ECLI:CZ:US:2001:4.US.498.01
sp. zn. IV. ÚS 498/01
Usnesení
IV. ÚS 498/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu a JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti JUDr. B.G., zastoupeného JUDr.V.J., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 13 Co 1133/2000, ze dne 22. 5. 2001, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih, sp. zn. 5 C 98/2000, ze dne 7. 11. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně o zamítnutí žaloby, jíž se domáhal náhrady škody ve výši 3.390,- Kč s přísl., způsobené nezákonným rozhodnutím soudu.
Stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním rozhodnutí krajského soudu, dle kterého mu nevznikl nárok na náhradu škody, protože rozhodnutí soudů, na jejichž podkladě se jí domáhal, nebyla pravomocně zrušena. Rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 387/97, totiž bylo v plném rozsahu zrušeno usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 1994, sp. zn. 13 Co 523/93, jehož výkon rozhodnutí právě tato (nezrušená) usnesení nařizují. Zrušením uvedeného rozhodnutí krajského soudu proto pozbývají platnosti a vykonatelnosti i rozhodnutí, vydaná k jeho výkonu.
Nesouhlasí ani se stanoviskem soudu, který s odůvodněním, že na vrácení soudního poplatku má nárok z úřední povinnosti, zamítl jeho žalobu i v části, v níž se domáhal vrácení neprávem zaplaceného soudního poplatku z uplatněného dovolání ve výši 1.000,- Kč, proti němuž stěžovatel argumentuje tím, že o jeho žádosti ze dne 26. 4. 1996, o vrácení tohoto poplatku, žádný soud dodnes nerozhodl.
Stěžovatel je i nadále přesvědčen, že se v uvedených případech jednalo o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu Plzeň-jih, sp. zn. 5 C 98/2000, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z porovnání žalobního návrhu a ústavní stížnosti totiž právě vyplývá, že stěžovatel v podstatě opakuje námitky, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy, přitom v ústavní stížnosti nekonkretizuje, v čem přesně spatřuje porušení svých základních práv, ale pouze konstatuje nesouhlas s právními závěry soudů obsaženými v jejich rozhodnutí, a staví tak Ústavní soud do role dalšího odvolacího orgánu.
Z obsahu připojeného spisu je zřejmé, že stěžovatel se domáhal náhrady škody, způsobené mu nezákonnými rozhodnutími soudu, přičemž jejich nezákonnost spatřoval v tom, že těmito v žalobě specifikovanými exekučními rozhodnutími byl nařízen výkon rozhodnutí na základě exekučního titulu, který však byl pro nezákonnost zrušen rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR. Rozhodnutími nařizujícími exekuci na základě zrušeného exekučního titulu byl poškozen, neboť v exekučním řízení mu bylo sraženo 2.390,- Kč.
Obecné soudy dospěly k závěru, že v dané věci nebyla splněna podmínka stanovená §4 zákona č.58/1969 Sb., dle kterého náhradu škody podle tohoto zákona nelze uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. Navíc v případě exekučních rozhodnutí nelze ani dovozovat jejich nezákonnost ze skutečnosti, že se exekuční titul stane neúčinným. Na takovou situaci je nutno aplikovat ustanovení §268 odst. 1 o.s.ř., o zastavení probíhajícího výkonu rozhodnutí. V případě, že by oprávněný již získal pro sebe plnění na základě posléze neúčinného exekučního titulu, vznikne právní vztah přímo mezi povinným a oprávněným.
Obecné soudy dále nevyhověly žádosti stěžovatele o náhradu škody dle zákona č. 58/1969 Sb. z titulu nesprávného rozhodnutí o poplatkové povinnosti, neboť náhrada škody podle citovaného zákona v zásadě nepřichází v úvahu, pokud je škoda způsobená nezákonným rozhodnutím, podle příslušných předpisů uhrazována jiným způsobem. O takový případ se právě jednalo, když dle §12 zákona č. 549/1991 Sb., o vrácení poplatku rozhoduje i bez návrhu soud, který změní nebo zruší jím vydané nesprávné rozhodnutí o poplatkové povinnosti a tomu, kdo poplatek zaplatil na základě nesprávného rozhodnutí jej vrátí.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav věci, opravňující je rozhodnout, svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnily, uvedly, které právní předpisy aplikovaly a jakými úvahami se při rozhodování řídily. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných "běžnými "zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. V tomto smyslu nelze právní závěry obecných soudů, které dospěly k závěru, že konkrétní stěžovatelem uplatněné nároky nelze posuzovat podle zákona č. 58/1969 Sb. považovat za závěry, které by byly nezákonné či dokonce protiústavní.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že z materiálů připojených k soudnímu spisu je zřejmé, že stěžovatel v lhůtě pro odvolání proti rozhodnutí Okresního soudu Plzeň -město, čj. 23C 536/91-62, ze dne 8. 11. 1994, kterým bylo zastaveno dovolací řízení proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, čj 13 Co 523/93-51, ze dne 31. 1. 1994, v souvislosti s uplatněným dovoláním, dodatečně zaplatil soudní poplatek ve výši 1000,- Kč. Usnesením krajského soudu čj. 13 Co 1157/94-66, ze dne 30. 11. 1995, proto bylo rozhodnutí soudu prvého stupně změněno tak, že se řízení nezastavuje, neboť stěžovatel v odvolací lhůtě doplatil soudní poplatek v odpovídající výši. Nejvyšší soud ČR pak dne 30. 9. 1997 rozsudkem, čj. 2 Cdon 387/97-76, rozhodl o tomto dovolání tak, že mu částečně vyhověl a usnesení Krajského soudu v Plzni, čj 13 Co 523/93-51, ze dne 31. 1. 1994, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, ve kterém mělo být rozhodnuto o nákladech řízení včetně řízení dovolacího.
V této souvislosti proto neobstojí námitka stěžovatele, že soudy doposud nereagovaly na jeho žádost ze dne 26. 4. 1996 o vrácení soudního poplatku. Projednání tohoto event. nároku v souladu se zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, náleží do řízení, ve kterém byla jeho věc po zrušujícím rozhodnutí Nejvyšší soudu ČR znovu projednána.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod a ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2001
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu