ECLI:CZ:US:2001:4.US.56.01
sp. zn. IV. ÚS 56/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti L.B., zastoupené JUDr. E.B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2000, č.j. 38 Ca 389/99-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 1. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2000, č.j. 38 Ca 389/99-27, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu ze dne 21. 9. 1999, č.j. PÚ 882/92 1715/92 E. Posledně uvedeným rozhodnutím okresní pozemkový úřad podle §9 odst. 4 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozhodl tak, že 1) nevydává do vlastnictví stěžovatelky L.B. (oprávněné osoby) specifikované pozemky v k.ú. K. s odůvodněním, že pozemky jsou zastavěny a stavby brání zemědělskému využití, čímž není dotčeno právo stěžovatelky uplatnit nárok na náhradu podle přísl. ustanovení zákona o půdě, a 2) nevydává do vlastnictví stěžovatelky specifikované pozemky v k.ú. K., s tím, že za tyto nevydávané pozemky stěžovatelce nepřísluší náhrada.
Stěžovatelka tvrdí, že postupem Městského soudu v Praze bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), zásady spravedlivého procesu podle čl. 36 a násl. Listiny, právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 90 věta prvá Ústavy ČR ("Ústava") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a v ust. §1 o.s.ř. Namítaného zásahu do ústavních práv stěžovatelky se Městský soud v Praze měl dopustit tím, že při přezkumu napadeného rozhodnutí se omezil pouze na jednu z uplatněných výtek, týkající se nevydání pozemku p. p.č. 1408/1, a závěry pozemkového úřadu ohledně pozemků, které přešly na stát (v PK parc.č. 1408/1, 1408/2, 1469 a 1470) nepřezkoumal. Dle jejího přesvědčení Městský soud v Praze měl přezkoumat, zda v případech převodu uvedených pozemků na stát zjištěný skutkový stav věci umožnil spolehlivě posoudit, zda se jednalo se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu o převody učiněné v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, či nikoliv.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření uvedl, že nařídil ve věci ústní jednání, při němž dne 19. 10. 2000 stěžovatelka uvedla, že opravným prostředkem se domáhá přezkoumání toho, že jí nebyla vydána část parcely č. 1408/1 o výměře 1497 m2, když tato část jí byla vyvlastněna v roce 1967 a její bratr svou část převedl na stát kupní smlouvou. Takové věci se však napadené rozhodnutí okresního pozemkového úřadu vůbec netýkalo, neboť uvedený pozemek byl předmětem jiného rozhodnutí učiněného již dříve, tj. rozhodnutí téhož pozemkového úřadu ze dne 12. 5. 1997, č.j. PÚ 1715/92 D. Toto rozhodnutí Městský soud v Praze již přezkoumal a rozsudkem ze dne 3. 12. 1996, č.j. 38 Ca 176/97-12 potvrdil. Za takového stavu nezbylo než konstatovat, že opravný prostředek sice formálně směřoval proti rozhodnutí ze dne 21. 9. 1999, č.j. PÚ 882/92 1715/92 E, avšak napadal výrok, který tímto rozhodnutím vůbec nebyl učiněn. Vyjádřil nesouhlas s námitkou, že si neujasnil, že opravný prostředek směřoval proti rozhodnutí pozemkového úřadu jako celku a že přednes navrhovatelky při ústním jednání nemohl být bez dalšího považován za takové omezení rozsahu opravného prostředku, které by vylučovalo celkový přezkum správnosti výroku ad 2). Řízení o přezkoumání správního rozhodnutí na základě opravného prostředku podle hlavy třetí části páté o.s.ř. je řízením zahajovaným na návrh, a tímto návrhem je soud vázán přinejmenším v tom, jaké rozhodnutí (jaký výrok) je napadáno. V této souvislosti není zřejmé, z čeho stěžovatelka vyvozuje závěr, že její přednes při ústním jednání nemohl být bez dalšího považován za omezení rozsahu opravného prostředku, vylučující celkový přezkum správnosti výroku ad 2) napadeného rozhodnutí. Soud mohl usuzovat o tom, jaké rozhodnutí stěžovatelka napadá a v jakém rozsahu, právě jen z jejích podání a přednesů, které považoval za srozumitelné a určité a o nichž předpokládal, že je navrhovatelka činí svobodně a vážně. Její písemný opravný prostředek byl velmi obecný, proto jeho doplnění a upřesnění bylo zcela namístě. Přednes stěžovatelky při ústním jednání byl pak zcela jednoznačný a nesporně z něj vyplývalo, co O.Ú., okresnímu pozemkovému úřadu vytýká. Soud se tedy věcí zabýval právě v rozsahu takto konkretizovaného opravného prostředku, když navrhovatelce poskytl dostatečnou možnost pro vyjádření všech námitek vůči rozhodnutí pozemkového úřadu. Závěrem účastník řízení vyjádřil přesvědčení, že námitky stěžovatelky ohledně zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv nejsou důvodné. Stěžovatelka nemohla být dotčena na svém vlastnickém právu, neboť toto zatím nebylo konstituováno, též jí nebylo bráněno domáhat se svého práva u soudu, resp. obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Soud v řádném řízení věc projednal a poskytl jí možnost uplatnit vše, co pokládala za relevantní. Z uvedených důvodů má zato, že ústavní stížnost není důvodná a souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
O.Ú., okresní pozemkový úřad ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zrekapituloval dosavadní průběh řízení a vyjádřil názor, že když sama stěžovatelka při jednání před soudem netrvala na obsahu podaného opravného prostředku, soud nemohl rozhodnout jinak
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 389/99 a správní spis O.Ú., okresního pozemkového úřadu, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu Městského soudu v Praze neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelky.
Podstatou ústavní stížnosti je posouzení, zda rozsah uskutečněného soudního přezkumu napadeného rozhodnutí správního orgánu byl užší, než jak požadovala stěžovatelka ve správní žalobě, a pokud ano, zda taková skutečnost současně představuje zásah do ústavních práv stěžovatelky zakotvených zejména v čl. 36 odst. 2 Listiny. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze zřetelně vyplývá, že výše uvedené tvrzení Městského soudu v Praze o tom, že písemný opravný prostředek (č.l. 1) stěžovatelky proti rozhodnutí pozemkového úřadu byl velmi obecný a že jeho doplnění a upřesnění bylo zcela namístě, má oporu v listinných podkladech. Toto nezbytné upřesnění bylo provedeno k dotazu soudu při jednání před soudem dne 19. 10. 2000, jak zřetelně vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem (č.l.24). Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejich ústavních práv jako zjevně neopodstatněné. Jak vyslovil Ústavní soud ve svých nálezech, je věcí každého, aby si střežil řádně svá práva, tedy, v ústavněprávním smyslu, aby se ochrany svých práv domáhal stanoveným postupem (čl. 36 odst. 1 Listiny). Není úkolem Ústavního soudu, aby dodatečně hojil chyby, které při uplatňování tvrzených nároků učinili účastníci řízení, resp. jejich právní zástupci.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. 5. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu