ECLI:CZ:US:2001:4.US.478.2000
sp. zn. IV. ÚS 478/2000
Usnesení
IV. ÚS 478/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti MUDr. H. H., zastoupené JUDr. B. G., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 13 Co 668/99, ze dne 28. 3. 2000, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město, čj. 24 C 356/95-136, ze dne 27. 4. 1999, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, byla rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město, čj. 24 C 356/95-136, ze dne 27. 4. 1999, zamítnuta její žaloba proti Českým drahám o neplatnost výpovědi z dubna 1995 a o náhradu mzdy ve výši 47.220,- Kč. Krajský soud v Plzni, sp. zn. 13 Co 668/99, ze dne 28. 3. 2000, pak k jejímu odvolání tento rozsudek okresního soudu potvrdil. K napadeným rozhodnutím stěžovatelka namítá, že v době, kdy jí byla dána výpověď z pracovního poměru, byla těhotná a z důvodu rizikového těhotenství byla v pracovní neschopnosti. Byla tedy v ochranné lhůtě a výpověď jí nemohla být dána. Pokud byla v uvedené době uznána práce schopnou z důvodu, že odcestovala v době rizikového těhotenství za svým manželem do Francie, šlo podle jejího názoru o nesprávné administrativní opatření, které bylo mezitím zrušeno. Navíc, jak uvádí, dne 10. 4. 1995 sdělila svému zaměst navateli, na jaké adrese se nachází, ale zaměstnavatel na tuto adresu žádnou výpověď nedoručil. Z těchto důvodů má tedy stěžovatelka za to, že krajský soud nepostupoval v odvolacím řízení stanoveným postupem, když tyto její námitky, uvedené v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, nevzal v úvahu, a tím porušil čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 24 C 356/95, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Plzni.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Plzni uvádí, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti opakuje svá skutková tvrzení, obsažená již v žalobě, kterou zamítl Okresní soud Plzeň - město rozsudkem, čj. 24 C 356/95-136, ze dne 27. 4. 1999. Odvolací soud se v rámci přezkumu tohoto rozhodnutí ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně a s námitkami stěžovatelky uvedenými v odvolání se ve svém potvrzujícím rozhodnutí vypořádal. Jelikož stěžovatelka ve své ústavní stížnosti netvrdí žádné nové skutečnosti, odkazuje krajský soud na závěry zaznamenané v jeho rozsudku ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 13 Co 668/99. Dle jeho názoru nebylo postupem obecných soudů v dané věci odňato stěžovatelce právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny a rovněž nedošlo k žádnému pochybení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Krajský soud proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud především konstatoval, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou opakováním tvrzení, které stěžovatelka již uvedla před soudem I. stupně a v řízení před soudem odvolacím na podporu své žaloby na určení, že výpověď jí daná je neplatná a že její pracovní poměr trvá i nadále. Oba obecné soudy se těmito jejími tvrzeními podrobně zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatelka tato tvrzení znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Takové porušení základních práv stěžovatelky však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelce nebylo, jak plyne z připojeného soudního spisu, odepřeno právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 Listiny a také proces byl veden při dodržení ústavních principů zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka ostatně konkrétně nespecifikuje, v čem, vedle nevyhovění jejímu žalobnímu návrhu, spatřuje jí tvrzené dotčení jejích základních práv. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí námitkami stěžovatelky uvedenými v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, jež stěžovatelka opakuje i v ústavní stížnosti, jednotlivě zabýval a vypořádal se s nimi. Konstatoval v tomto směru, že stěžovatelka nijakým způsobem nedoložila, např. podacím lístkem, že žalovanému v období do podání výpovědi z pracovního poměru oznámila adresu jejího bydliště ve Francii, a žalovaný přitom popírá, že by mu bylo v době podání výpovědi známo, kde se stěžovatelka ve Francii zdržuje, a kam by jí mohl výpověď doručit. Pokud pak stěžovatelka dodatečně zpochybňuje provedené ukončení její pracovní neschopnosti jako nesprávné administrativní opatření, pak obecné soudy vycházely z logické úvahy, že pro zaměstnavatele není rozhodné, z jakých důvodů byla pracovní neschopnost ukončena, přičemž toto ukončení bylo žalovanému jako zaměstnavateli stěžovatelky oznámeno a stěžovatelce jako zaměstnankyni žalovaného vznikla zákonná povinnost nastoupit do práce, které však stěžovatelka nedostála. Stěžovatelka přitom tyto své kroky v souvislosti s ukončením pracovní neschopnosti konzultovala se svým právním zástupcem, jak sama uvádí ve své výpovědi při jednání okresního soudu dne 20. 10. 1998 (č.l. 78).
Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, na základě přezkoumání rozsudku soudu I. stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo, a s přihlédnutím k námitkám stěžovatelky dovodil, že soud I. stupně řádným způsobem uvedl, které skutečnosti jsou prokázány, a o které důkazy opřel svá skutková zjištění a zjištěný skutkový stav posoudil podle příslušných právních ustanovení.
Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky a obsahu připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatoval, že se obecné soudy s argumenty uvedenými i v ústavní stížnosti vypořádaly a nic nenasvědčuje tomu, že by postupem obecných soudů došlo k zásahu do stěžovatelových základních práv z pohledu namítaného porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování a posouzení zjištěného skutkového stavu je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. června 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu