ECLI:CZ:US:2001:4.US.524.2000
sp. zn. IV. ÚS 524/2000
Usnesení
IV. ÚS 524/2000
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti a. s. M., zastoupené JUDr. M. R., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 6. 2000, čj. 28 Cdo 1177/99-183, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka uvádí, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V napadeném rozsudku nebyly totiž vzaty vůbec v úvahu závažné okolnosti týkající se skutkových zjištění , stejně jako námitky týkající se nesprávného právního posouzení věci, s nimiž se Nejvyšší soud ČR vypořádal zcela obecně a neadekvátně. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku.
Z obsahu spisu 6 C 320/91 Obvodního soudu pro Prahu 6 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 15. 6. 1994, čj. 6 C 320/91-104, byla zamítnuta žaloba A. S. na uzavření dohody o vydání nemovitostí, ve výrocích tohoto rozsudku blíže označených, a to na podkladě zjištění a závěrů, že kupní smlouva o prodeji těchto nemovitostí byla sice uzavřena v tísni, nikoli však za nápadně nevýhodných podmínek. K odvolání žalobkyně proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 1998, čj. 39 Co 265/98, 39 Co 266/98, 39 Co 267/98-157, tak, že rozsudek soudu prvého stupně, doplněný rozsudkem téhož soudu ze dne 26. 1. 1998 a opravený usnesením téhož soudu ze dne 26. 1. 1998 v zamítavém výroku o věci samé, změnil tak, že stěžovatelka je povinna uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání věcí, ve výrocích tohoto rozsudku uvedeného znění. Na rozdíl od soudu prvého stupně dospěl odvolací soud k závěru, že v souzeném případě je splněn i znak nápadně nevýhodných podmínek, za jakých k uzavření kupní smlouvy došlo. Poskytnutá kupní cena nebyla totiž adekvátním peněžitým plněním, když vyhláška č. 43/1969 Sb. obrážela dělení vlastnictví na osobní a soukromé s důsledky nepřijatelnými v demokratické společnosti. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem tak, že toto dovolání zamítl. Vadná nebo nesprávná skutková zjištění nejsou podle názoru dovolacího soudu dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 (nyní 3) občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 2 (nyní 3) písm. a) - c) občanského soudního řádu. Posléze uvedené důvody nejsou však v projednávané věci dány. Dovolací soud neshledal, že by odvolací soud v daném případě vzal v řízení o odvolání za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo, že by v řízení nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Dovolání stěžovatelky tedy v tomto případě směřovala v podstatě proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, což za dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. považovat nelze. Pokud jde právní posouzení věci, dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud správně vyložil ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., když vycházel z konkrétních okolností daného případu, a položil také důraz na značně nevýhodné smluvní podmínky při této smlouvě spočívající také v tom, že nebylo zajištěno dosavadní společné bydlení dvou rodin v bytech ve společném domě, jak byli prodávající zvyklí žít poměrně dlouhou dobu a po prodeji byli nuceni si zcela jinak uspořádat své osobní, životní a bytové poměry.
Stěžovatelčiny výtky směřují jednak proti skutkovým zjištěním obecných soudů a hodnocení provedených důkazů, jednak proti právnímu posouzení věci. Pokud jde o první otázku, není bez významu poukázat na to, že jde o řízení, v němž návrh uplatňující restituční nárok došel soudu již 1. 10. 1991, že v průběhu tohoto řízení byla vyslechnuta celá řada svědků, byly vyžádány znalecké posudky a provedeny i další důkazy. Ze spisu není zjevno, že by obecné soudy nerespektovaly podmínky daném ustanovením §132 o. s. ř., takže za tohoto stavu nespadá ani do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy.
Pokud pak jde o právní závěry, na existenci tísně ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. poukazují shodně soudy prvého i druhého stupně a ani Ústavní soud o tomto stavu, konstatovaném i Nejvyšším soudem, nemá pochyb, uváží-li se především, že na původní vlastníky předmětných nemovitostí byl vyvíjen značný tlak, a to kupř. i podáním žaloby ve věci sp. zn. 7 C 323/77 Obvodního soudu pro Prahu 6. Městský soud v Praze, stejně jako Nejvyšší soud ČR, také řádně zdůvodnily svůj závěr o existenci další podmínky tohoto restitučního důvodu podle citovaného ustanovení, tj. nápadně nevýhodných podmínek, a ani Ústavní soud nespatřuje v tomto jejich závěru důvod, proč by projednávaná věc měla být posunuta do ústavně právní roviny.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. února 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu