ECLI:CZ:US:2001:4.US.550.2000
sp. zn. IV. ÚS 550/2000
Usnesení
IV. ÚS 550/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti F., s.r.o., právně zastoupené JUDr. M. U., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 20 Cdo 889/2000-325, ze dne 22. 6. 2000, Vrchního soudu v Olomouci čj. 5 Cmo 228/99-288, ze dne 27. 10. 1999, a usnesení Krajského obchodního soudu v Brně, sp. zn. B 1050/15, F 2305/99, ze dne 28. 7. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces chráněného čl. 6 Mezinárodní úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu připojených rozhodnutí a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Krajský obchodní soud v Brně usnesením ze dne 28. 7. 1999, pod sp. zn. B 1050/15, F 2305/99, zamítl návrh na obnovu řízení ve věci vedené u tohoto soudu pod, sp. zn. B 1050, F 20498/97, kde usnesením ze dne 2. 4. 1998, čj. B 1050/13, F. 20498/97-228, byl na základě rozhodnutí valné hromady povolen zápis změny obchodního jména obchodní společnosti F. S., investiční fond, a.s. na F., a.s, a povolen zápis změny předmětu podnikání do obchodního rejstříku, a to s odůvodněním, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení, o jehož obnovu jde. Toto rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci, čj. 5 Cmo 228/99-288, ze dne 27. 10. 1999, potvrzeno jako věcně správné s tím, že v rejstříkovém řízení nebylo rozhodováno přímo o právech a povinnostech stěžovatele, kdy k bezprostřednímu zásahu do jeho práv nemohlo dojít zápisem změn do obchodního rejstříku, který pouze odrážel rozhodnutí valné hromady. Návrh stěžovatele na připuštění dovolání Vrchní soud zamítl, neboť měl za to, že se nejednalo o rozhodnutí zásadního právního významu. Stěžovatelem následně uplatněné dovolání Nejvyšší soudu ČR ústavní stížností napadeným usnesením pro nepřípustnost odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě uvádí, že jako akcionář investičního fondu byl poškozen zápisem změny obchodního jména (výmaz přídomku investiční fond) a zápisem změny předmětu podnikání ( zápis živnostenských činností) do obchodního rejstříku, neboť došlo k rapidní změně do té doby více chráněného a silnějšího postavení akcionáře investičního fondu oproti postavení akcionáře běžné investiční společnosti. Nesouhlasí se závěrem soudu, že nebyl účastníkem řízení o změně zápisu v obchodním rejstříku, neboť uvedeným zápisem došlo k výraznému zásahu do jeho právního postavení a není možné, aby soud při rozhodování o tak podstatné změně jeho práva jej jako účastníka z řízení vyloučil. Z uvedeného dovozuje, že rozhodnutím soudů byl neoprávněně vyloučen i jako účastník řízení o povolení obnovy, přestože jeho účast na tomto řízení, resp. obnovovaném řízení, jednoznačně vyplývá z ustanovení §200a odst.1 o.s.ř. Z důvodů, které dále obsáhle v ústavní stížnosti rozvádí, nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu ČR ohledně důvodů nepřípustnosti dovolání, zejména s podaným výkladem ust. §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., dle kterého se o vadu řízení jedná pouze v případě omezení či vyloučení procesních práv účastníka řízení a s argumentací ohledně toho, že zmatečnost nalézacího řízení nezakládá vadu řízení o obnově.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud se nezabýval ústavní stížnost v té části, v níž směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, čj. 5 Cmo 228/99-288, ze dne 27. 10. 1999, a usnesení Krajského obchodního soudu v Brně, sp. zn. B 1050/15, F 2305/99, ze dne 28. 7. 1999, neboť tato rozhodnutí jsou předmětem stěžovatelem samostatně uplatněného návrhu, vedeného pod sp. zn. I.ÚS 626/99, a jejich projednání v rámci této ústavní stížnosti brání překážka věci zahájené.
Pokud jde o část ústavní stížnosti, ve které stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR, dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o návrh neopodstatněný. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. II. ÚS 2/98, III. ÚS 181/95) vyplývá, že pokud Nejvyšší soud ČR dovolání pro nepřípustnost odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán.
V daném případě se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, tedy otázkou ryze procesní, přičemž jak konstatoval, důvody uplatněné v dovolání nebylo možno podřadit pod ustanovení §238a odst.1 písm. a) o.s.ř. (nejednalo se o měnící rozhodnutí) a ani pod ust. §238 odst. 1 písm. b) až f). Napadené usnesení rovněž nesplňovalo podmínky ust §239 o.s.ř., neboť rozhodnutí o povolení obnovy řízení není rozhodnutím ve věci samé.
Nejvyšší soud ČR přezkoumal dále otázku přípustnosti dovolání z hlediska důvodů uplatněných stěžovatelem, kdy stěžovatel namítal, že nebyl pokládán za účastníka řízení, tedy z pohledu ust. 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. , kdy je namítáno, že účastníku řízení byla v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem. V tomto směru konstatoval, že z povahy obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku proti pravomocnému rozhodnutí vyplývá, že návrh na obnovu řízení může podat jen účastník původního řízení, příp. jeho právní nástupce. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR 10/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ČSR 19/1986, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud navrhovatelem obnovy není žádný z původních účastníků řízení, o jehož obnovu jde, soud zcela oprávněně o návrhu rozhodne tak, že jej zamítne pro nedostatek aktivní legitimace (srov. usnesení Nejvyšší soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 2588/98, ze dne 25. 8. 1999). Stěžovateli tedy nebylo upřeno právo jednat před soudy jako účastník řízení o obnově řízení, ale soudy řešily otázku rozhodnou pro závěr o možnosti návrhu vyhovět, tedy otázku, zda stěžovatel byl účastníkem řízení, o jehož obnovu šlo. Případné pochybení soudu při hodnocení otázky, zda lze povolit obnovu řízení (zda návrh nebyl podán osobou neoprávněnou), by byl omylem v právním posouzení předpokladů pro povolení obnovy a nikoliv však vadou, kterou by stěžovateli byla odňata možnost jednat před soudem rozhodujícím o obnově řízení. K námitkám stěžovatele, které se týkaly vad řízení o jehož obnovu žádal, Nejvyšší soudu ČR uvedl, že okolnost, že zmatečností bylo postiženo soudní řízení, jehož se týká projednávaný návrh na obnovu řízení (nalézací řízení), nezakládá vadu řízení o obnově (srov. obdobně usnesení Nejvyšší soudu ČR ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1935/98, a usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98). Nejvyšší soud ČR dále konstatoval, že tvrzení o zmatečnosti řízení se nemůže prosadit ani prostřednictvím úvah stěžovatele, dle kterých měl být účastníkem rejstříkového řízení o zápisu změny obchodního jména a předmětu podnikání akciové společnosti. Otázkou zda akcionář je účastníkem takového řízení, se již Nejvyšší soud ČR zabýval v usnesení ze dne 17. 11. 1997, sp. zn. 1 Odon 3/9, přičemž jeho závěry byly shodné se závěry, ke kterým dospěl i Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 185/98, ze dne18. 5. 1999, totiž že v rejstříkovém řízení se nerozhoduje o právech a povinnostech akcionářů, ale pouze o právech nebo povinnostech podnikatelského subjektu, zapsaného nebo zapisovaného do obchodního rejstříku s tím, že ochrana práv akcionářům pro případ, že by jejich práva mohla být dotčena nezákonností rozhodnutí, na jehož základě k zápisu do obchodního rejstříku dochází, je zaručena zákonem, a to v ust. §131 odst.1 a §183 obch. zák. - akcionáři proto nejsou účastníky rejstříkového řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší soud ČR přezkoumal dovolání ve všech směrech jak z hlediska stěžovatelem uplatněných dovolacích důvodů, tak z hlediska vad rozhodnutí, ke kterým přihlíží z úřední povinnosti, přičemž důvody jeho přípustnosti neshledal. Své závěry o nepřípustnosti dovolání pak v odůvodnění svého rozhodnutí řádně a obsáhle zdůvodnil. Ústavní soud proto v projednávané věci neshledal důvod, aby z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňoval závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Pro úplnost dodává, že posledně uvedené závěry Nejvyššího soudu ČR ohledně skutečnosti, že akcionáři nejsou účastníky rejstříkového řízení, zcela odpovídají pokračující judikatuře Ústavního soudu ( např. III. ÚS 360/99, I. ÚS 75/2000).
Vzhledem k výše uvedenému a k tomu, že sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti, Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu