ECLI:CZ:US:2001:4.US.55.2000
sp. zn. IV. ÚS 55/2000
Usnesení
IV. ÚS 55/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing. B.F., zastoupeného JUDr. Z. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 8 To 135/99, ze dne 1. 11. 1999, a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně, čj. 2 T 334/96-202, ze dne 24. 9. 1998, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Své námitky však směřuje pouze proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 8 To 135/99, ze dne 1. 11. 1999, kterým byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr.z., když předtím odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu zrušil a sám ve věci rozhodl. Odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že prvoinstanční soud učinil správná skutková zjištění, pokud má za prokázané, že stěžovatel řádně neodváděl tržby z hracích automatů a používal je ve svůj prospěch, nicméně měl za to, že tam, kde příslušné rozdíly a nesrovnalosti byly stěžovatelem vykázány, měly být připočteny jemu ku prospěchu. Proto odvolací soud na základě provozních knih vedených stěžovatelem přepočítal otázku výnosů a tržeb s tím, že nevycházel pouze z položek odpovídacích stavu počitadel, ale započítal všechny vykázané rozdíly a případné nesrovnalosti ve prospěch stěžovatele, a tak dospěl ke nižší dlužné částce ve výši 35.742,- Kč, oproti částce 100.345,- Kč, ke které dospěl soud I. stupně. Současně odvolací soud ve výroku rozhodl o uložení nižšího trestu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rozhodnutí odvolacího soudu vytýká, že v něm uvedený právní závěr, podle něhož měl způsobit škodu majiteli, za něhož odvolací soud označil společnost C., s.r.o., L., je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a v žádné možné interpretaci odůvodnění napadeného rozsudku z něho nevyplývá. Tím byl podle stěžovatele porušen čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel k tomu uvádí, že se společností C., s.r.o., L. nikdy žádnou smlouvu neuzavřel, při jednání taková smlouva k důkazu nebyla předložena a taktéž od této společnosti nebo pro ni nikdy neobdržel žádné peníze. Uvedená společnost navíc nemohla být provozovatelem hracích automatů, neboť podle stěžovatelova názoru pro tuto činnost neměla povolení podle zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel přitom argumentuje zněním ustanovení §1 odst. 6 tohoto zákona. Oba obecné soudy dále podle stěžovatele opomněly, že provozovatelem byla společnost F., s.r.o., a pouze s ní byl stěžovatel ve smluvním vztahu, přičemž smlouvu ze dne 18. 9. 1991 stěžovatel vypověděl doporučeně zaslaným přípisem ze dne 30. 10. 1992, na níž však provozovatel nijak nereagoval. Stěžovatel dále připomíná, že podle ustanovení §4 odst. 3 zákona o loteriích a jiných podobných hrách je výtěžek z provozování hracích automatů příjmem provozovatele, tedy společnosti F.. Obecné soudy tedy došly podle stěžovatelova názoru k extrémnímu závěru, že zákonným provozovatelem a údajným poškozeným je třetí osoba, která povolení k provozování hracích automatů vůbec nevlastnila.
Dále stěžovatel namítá, že se odvolací soud nevypořádal se všemi podstatnými námitkami uvedenými v odvolání, ani s návrhy na doplnění dokazování. Tím podle stěžovatelova názoru postupoval v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především pak v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Konkrétně pak se podle stěžovatele jedná o jeho námitky směřující proti znaleckému posudku, které uvedl v odvolání. Šlo o námitky vycházející ze zákonných ustanovení o vedení účetnictví provozovatelem výherních automatů podle ustanovení §20 zákona o loteriích a jiných podobných hrách. Podle stěžovatele pak znalecký posudek nevycházel z řádných účetních dokladů provozovatele, ačkoliv tomu tak podle ustanovení §20 citovaného zákona mělo být. Tvrzení soudů, že stěžovatel krátil část výtěžku z provozování výherních hracích automatů a tím se dopustil zpronevěry, je podle stěžovatele v příkrém rozporu se skutkovým i právním stavem, když ke zjištění případného krácení výtěžku provozovatele mělo být rozhodující účetnictví provozovatele. Současně poukazuje na "Prohlášení" sepsané v Kyjově dne 12. 4. 1994 mezi stěžovatelem a zástupcem provozovatele, tj. společnosti F., s.r.o., z něhož jednoznačně plyne, že veškeré závazky a pohledávky vůči společnosti F. byly k uvedenému dni vyrovnány. Na základě této argumentace stěžovatel navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí obecných soudů.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn. 2 T 334/96, a vyžádal si vyjádření Krajského soudu v Brně.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Brně uvádí, že se nemůže v dané věci vyjádřit jiným způsobem, než jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí. Má zato, že s námitkami stěžovatelem podaného odvolání se vyrovnal a s ohledem na skutečnost, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, navrhuje její odmítnutí.
Po zvážení všech námitek vznesených stěžovatelem a seznámení se s obsahem soudního spisu dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve opakuje svoji námitku, kterou uvedl již ve svém odvolaní proti rozhodnutí soudu I. stupně, že s firmou C., s.r.o. L. nikdy neuzavřel žádnou smlouvu, a že taková smlouva ani nebyla při jednání soudu předložena. Ve smluvním vztahu byl, jak tvrdí, se společností F., s.r.o., a to na základě smlouvy uzavřené dne 18. 9. 1991. Odvolací soud se touto stěžovatelovou námitkou v rozhodnutí o odvolání podrobně zabýval a nepřisvědčil jí. Ústavní soud pak na základě spisového materiálu shodně s odvolacím soudem konstatoval, že smlouvu o pronájmu automatu ze den 18. 9. 1991 uzavřel stěžovatel jako nájemce se společností C., s.r.o., jako pronajímatelem (č.l. 18-22). V týž den 18. 9. 1991 pak stěžovatel jako obstaravatel obsluhy uzavřel rovněž s firmou C., s.r.o., jako pronajímatelem, i dohodu o obstarávání obsluhy hracích přístrojů (č.l. 15-17). Posléze pak dne 8. 12. 1992 uzavřel stěžovatel smlouvu o spolupráci při provozování výherních hracích automatů s pronajímatelem firmou C., s.r.o., a provozovatelem společností F., s.r.o., zastoupenou L. C., který ji za společnost F. podepsal (č.l. 11). S firmou C., s.r.o., pak stěžovatel uzavíral i předávací a ukončovací protokoly hracích přístrojů (č.l. 35-44).
Na podporu své argumentace stěžovatel v ústavní stížnosti dále tvrdí, že podle ustanovení §1 odst. 6 zákona o loteriích a jiných podobných hrách nemohla být firma C. provozovatelem hracích automatů, a dále, že podle ustanovení §4 odst. 3 tohoto zákona výtěžek z provozování hracích automatů je příjmem provozovatele, jímž nebyla firma C.. K těmto stěžovatelovým tvrzením Ústavní soud především konstatoval, že stěžovatel tuto námitku v řízení před obecnými soudy neuplatnil, ale vznesl ji až v ústavní stížnosti, a nevyčerpal tak v této souvislosti všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Totéž se týká i jeho dalších v ústavní stížnosti uplatněných námitek. Jde o stěžovatelovo tvrzení, že smlouvu uzavřenou se společností F. stěžovatel vypověděl této společnosti doporučeně zaslaným přípisem ze dne 30. 10. 1992, na nějž však tato firma nijak nereagovala, a dále tvrzení, že dne 12. 4. 1994 sepsal se společností F., s.r.o. ,"Prohlášení", že veškeré závazky a pohledávky vůči společnosti F. byly k uvedenému dni vyrovnány. Ústavní soud se proto těmito námitkami nezabýval, přičemž konstatoval, že stěžovatelem uváděná ustanovení §1 odst. 6 a §4 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., nebyla v tehdy platném znění tohoto zákona uvedena a byla do předmětného zákona doplněna až novelizací provedenou zákonem č. 149/1998 Sb.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se odvolací soud nevypořádal se všemi podstatnými námitkami uvedenými v odvolání, ani s návrhy na doplnění dokazování, konkrétně pak především s jeho námitkou směřující proti znaleckému posudku. Stěžovatel však v ústavní stížnosti vyslovuje proti tomuto znaleckému posudku jinou výhradu, než předtím uvedl v odůvodnění jeho odvolání (č.l. 207-210). V odvolání proti tomuto posudku namítal, že znalec postupoval v rozporu se zákonem o účetnictví, zejména s §6 tohoto zákona, v ústavní stížnosti mu však vytýká, že nevycházel u ustanovení §20 zákona o loteriích a jiných podobných hrách. Odvolací soud proto neměl možnost na takto teprve v ústavní stížnosti vyslovenou námitku reagovat.
Napadenému rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel dále vytýká, že odvolací soud nepřihlédl k jeho požadavku, aby byly v řízení doloženy řádné účetní podklady. Stěžovatel, který tuto velmi obecně formulovanou výhradu vyslovil již ve svém odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí a zopakoval ji i u napadeného rozhodnutí krajského soudu, nevzal přitom v úvahu podstatnou skutečnost, že se odvolací soud nespokojil se závěry okresního soudu pokud jde o jím vyčíslenou způsobenou škodu ve výši nejméně 100.345,- Kč, když znalecký posudek shledal rozdíl nedoplatku ve výši 115.576,- Kč. Odvolací soud proto sám na základě provozních knih (č.l. 45-94) vedených stěžovatelem přepočítal výnosy a tržby a započítal všechny vykázané rozdíly a případné nesrovnalosti ve prospěch stěžovatele a dospěl tak k podstatně nižší dlužné částce 35.742,- Kč. Pokud pak stěžovatel v ústavní stížnosti rozhodnutí odvolacího soudu dále obecně vytýká, že se nevypořádalo s jeho návrhy na doplnění dokazování spočívajícími v tvrzení, že žalobce nedoložil v odvolání vypočítané důkazní materiály, pak Ústavní soud k této námitce uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 a §125 t.ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i zmíněné stěžovatelovy námitky na doplnění dokazování. Ústavnímu soudu v tomto smyslu zásadně nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv. Ze spisového materiálu Ústavní soud shledává, že při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházel krajský soud z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, přičemž, jak již shora uvedeno, neztotožnil se se závěry znaleckého posudku, ani zjištěními prvoinstančního soudu, pokud jde o stěžovatelem způsobenou výši škody a sám přepočítáním účetních podkladů vedených v provozních knihách dospěl k dlužné částce.
Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal v postupu odvolacího soudu při hodnocení důkazů, včetně návrhů na doplnění dokazování, nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu namítaného porušení čl. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování pak je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 11. dubna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu