpět do vlasti se řádně vrátil dne 9. 3. 2001. Tím dal jasně najevo, že chce být k dispozici orgánům činným v trestním řízení a že má zájem na hladkém průběhu přípravného, popřípadě soudního řízení. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je důvodná, neboť napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 1, odst. 2, čl. 40 odst. 1, odst. 2, odst. 4 a čl. 36, čl. 37 Listiny, a aby po předepsaném řízení napadené usnesení podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil.
Dne 19. 9. 2001 obdržel Ústavní soud doplněk ústavní stížnosti, v němž stěžovatel dále rozvádí působení médií a konkretizuje vyjádření politiků k jeho trestní věci, která podle něj odporují základním principům trestního práva, zejména zásadě presumce neviny.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a je přesvědčen, že vazební důvody uvedené v §67 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu, v době rozhodování o stížnosti obviněného před soudem dne 15. 6. 2001, trvaly.
VSZ se vzdalo postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. Nt 2045/2001, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud úvodem zdůrazňuje, že při svém rozhodování je vázán petitem ústavní stížnosti, tedy navrhovaným zněním nálezu, v němž se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí vydaných obecnými soudy týkajících se vazby. Tímto směrem proto zaměřil svoji pozornost a námitkami stěžovatele, vztahujícími se k porušení principu presumpce neviny, se nezabýval, resp. nepovažuje je za opodstatněné, když samotným rozhodnutím o vzetí do vazby či jejím dalším trvání není rozhodováno o vině či nevině stěžovatele, a tedy k porušení uvedených principů samotnou vazbou, která plní funkce pouze zajišťovací, dojít nemohlo. Stejně tak, právě s ohledem na uvedenou povahu vazby, nemohlo dojít ani k porušení čl. 8 odst. 2 věta druhá Listiny, jehož porušení stěžovatel, s odkazem na své postavení dlužníka v návaznosti na zásadu presumpce neviny, tvrdí.
Ústavní soud se tak při svém rozhodování zaměřil na posouzení otázky, zda napadeným rozhodnutím nebyly porušeny ústavní limity stanovené Listinou pro omezení osobní svobody vazbou (čl. 8 odst. 1, odst. 2 věta prvá a odst. 5 Listiny) a předmětem jeho zkoumání tedy bylo, zda u stěžovatele jsou dány zákonné důvody vazby. V tomto směru nemohl přehlédnout, že Ústavní soud ve vazební věci stěžovatele již rozhodoval. Stalo se tak usnesením, sp. zn. I. ÚS 257/01, kdy odmítl ústavní stížnost stěžovatele, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2001, sp. zn. 44 To 300/2001, kterým uvedený soud vzal stěžovatele podle §68 trestního řádu, z důvodů uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního řádu, do vazby. V tomto svém předchozím usnesení Ústavní soud v podstatě zaujal názor - z důvodů v uvedeném usnesení rozvedených - že tehdy napadené rozhodnutí městského soudu [vydané dne 16. 3. 2001 s obdobnou argumentací odůvodňující existenci vazebních důvodů u stěžovatele podle §67 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu] nelze považovat za protiústavní. K problematice omezení osobní svobody vazbou se Ústavní soud vyjádřil již v dřívějších rozhodnutích (viz např. sp. zn. III. ÚS 18/96), když uvedl, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace věci musí svědomitě posoudit, zda další trvání vyšetřovací vazby, případně zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí i prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku, resp. pro aplikaci ustanovení §67 tr. řádu, proto nejsou dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování, přičemž do těchto úvah a rozhodnutí jimi podložených, plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, se Ústavní soud ve smyslu své, dnes již ustálené judikatury, cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, anebo jestliže tvrzené důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami, plynoucími z ústavního pořádku republiky, případně s mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR. Tak tomu však v projednávané věci v době rozhodování obecného soudu nebylo (a to přes výhrady, které s ohledem na dřívější chování stěžovatele lze mít k dostatečnosti zdůvodnění vazby útěkové), když zejména, pokud jde o argumentaci městského soudu vztahující se k vazbě koluzní, za stavu, kdy v době vydání rozhodnutí ještě nebyly provedeny všechny ty důkazy, v poměru k nimž hrozí obava z koluzního jednání stěžovatele, podložená dřívějšími kontakty a dobrými vztahy stěžovatele s dosud nevyslechnutými pracovníky banky, protiústavnost nelze vytýkat.
Z těchto důvodů je proto třeba ústavní stížnost stěžovatele považovat za zjevně neopodstatněnou, a byla proto podle §43 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu