ECLI:CZ:US:2001:4.US.492.01
sp. zn. IV. ÚS 492/01
Usnesení
IV. ÚS 492/01
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti F.L., zastoupeného JUDr. L.R., proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 2. 2000, čj. 6 C 279/99-19, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2000, čj. 28 Co 408/2000-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Svou ústavní stížností, jejímž petitem je Ústavní soud vázán, se stěžovatel, s odvoláním na porušení práv chráněných zejména čl. 3, čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 11 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno jeho návrhu na povolení obnovy řízení, vedeného u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 42/92, ve věci jeho restitučního nároku. V ústavní stížnosti uvádí, že zákonem stanovenou 60 denní lhůtu k podání ústavní stížnosti odvíjí od doručení usnesení Nejvyšší soudu ČR ze dne 30. 5. 2001, čj. 20 Cdo 3062/2000-90, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí krajského soudu.
Z přiložených rozhodnutí, napadených ústavní stížností Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR bylo pro nepřípustnost odmítnuto dovolání stěžovatele proti výše uvedenému rozhodnutí krajského soudu, jehož přípustnost opíral stěžovatel o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. (ve znění před novelou o.s.ř., provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., dále jen o.s.ř.). V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud ČR uvedl, že ze spisu nevyplývají vady řízení předpokládané v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a dovolatel je v dovolání ani nenamítal. Rovněž nebyla shledána přípustnost dovolání podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť dovoláním bylo napadeno usnesení krajského soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně. Stejně tak Nejvyšší soud ČR neshledal ani přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř., neboť tato ustanovení dopadají pouze na rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Za takové rozhodnutí však nelze považovat rozhodnutí o obnově řízení, které věc samu neřeší, neboť případné povolení obnovy řízení může přivodit pro účastníka řízení jen procesní právo, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo rozhodnuto.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 2. 2000, čj. 6 C 279/99-19, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2000, čj. 28 Co 408/2000-60, předaná k poštovní přepravě dne 10. 8. 2001, je podána po lhůtě stanovené zákonem, neboť ústavní stížnost jako návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy bylo stěžovatelům doručeno rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.).
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze dovolání přípustné. Pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně (např. Sbírka nálezů a usnesení ÚS, C. H. B., sv. 6, usnesení č. 30, sp. zn. I. ÚS 213/96). V daném případě však dovolací soud, který se v souladu s platnou právní úpravou zabýval výhradně otázkou přípustnosti dovolání, tedy otázkou ryze procesní, přípustnost dovolání neshledal, jeho závěrům o nepřípustnosti stěžovatelem podaného dovolání, tak jak jsou rozvedeny v odůvodnění jeho odmítavého rozhodnutí, nelze protiústavnost vytýkat, když odpovídají příslušným procesním předpisům, upravujícím přípustnost dovolání. Stížnost, směřující proti rozsudku odvolacího soudu, je proto podána po lhůtě stanovené zákonem. Jinými slovy řečeno, věcně se znovu zabývat rozhodnutími soudu I. a II. stupně by bylo možno pouze v případě, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání jako nepřípustného bylo shledáno protiústavním. Tak tomu však v dané věci, nebylo a konečně stěžovatel ani usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání ústavní stížností nenapadá, resp. nenavrhuje zrušení tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
Posledním prostředkem ve věci stěžovatelů proto bylo odvolání, o němž odvolací soud rozhodl dne 6. 9. 2000 (pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že opožděné uplatnění ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu je patrné i z vlastního tvrzení stěžovatele, který v ústavní stížnosti uvádí, že dovolání proti tomuto, tedy nesporně doručenému rozhodnutí, podal dne 25. 10. 2000).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu zákonem určené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2001
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj