ECLI:CZ:US:2001:4.US.480.01
sp. zn. IV. ÚS 480/01
Usnesení
IV. ÚS 480/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing. M.Š., zastoupeného JUDr. B.W., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 1 To 547/2001, kterým byla zamítnuta stížnost proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. Nt 3226/2001, o vzetí do vazby, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a odst. 5, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě.
Jak je patrno ze spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. Nt 3226/2001, je proti stěžovateli a v téže trestní věci spoluobviněnému R.Z. vedeno trestní stíhání pro trestní čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona. Usnesením tohoto soudu ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. Nt 3226/2001, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen "tr.ř.") dnem 14. 5. 2001. V odůvodnění tohoto usnesení se soud neztotožnil s vývody stěžovatele, že zde není dána reálná možnost ovlivňování svědků, když neakceptoval ani jeho nedoložená tvrzení, dle nichž "zaměstnanci ani členové statutárních orgánů obchodních společností zúčastněných na celém obchodním případu nebyli s tímto obeznámeni". Poukázal též na trestní stíhání pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin s hrozbou trestu odnětí svobody v rozpětí trestní sazby pěti až dvanácti let, z čehož lze dovodit zřejmou snahu obviněného o "vyvinění se" koluzním jednáním.
Usnesením ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 1 To 547/2001, Krajský soud v Ostravě stížnost směřující do citovaného rozhodnutí okresního soudu zamítl. K námitce stěžovatele, že mu bylo známo delší dobu, že je šetřeno trestní oznámení A., a měl možnost svědky již dříve ovlivnit a přesto tak neučinil ani učinit nehodlá, označený soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že tato nemůže v kontextu celého případu obstát, když má za to, že nebezpečí koluzního jednání hrozí zejména z ovlivňování svědků ze společnosti A., především P.J. a dalších osob; dále osob, na které se měl stěžovatel spolu s M.Z. (spoluobviněným) obracet se žádostí o zajištění asynchronních motorů pro firmu V. a konečně osob, které měly být informovány stěžovatelem ve společnosti S., o poptávce společnosti V., o uzavřené kupní smlouvě, o následné fakturaci a zaevidování do evidence přijatých zálohových listů, přičemž mezi těmito osobami jsou osoby stěžovateli podřízené, a proto zejména tyto zvlášť ovlivnitelné. Ze skutečnosti, že ve stíhané věci nebyla vyslechnuta a dosud (v době rozhodování o. s.) nezjištěna řada svědků, jejichž výpověď může přispět podstatnou měrou k jejímu objasnění, krajský soud dovodil existenci okolnosti naplňující obavu z koluzního jednání stěžovatele, a proto jeho stížnost jako nedůvodnou dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
V ústavní stížnosti brojící proti tomuto rozhodnutí stěžovatel odmítl vývody obecných soudů a tvrdil, že tvrzený vazební důvod dle §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu nemá v zákoně oporu, neboť na základě do té doby zjištěných skutečností nic nenasvědčuje tomu, že by měl záměr svým jednáním jakkoli ovlivňovat probíhající vyšetřování, zejména pak ne tím, že by se snažil ovlivňovat svědky, kteří mají být v jeho trestní věci vyslechnuti, v neposlední řadě dokonce spoluobviněného Z. Obecné soudy ve svých rozhodnutích žádné konkrétní skutečnosti (jež by měly reálný podklad ve spisovém materiálu) odůvodňující obavu z takového jednání neuvedly, nadto soud I. stupně při zkoumání důvodnosti sdělení obvinění ve smyslu ustanovení §67 odst. 2 trestního řádu shledal důvodnost tohoto postupu, jímž bylo zahájeno trestní stíhání, z blíže nespecifikované "řady listinných důkazů", obsažených ve spisovém materiálu ÚVV PČR ČVS: UVV-1003/40-2001.
Ve výrazném rozporu s ústavními kautelami je dle mínění stěžovatele též postup policejních orgánů, kdy k omezení jeho osobní svobody došlo dne 14. 5. 2001 od 8. 45 hodin (jak patrno z připojeného spisu o.s. od 8. 35 hodin) způsobem kvalifikovaným jako "postup podle ustanovení §90 odst. 2 trestního řádu", když nebyly (dle jeho názoru) dány důvody specifikované tímto ustanovením, což se podává již z toho, že v průběhu postupu policejních orgánů podle ustanovení §158 odst. 3 tr.ř. trvajícího od května 2000, kdy na základě trestního oznámení společnosti A., bylo zahájeno trestní řízení, poskytoval těmto orgánům součinnost a v žádném případě nebyl dán předpoklad, že by se nedostavil na předvolání k výslechu obviněného a již vůbec se v jeho případě nejedná o osobu, která nemá stálé bydliště nebo se skrývá, a není tedy zřejmé, jaké okolnosti měly bránit úspěšnému provedení trestního řízení, přičemž tento postup dle citovaného ustanovení neshledal k podnětu k přezkoumání postupu vyšetřovatele za nezákonný jednak dozorový státní zástupce VSZ, jakož ani obecné soudy rozhodující v jeho vazební věci. Konečně má za to, že pokud měl v dané věci možnost po dobu jednoho roku působit ve smyslu koluzního jednání a neučinil tak, "je absurdní shledávat po uplynutí tohoto období znenadání vznik koluzního důvodu vazby".
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení o ústavní stížnosti, k výzvě Ústavního soudu podáním předsedy senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, se vyjádřil tak, že vývody ústavní stížnosti odmítl, poukázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které opětovně shrnul a nadto zdůraznil, že trvá na závěru, dle něhož sdělení obvinění, na rozdíl od postupu před zahájením trestního stíhání dle §158 tr.ř., vyvolává u osoby z trestného činu podezřelé obavu jak z trestního stíhání, tak i z hrozícího trestu, když šetření před sdělením obvinění trvá delší dobu a podezřelý není obeznámen s rozsahem opatřených podkladů a nezbytných vysvětlení. Lze se tedy důvodně domnívat, že je jiné chování osoby podezřelé a jiné chování osoby obviněné ze závažného trestného činu, jakým je v daném případě sdělení obvinění pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona. S odkazem na své rozhodovací důvody krajský soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Po přezkoumání ústavní stížnosti, spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. Nt 3226/2001, a napadeného rozhodnutí krajského soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle čl. 8 odstavce 1 Listiny je osobní svoboda zaručena. Podle odstavce 2 téhož článku nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Podle odstavce 5 citovaného ustanovení nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může stanoveným způsobem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Listina tedy stanoví, že vzetí do vazby je přípustné pouze při současném splnění existence zákonných důvodů vazby, existence zákonného způsobu vzetí do vazby a na dobu vazby stanovenou zákonem, přičemž o uvalení vazby rozhoduje v souladu s procesními předpisy nezávislý a nestranný soud. Má-li osoba dotčená jeho rozhodnutím výhrady proti tomuto postupu, je oprávněna domáhat se stanoveným způsobem svého práva, tj. v souzené věci přezkoumání rozhodnutí o uvalení vazby u nadřízeného soudu.
Ústavní soud má za to, jak vyjádřil např. v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 18/96, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" (ve vztahu k důvodům koluzní vazby) je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci, musí svědomitě posoudit, zda je vazba vůbec opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Pro výklad toho znaku proto nejsou (a ani nemohou být) dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených), plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, Ústavní soud se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku republiky, příp. s mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR.
Jak je patrno z uvedeného, nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatele, plynoucím z odůvodnění ústavní stížnosti, že "důvodnost obav z maření či ovlivňování vyšetřování, rovnající se existenci koluzních úmyslů na straně obviněného, musí být ve spisovém materiále jednoznačně doložena, tj. např. tím, že obviněný již svým chováním či verbálním projevem či konkrétně specifikovanými úkony projevil úmysly působit na jiné osoby či jinak mařit vyšetřování". Z převážně preventivní funkce tohoto vazebního důvodu vyplývá, že nelze požadovat (jak se domnívá nesprávně stěžovatel), aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se následek ustanovením §67 odst. 1 písm. b) tr.ř. předvídaný. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů rozhodování o vazbě reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy již je jisté, že obviněný bude např. působit na svědky, protože by se v praxi takovému jednání již zpravidla nepodařilo zabránit. O takovou konkrétní skutečnost půjde pochopitelně vždy, jestliže obviněný bude působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Na druhé straně však může stačit v závislosti na konkrétním případu i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu včetně stadia vyšetřování (srov. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. II. ÚS 138/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 2, č. 44, str. 45 a násl., vydání 1., Praha, C.H.B. 1995). Výklad stěžovatelem předestřený by tak v praxi (v případě, kdy by ještě ke konkrétnímu jednání tímto ustanovením předvídaným nedošlo) za této posléze uvedené situace činil toto ustanovení obsoletním, což bezpochyby jeho smyslem není a ani být nemůže.
Podle přesvědčení Ústavního výše zmíněná objektivní konstelace z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí (jakož i rozhodnutí soudu I. stupně) vyplývá, a pokud se stěžovatel domnívá, že odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná, nemohl se Ústavní soud s touto námitkou ztotožnit. V obou usneseních o vzetí stěžovatele do vazby jsou vyloženy konkrétní skutečnosti, odůvodňující možnou obavu z následků v ustanovení §67 odst. 1 písm. b) tr.ř. uvedených. Tato rozhodnutí jsou též v tomto směru dostatečně konkrétní, obsahují argumentaci poukazující na skutečnosti naznačené ve zmíněném ustanovení tr.ř. a odpovídají požadavkům plynoucím z §134 odst. 2 tr. ř. (nejsou v daném případě projevem libovůle), a nelze tedy dospět ani k závěru o porušení práva stěžovatele na řádný proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ohledně jeho námitky, že působit následky ve smyslu vazebního důvodu dle §67 odst. 1 písm. b) tr.ř. mohl již po dobu jednoho roku před uvalením vazby, je na místě odkázat na ustanovení §68 alinea 1 tr.ř., dle něhož lze vzít do vazby toliko osobu, které bylo sděleno obvinění. Dlužno dodat, že mohl-li tedy do uvedeného okamžiku tyto následky působit, nebylo za daného stavu (dokud nebylo stěžovateli sděleno obvinění) v moci orgánů činných v trestním řízení tomuto jednání v souladu s možnostmi danými procesními předpisy nijak zabránit, a to ani v případě důvodných obav (podložených konkrétními skutečnostmi) z koluzního jednání stěžovatele.
Otázkou právní kvalifikace skutkové situace, pro níž byl zvolen vyšetřovatelem postup dle §90 odst. 2 tr.ř., se Ústavní soud nezabýval, neboť tyto otázky zásadně přísluší řešit orgánům činným v trestním řízení. Třeba však poukázat na to, že v případě citovaného ustanovení se jedinou podmínkou pro (v něm) uvedený postup předpokládá úspěšné provedení trestního řízení. Pokud je zde příkladmo jako jednání obviněného, umožňující jeho předvedení i bez předchozího předvolání, tj. omezení osobní svobody, uvedeno, že se skrývá nebo nemá stálé bydliště, není současně pro tento demonstrativní způsob výčtu vyloučeno, aby předvedení odůvodnila jiná skutečnost dosahující obdobného významu, jejíž posouzení je na orgánu činném v trestním řízení. V této souvislosti nemohl Ústavní soud v souladu se zásadou minimalizace zásahů do rozhodování ostatních orgánů veřejné moci pominout tu skutečnost, že zmíněná okolnost byla pro uvalení vazby nerozhodná. Ústavní soud se v tomto směru zabýval toliko respektováním lhůt dle čl. 8 odst. 3 Listiny, v kterémžto ohledu shledal, že byly ve stěžovatelově věci řádně dodrženy.
Dospěl-li tedy Ústavní soud k závěru, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu z následků uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. b) tr.ř. lze zjistit, je třeba toto rozhodnutí považovat za přezkoumatelné, a proto reflektující principy řádného a spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a tudíž ve svých důsledcích respektující i čl. 8 odst. 2, odst. 5 téhož ústavního dokumentu, pročež Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný a v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jej odmítnout, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2001
JUDr. Pavel Varvařovský,v.r.
předseda senátu