ECLI:CZ:US:2001:4.US.541.2000
sp. zn. IV. ÚS 541/2000
Usnesení
IV. ÚS 541/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti P. a.s., právně zastoupené JUDr. F. M., advokátem, proti rozsudku Nejvyšší soudu ČR ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 33 Cdo 409/99, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 1998, sp. zn. 13 Co 234/98, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 4. 1998, sp. zn. 20 C 21/98, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka řízení, obce hlavní město Praha, právě zastoupené JUDr. J. H., advokátem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení jeho práva na ochranu vlastnictví, zakotveného v čl. 11 odst.1 Listiny základních práv a svobod, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 20 C 21/98, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel své právo dovozoval jako právní nástupce P., podniku, kterému svědčilo, jak vyplývá z výpisu evidence nemovitostí střediska Geodézie Praha-město, vlastnické právo s tím, že nemovitosti nabyl na základě transformačního projektu - privatizačního projektu, řádně schváleného Ministerstvem pro správu národního majetku a privatizaci ČR. Stěžovatel uplatnil žalobní návrh na určení vlastnického práva, neboť katastrální úřad Praha vyhověl žádosti obce hlavní město Praha, uplatněné dle ust. §2 zák. č. 172/1991 Sb., a realizoval zápis vlastnického práva v její prospěch. Stěžovatel namítal, že v rozhodné době dle citovaného zákona, tj. do 31. 12. 1949, nebyly předmětné nemovitosti zapsány ve prospěch právního předchůdce žalovaného, ale ve prospěch Technických služeb hlavního města Prahy, komunálního podniku, který byl dle tvrzení stěžovatele samostatnou právnickou osobou. Soudy prvého i druhého stupně jeho žalobu zamítly, když dospěly k závěru, že obec Praha byla vlastníkem předmětných nemovitostí na základě zápisu v pozemkové knize ze dne 30. 6. 1799 a Technické služby hl. m. Prahy, komunální podnik, nemohly vlastnictví přes jeho zápis do pozemkové knihy nabýt. Vycházely přitom z právní úpravy ust. §149 odst. 2 zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy 9. května, kterou nedošlo ke zrušení obecního vlastnictví, ale bylo nahrazeno novým pojmem "vlastnictví svazků lidové správy (komunální vlastnictví)". Za účelem obhospodařování tohoto majetku byly zák. č. 199/1948 Sb. zřízeny komunální podniky a majetek svazků lidové správy byl do nich začleněn. Tímto aktem však nedošlo ke změně komunálního vlastnictví na vlastnictví komunálního podniku, který sám byl ve vlastnictví obce. Dle názoru soudů došlo k faktické právní likvidaci vlastnictví obcí až dnem 1. 1. 1950 účinností zákona č. 279/1949 Sb.
Nejvyšší soud ČR, s ohledem na nedostatek ustálené judikatury ohledně této právní problematiky připustil ve věci dovolání uplatněné stěžovatelem dle ust. §239 odst. 2 o.s.ř., který otázku zásadního právního významu spatřoval v posouzení právního postavení komunálních podniků na přelomu 40. a 50. let a jejich způsobilosti nabývat jmění. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí se po konstatování, že odvolací soud aplikoval správné právní předpisy, zabýval jejich výkladem, přitom z důvodů, které vysvětlil, použil výkladu historického. S odkazem na jednotlivá ustanovení Ústavy 9. května (§146, §149), která v té době upravovala vlastnické poměry a zasáhla do jednotného pojímání vlastnického práva, dovodil, že tzv. komunální vlastnictví (§149 odst. 2) považovala za odlišnou formu vlastnictví k národnímu majetku než je vlastnictví státní, přičemž za subjekt komunálního vlastnictví označovala svazky lidové správy. Po rozboru této formy vlastnictví a jejího charakteru pak Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že právní úprava hospodaření s komunálním majetkem vycházela z §156 Ústavy 9. května, který stanovil, že toto hospodářství má být organizováno ve formě obdobné národním podnikům. Na toto ustanovení Ústavy pak navazoval zákon č. 199/1948 Sb., o komunálních podnicích, a prováděcí vládní nařízení k němu č. 10/1949 Sb. I když tyto právní předpisy nepoužívaly ještě termín operativní správa, popř. správa národního majetku, byly komunální podniky vytvářené na jejich základě chápány jako organizační útvary veřejného hospodaření, které jsou organizovány ve formě obdobné národním podnikům (§1 vl. nařízení č. 10/1949 Sb.) Komunálním podnikům byl kromě majetku v komunálním vlastnictví svěřován k hospodaření i majetek znárodněný, aniž toto svěření mělo za následek změnu vlastníka daného majetku. V dané ústavní úpravě vlastnictví nebylo proto možné, aby komunální podniky byly samostatnými vlastnickými subjekty. Byly totiž samy chápány jako předmět ve vlastnictví příslušného svazku lidové správy (§1 zákona č. 199/1948 Sb., §1 odst. 2 a §21 odst. 1 písm. b) vládního nařízení č. 10/1949 Sb., a úprava správy komunálního podniku). V poměru k posuzované věci je tato skutečnost vyjádřena i v čl. 2 zakládací listiny komunálního podniku Technické služby hl. města Prahy a souhlas uvedený v čl. 7 je tak nutno interpretovat nikoliv jako vyjádření vůle k převodu vlastnictví majetku, který byl komunálnímu podniku svěřen, ale jen k účelům knihovního zápisu podle ustanovení §18 zákona č. 199/1948 Sb. Rovněž význam zápisu do pozemkových knih je nutno vykládat v duchu ústavní úpravy vlastnictví, a to přesto, že intabulační princip byl úplně odstraněn až občanským zákoníkem z r. 1950 Sb., neboť knihovní zápis nemovitostí se realizoval dle ust. §18 zák. č.199/1948 Sb. , který ukládal komunálnímu podniku povinnost zažádat o provedení zápisu začleněného nemovitého majetku. Zápis se uskutečňoval na základě zakládací listiny, v níž byl specifikován majetek, který komunální podnik převzal. S ohledem na ústavní úpravu vlastnických vztahů i na chápání komunálního podniku jako předmětu ve vlastnictví svazku lidové správy nelze z knihovního zápisu nemovitého majetku dovozovat přechod vlastnického práva na tento komunální podnik. Nejvyšší soud ČR tedy uzavřel, že pokud se v daném případě odvolací soud přiklonil k názoru soudu I. stupně, který konstatoval, že Technické služby hl. města Prahy nemohly nabýt vlastnictví k předmětným nemovitostem jako samostatná právnická osoba na základě zakládací listiny vydané tehdejším Ústředním národním výborem hl. města Prahy, vykládal příslušné právní předpisy správně.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů i soudu dovolacího, je přesvědčen, že jimi provedený výklad příslušných právních předpisů je nesprávný. Dle jeho názoru byly komunální podniky právnickými osobami, které intabulací nabývaly vlastnického práva k předmětným nemovitostem. On pak nemovitosti nabyl na základě řádně ve smyslu příslušné právní úpravy schváleného privatizačního projektu, v němž byly zahrnuty předmětné nemovitosti, a který není možné napadnout z důvodů nesprávných údajů. Navíc dle jeho názoru nelze ze zákona přezkoumávat schválené privatizační projekty, a to ani jak vyplývá z ust. §10 odst. 3 zák. č.92/1991 Sb. soudní cestou. Zastává názor, že v tomto případě se jedná o výklad zákonů, ke kterému je oprávněn Ústavní soud. Otázku zásadního významu spatřuje v platnosti či neplatnosti zák. č.199/1948 Sb. v souvislosti s převodem komunálního vlastnictví do komunálního podniku jako samostatné právnické osoby, platnost či neplatnost intabulace do pozemkových knih v souvislosti s principem legality dle Obecného knihovního zákona z r. 1871 a platnost či neplatnost ust. §10 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Vedlejší účastník - obec hl. města Prahy, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v předmětné věci se nejednalo o přezkum privatizačního projektu, který nebyl rozhodnutím soudu zpochybněn. Do základního jmění obchodní společnosti stěžovatele však Fond národního majetku nemohl vložit akcie, které byly podle tehdy platné právní úpravy ve vlastnictví obce hl. města Prahy. Situace je právně řešitelná snížením obchodního jmění společnosti s nárokem na vrácení části kupní ceny zaplacené Fondu národního majetku.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Postavení a pravomoci Ústavního soudu jsou přesně stanoveny v Ústavě ČR, v čl. 87 je konkrétně uvedeno, výhradně v jakých případech je oprávněn Ústavní soud rozhodovat. Další podmínky týkající se uplatňování návrhů na zahájení řízení a pravidel řízení před Ústavním soudem jsou stanoveny v zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z uvedených předpisů, jak je již ostatně zřejmé i z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že tento není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod .
V ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje závěry obecných soudů a požaduje, aby Ústavní soud zaujal výklad k jím položeným otázkám, které označuje za otázky zásadního významu. Vyjadřovat se k otázkám zásadního právního významu přísluší především Nejvyššímu soudu ČR, ten je také zákonem povolán (§28 zákona č. 335/1991 Sb.) sjednocovat judikaturu v případech, kdy se jedná o řešení otázek, které dosud nebyly judikaturou vyšších soudů řešeny, jejichž výklad se neustálil, či odvolací soud řešil otázku jinak než je řešena v judikatuře vyšších soudů . V daném případě Nejvyšší soud ČR vyhověl žádosti stěžovatele o připuštění dovolání a posoudil napadené rozhodnutí jako rozhodnutí mající zásadní význam. Jak je z výše uvedeného zřejmé, věcí se důkladně a vyčerpávajícím způsobem zabýval, a to s ohledem na specifičnost problematiky i v kontextu historického výkladu, přičemž po provedení podrobného právního rozboru dospěl k závěru, který ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil. Jeho rozhodnutí , které je výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy ČR pak nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
K námitce stěžovatele týkající se platnosti řádně schváleného privatizačního projektu a nemožnosti jeho soudního přezkumu Ústavní soud podotýká, že předmětem projednávaného soudního řízení nebyla otázka platnosti privatizačního projektu, která nebyla nijak zpochybňována. Je však třeba vzít v úvahu, že ani řádně schválený privatizační projekt nemůže eliminovat zásadu, dle které nikdo nemůže převést více práv než sám má, byť se tak stalo zákonem stanoveným způsobem a příslušnými orgány. K námitce vznesené v souvislosti s ustanovením §10 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb., dle kterého je podle stěžovatele vyloučen soudní přezkum privatizačního projektu, Ústavní soud dodává, že tímto ustanovením je vyloučen přezkum rozhodnutí o privatizaci ve správním soudnictví, o takový případ však v posuzované věci, kdy bylo žalováno na určení vlastnického práva, nejde.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných práv, neboť jak zjistil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu