ECLI:CZ:US:2001:4.US.491.01
sp. zn. IV. ÚS 491/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti I.Č. a E.Č., zastoupených JUDr. R.F., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2001, sp. zn. 13 Co 11/2001 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 10. 2000, č.j. E 1096/94-126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 8. 2001 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2001, sp. zn. 13 Co 11/2001 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 10. 2000, č.j. E 1096/94-126, jimiž ve věci výkonu rozhodnutí proti povinnému I.P., pro částku 93.850,- s přísl., bylo pravomocně rozhodnuto tak, že z rozdělované podstaty ve výši 462.862,78 Kč připadá ČR - Okresnímu soudu ve Zlíně na nákladech řízení částka 6.008,-Kč, zástavnímu věřiteli KB, částka 456.854,78 Kč, a stěžovatelům (oprávněným), OSSZ a ČS, nepřipadá nic.
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými usneseními bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, jakož i zásada rovnosti účastníků před zákonem. Výsledek celého řízení považují za nespravedlivý, neboť to byli oni, kteří své nároky z vlastní iniciativy uplatnili u soudu, následně podali návrh na výkon rozhodnutí a svými stížnostmi iniciovali dražbu nemovitostí, a zaplatili jak náklady nalézacího řízení, tak i náklady výkonu rozhodnutí. KB, kromě své přihlášky do rozvrhového řízení, neprojevila žádnou iniciativu, naopak přes několikeré jejich upozornění zůstala pasivní a připustila tak, že předmět dražby byl za období nečinnosti soudu v podstatě zcela zdevastován, ztratil svoji původní hodnotu a byl vydražen za daleko nižší cenu, než při normálním běhu věcí. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, dle něhož zástavní věřitel, který se přihlásil v rámci rozvrhového řízení, má právo být uspokojen přednostně, pokud zástavní právo vzniklo dříve, než pohledávka stěžovatelů, a v tomto směru argumentují obdobně, jako v odvolání. Mají za to, že v jejich případě měli být uspokojeni především žalobci, jinak celý postup exekuce ztrácí jakýkoliv smysl. Způsob, jakým obecné soudy aplikovaly ust. §337 odst. 1 písm. d) o.s.ř., ve znění do 31. 12. 2000, byl dle jejich názoru v rozporu se smyslem zákona.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelé vytýkají odvolacímu soudu nesprávný výklad ust. §337 odst. 1 písm. d) o.s.ř., ve znění před novelou, kdy krajský soud toto ustanovení vyložil tak, že pohledávky této (čtvrté) třídy je třeba uspokojit podle pořadí jejich vzniku, nikoliv podle pořadí, jak je uvedeno v tomto ustanovení. Tento výklad považuje za výklad, který je v souladu se zajišťovací a uhrazovací funkcí zástavního práva, které působí vůči všem třetím osobám a nemůže být proto narušeno v rámci řízení o výkon rozhodnutí, jak požadují stěžovatelé, neboť by tak byl popřen jeho smysl a účel. Z uvedených důvodů nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a navrhl, aby byla zamítnuta.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatelů, či ústavně nekonformní interpretaci zákonných ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s výkladem ust. §337 odst. 1 písm. d) o.s.ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, jak byl uskutečněn obecnými soudy. Odlišné právní názory Ústavního soudu ohledně výkladu "obyčejných" zákonů obecnými soudy, jsou-li takové, mohou být důvodem pro zásah Ústavního soudu jen v případech zcela výjimečných, kdy je prima facie zřejmé, že se jedná o výklad zcela extrémní, vybočující z mezí ústavnosti. O takový případ však ve věci stěžovatelů nejde. Právní názor ohledně aplikace ust. §337 odst. 1 písm. d) o.s.ř., ve znění do 31. 12. 2000, tedy že pohledávky uvedené ve čtvrté třídě se uspokojují podle jejich pořadí, přičemž, jde-li o pohledávky zajištěné zástavním právem, je třeba přihlédnout zejména k ust. §371 a §335a cit. zákona, je v souladu s judikaturou obecných soudů (viz. např. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 7. 1998, Rc 80/99 15 Co 299/98, uveřejněné v SoJ. 99, 8: 229, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 1997, Rc 38/97, Cdon 378/96, uveřejněné v SoJ. 97, : 105). Tyto právní názory pak v současně platném znění o.s.ř. vyjadřuje ust. §337c, přičemž zejména odst. 5 tohoto ustanovení výslovně jako skutečnost pro pořadí rozhodující určuje u práva zajištěného právem zástavním den vzniku tohoto práva. Jiný výklad by ostatně, jakkoli se může na první pohled jevit stěžovatelům jako nespravedlivý, popíral smysl a účel zajištění závazku touto formou, ale i zajištění závazku obecně. Vzhledem k uvedeným závěrům konstatuje Ústavní soud, že ústavní stížnost je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelů se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, a z těchto důvodů považuje tvrzení stěžovatelů o zásahu do jejich ústavních práv za zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2001