ECLI:CZ:US:2001:4.US.555.2000
sp. zn. IV. ÚS 555/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M. N., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2000, sp. zn. 44 To 977/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 9. 2000 se stěžovatel (obviněný) domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2000, sp. zn. 44 To 977/2000, kterým byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná jeho stížnost proti usnesení soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. Nt 2109/2000, jímž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), princip presumpce neviny a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Zásah spatřuje ve skutečnosti, že dle jeho názoru odůvodnění napadeného rozhodnutí není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, když obsahuje pouze obecné formulace, např. "Lze předpokládat, že obviněný disponuje finančními prostředky, které by mu eventuelně útěk umožnily.", a dovozuje obavu z pokračování trestné činnosti vybíráním finančních částek z účtu společnosti C., která již delší dobu neexistuje. Rozhodnutí pro svou nekonkrétnost zakládá současně i nepřezkoumatelnost, což v jeho případě vede k protiústavnímu omezení svobody, neboť neexistují konkrétní důvody k takovému omezení. Dále uvedl, že další spoluobvinění již byli propuštěni z vazby, což znamená porušení rovnosti všech před zákonem a čl. 1 Listiny. Dále uvedl, že již od samého počátku probíhalo vyšetřování jeho trestné činnosti v rozporu se zákonem a proto bylo rozhodnuto odejmout trestní spis vyšetřovateli Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 1 a předat spisový materiál vyšetřovateli Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy. Následně byl tento vyšetřovatel (mjr. V.) odvolán a vyšetřování se ujal nový vyšetřovatel, který musel opětovně studovat obsáhlý spisový materiál, na základě čehož Obvodní soud pro Prahu 1 vazbu prodloužil o další 3 měsíce a to usnesením ze dne 18. 8. 2000, sp. zn. Nt 2551/2000.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 305/2000 a uvedl, že dle jeho názoru není porušením presumpce neviny, pokud soud rozhodující o stížnosti konkretizuje důvody vazby skutečnostmi, z nichž lze dovodit v daném případě obavu z následků uvedených v §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Závěr o možné dispozici stěžovatele finančními prostředky byl dovozen na základě důkazů založených ve spise, neboť stěžovatel finanční prostředky společnosti C. použil pro svoji potřebu, a již z právní kvalifikace jednání stěžovatele je zřejmé, že šlo o značné finanční částky (§248 odst. 1, 4 tr. zák.); dle sdělení obvinění šlo o částku 5 mil. Kč. Okolnost, že v téže věci byli propuštěni jiní obvinění, nemá v tomto případě vliv na důvody vazby stěžovatele, neboť důvody vazby a další jeho setrvání ve vazbě, je třeba posuzovat individuelně a nikoliv paušálně. Dále vyjádřil nesouhlas s tvrzením, že napadené usnesení je odůvodněno pouze povšechně. Městský soud v Praze se řádně zabýval odůvodněním konkrétních skutečností a z nich dovodil existenci a další trvání důvodů vazby stěžovatele.
Městské státní zastupitelství v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo. Současně uvedlo, že námitky stěžovatele jsou shodné jako ve věci projednávané Ústavním soudem ve věci sp. zn. II. ÚS 305/2000 a směřují téměř výhradně do postupu Městského soudu v Praze, který státní zástupce není oprávněn přezkoumávat a hodnotit. K napadeným vazebním důvodům uvedlo konkrétní skutečnosti, jež mají prokazovat jejich trvání. K tvrzení, že spisový materiál byl odejmut vyšetřovateli pro údajný nezákonný postup, uvedlo, že se nezakládá na pravdě, neboť věc byla postoupena Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy po předchozí konzultaci z důvodu vhodnosti,a to zejména s ohledem na závažnost a rozsah trestné činnosti. Vyšetřovatel mjr. V. nebyl z případu odvolán, ale k 30. 7. 2000 přešel na Policejní prezidium a jeho oprávnění vyšetřovatele tak zanikla. Uvedený postup je sice ve věci stěžovatele na úkor rychlosti vyšetřování, na druhé straně i vyšetřovatel má svá lidská práva a nelze mu bránit ve služebním postupu. Závěrem uvedlo, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrh s ní spojený je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s omezením osobní svobody vzetím do vazby, k němuž došlo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 12. 1999, sp. zn. Nt 3058/99. Ústavní stížnost tedy fakticky směřuje proti usnesení o vzetí do vazby. Z ústavněprávního hlediska jde především o posouzení otázky, zda ke vzetí do vazby došlo z důvodů a na dobu stanovenou zákonem, a na základě rozhodnutí soudu (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, §68 tr. ř. ve spojení s §160 tr. řádu, §67 tr. řádu), resp. zda stěžovatel byl zbaven svobody v souladu se zákonem na základě důvodného podezření ze spáchání trestného činu a při existenci oprávněných důvodů k domněnce, že je nutné mu zabránit v útěku po jeho spáchání (čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Základní podmínkou takového postupu je ovšem ta, že ústavní stížnost byla podána včas. V daném případě je evidentní, že z uvedeného pohledu se jedná o stížnost podanou po lhůtě stanovené pro její podání (§43 odst. 1 písm. b) a §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Ústavní soud konstatuje, že, jak vyplývá z jeho připojeného spisu II. ÚS 305/2000, usnesením ze dne 15. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 305/2000 byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 44 To 384/2000, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 2. 2000, sp. zn. Nt 2025/2000, jímž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu, přičemž v uvedené ústavní stížnosti stěžovatel argumentoval obdobně, jako ve stávající stížnosti.
Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci v průběhu trestního řízení posoudit, zda další trvání důvodů vazby, popř. zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažní účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Kritéria pro toto posouzení je třeba vyvodit vždy z povahy trestní věci a osoby obviněného či obžalovaného, jeho osobních poměrů a rozsahu potřebného dokazování. Ústavní soud je povinen respektovat nezávislost obecných soudů v této věci a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že by vybočovala z mezí ústavnosti. Taková pochybení však v dané věci zjištěna nebyla. To, že soudy posuzující žádost stěžovatele dospěly po posouzení rozhodných skutečností k závěrům, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, nemůže být samo o sobě důvodem k tvrzení, že tím byl porušen čl. 90 Ústavy. V daném případě obecné soudy dospěly k závěru, že u stěžovatele důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a), b) a c) trvají bezezměny. Není úkolem Ústavního soudu toto jejich hodnocení konkrétních skutečností přehodnocovat či schvalovat.
Dále je třeba uvést, že ve vazebních věcech dává trestní řád stíhané osobě řadu prostředků, aby tento nesporně závažný zásah do osobní svobody byl v rozumných intervalech kontrolován a tedy i minimalizován, jak to ostatně vyžaduje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Zejména ust. §72 odst. 2 tr. řádu zakládá právo obviněného kdykoliv žádat o propuštění na svobodu. O této žádosti rozhoduje nezávislý soud, a byla-li taková žádost soudem zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Z tohoto pohledu je Ústavní soud názoru, že ústavní stížnost může být sice podána proti každému jednotlivému pravomocnému rozhodnutí, které soud podle výše uvedených ustanovení učinil, že však na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že se jedná o zvláštní situaci, kdy právní prostředky k ochraně práv stěžovatele, tedy k dosažení propuštění z vazby, ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, trvají.
V daném případě tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že svoboda stěžovatele byla v době podání stížnosti omezena v rámci příslušných ustanovení trestního řádu a tudíž nedošlo k namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. 2. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu