Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 03.12.2001, sp. zn. IV. ÚS 561/01 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 190/24 SbNU 411 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:4.US.561.01

sp. zn. IV. ÚS 561/01 Nález Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti R. T., tč. ve Vazební věznici České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2001, čj. 10 To 334/2001-118, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 6. 2001, čj. PP 230/98-108, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, takto: Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2001, čj. 10 To 334/2001-118, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 6. 2001, čj. PP 230/98-108, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jejichž postupem, podle jeho tvrzení, byla porušena práva, zaručovaná čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. PP 230/98, byl stěžovatel, jako odsouzený, usnesením Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. PP 230/98, ze dne 19. 1. 1999, podmíněně propuštěn na zkušební dobu v trvání 5 let z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl v trvání dvou let uložen rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 3 T 133/97, ze dne 9. 7. 1997, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 3 To 878/97, ze dne 6. 1. 1998. Ve stanovené zkušební době spáchal trestný čin opilství, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 14. 6. 1999, a s ohledem především na toto zjištění pak Okresní soud v Příbrami dospěl k závěru, že stěžovatel zmařil naplnění předpokladů, za kterých byl z výkonu trestu podmíněně propuštěn, a proto v záhlaví označeným rozhodnutím nařídil stěžovateli výkon zbytku trestu. Učinil tak ve veřejném zasedání a v tomto řízení stěžovatel obhájce neměl, sám si jej nezvolil a ani mu soudem nebyl ustanoven. Stížnost, kterou stěžovatel proti tomuto usnesení soudu I. stupně podal, byla zamítnuta ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Praze jako opožděná. Tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že usnesení soudu I. stupně bylo vyhlášeno ve veřejném zasedání, kterému byl stěžovatel přítomen, přitom po poučení o právu stížnosti uvedl, že se zatím nevyjadřuje, a poté byl znovu poučen o počátku stížnostní lhůty. Ta běžela ode dne vyhlášení tři dny, tedy do 21. 6. 2001, a uplynula marně, neboť stížnost v ní podána nebyla. Jestliže po obdržení písemného vyhotovení usnesení stěžovatel stížnost podal dne 9. 7. (a další písemnost, označená jako jeho stížnost, avšak podepsaná advokátem, jenž nebyl vybaven plnou mocí, ani nebyl soudem ustanoven, byla podána dne 23. 7.), pak krajský soud uzavřel, že šlo o stížnost podanou opožděně a z podnětu takového podání nebylo možno napadené usnesení, ani řízení jemu předcházející, přezkoumat, neboť uplynutím stížnostní lhůty nabylo napadené usnesení právní moci. Proti tomuto usnesení krajského soudu směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který s odkazem na práva zaručovaná čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny, jakož i na ustanovení §36a odst. 1 písm. c) trestního řádu tvrdí, že v jeho případě postupem soudu I. stupně, který rozhodoval o nařízení výkonu zbytku trestu, a následně pak i postupem odvolacího soudu, bylo porušeno jeho právo na řádnou obhajobu. I když totiž soud I. stupně podáním ze dne 27. 6. 2001 stěžovateli sdělil, že vzhledem k tomu, že tč. vykonává vazbu, musí mít obhájce i v řízení o nařízení výkonu zbytku trestu z podmíněného propuštění a stanovil mu lhůtu 5 dnů k případnému zvolení obhájce s tím, že pokud tak neučiní, bude mu obhájce ustanoven soudem, tyto kroky již učinil pozdě, neboť o nařízení výkonu zbytku trestu rozhodl již usnesením ze dne 18. 6. 2001, které bylo vydáno při veřejném zasedání, o jehož konání žádný obhájce stěžovatele nebyl vyrozuměn. Náprava tohoto nezákonného stavu nebyla provedena ani dodatečně, neboť soud I. stupně ani později stěžovateli obhájce neustanovil a odvolací soud svým usnesením ze dne 7. 8. 2001 stížnost stěžovatele jako opožděnou zamítl. Podle stěžovatele odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že napadené rozhodnutí nemůže věcně přezkoumat, neboť v důsledku opožděně podané stížnosti stěžovatele již nabylo právní moci. Zcela totiž pominul, že lhůta k podání stížnosti nemohla uplynout, neboť napadené usnesení nebylo oznámeno řádně ustanovenému obhájci. V této souvislosti stěžovatel podotýká, že za jeho obhájce pro řízení, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. PP 230/98, nelze považovat advokáta JUDr. J. D., neboť tento mu byl jako obhájce ustanoven Okresním soudem v Jindřichově Hradci toliko pro nové trestní řízení, proti stěžovateli vedeném u Okresního úřadu vyšetřování v Jindřichově Hradci, nehledě k tomu, že ani tento obhájce nebyl o konání veřejného zasedání u Okresního soudu v Příbrami dne 18. 6. 2001 vyrozuměn. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů. Krajský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že není pochyb, že v daném případě šlo o nutnou obhajobu podle §36a odst. 1 písm. c) tr. řádu, přičemž Okresní soud v Příbrami zřejmě toto ustanovení přehlédl a ač byl odsouzený ve vazbě v jiné trestní věci, konal řízení bez obhájce. Krajský soud si při rozhodování o stížnosti odsouzeného byl této situace plně vědom, podle svého přesvědčení však nemohl tuto vadu řízení nijak napravit. Usnesení Okresního soudu v Příbrami bylo oznámeno všem v té době ve věci vystupujícím stranám a v zákonné lhůtě žádná z nich stížnost proti němu nepodala. Usnesení tak nabylo právní moci. Obhájce odsouzeného zvolen ani ustanoven nebyl, a tuto vadu řízení nelze podle krajského soudu napravit tak, že by byl obhájce ustanoven dodatečně, a usnesení mu bylo doručováno, přičemž stížnostní lhůta by dále běžela. Obdobné situace jsou v praxi řešeny cestou mimořádného opravného prostředku, v tomto případě stížností pro porušení zákona. Krajský soud také v předmětné věci zvažoval, zda podnět ke stížnosti pro porušení zákona podat, dospěl však k závěru, že je třeba ctít rovněž požadavek účelnosti možného dalšího řízení. Nelze podle něj totiž očekávat, že by nové projednání věci za důsledného splnění všech procesních pravidel, z důvodů, které rozvedl, vedlo k jinému výsledku a bylo by ku prospěchu odsouzeného. Za této situace stížnostní senát neučinil žádný závěrečný návrh a ponechává plně na zvážení Ústavního soudu, jak o podané ústavní stížnosti rozhodne. Okresní soud v Příbrami ve svém vyjádření v podstatě odkázal na obsah připojeného spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. PP 230/98. Okresní státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdalo. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu, ověřil, že v řízení o nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody nebyl stěžovateli ustanoven obhájce, jakož i po ověření toho, že stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 5. 2001, čj. 10 Nt 50/2001-5, vzat do vazby, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Podle §36a odst. 1, písm. c) trestního řádu musí mít odsouzený ve vykonávacím řízení, v němž soud rozhoduje ve veřejném zasedání, obhájce. Jde o jeden z případů nutné obhajoby. Jak patrno z obsahu připojeného spisu, v řízení, v němž byla vydána napadená usnesení o nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody, stěžovatel obhájce neměl, soudem mu ustanoven nebyl, ačkoliv v té době byl již ve vazbě v jiné trestní věci proti němu vedené. Soud I. stupně tak evidentně porušil shora citované ustanovení trestního řádu. I když postupu odvolacího soudu, který se opožděně podanou stížností stěžovatele odmítl věcně zabývat, nelze při formálním posouzení nic vytknout, Ústavní soud nemůže pominout, že právě institut nutné obhajoby je jedním z prostředků, jímž je zajišťováno ústavně zaručované právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny). Toto právo je dovoditelné i z čl. 37 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, přičemž právní pomoc se vztahuje na všechny fáze řízení a nepochybně zahrnuje i právní pomoc při podávání opravných prostředků. Právní pomoc v daném případě, v důsledku postupu soudu I. stupně, nemohla být stěžovateli poskytnuta, tento postup je tedy třeba hodnotit jako porušení práva stěžovatele na obhajobu, kteréžto právo je jednou ze záruk spravedlivého procesu, a proto Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a napadená rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 3. prosince 2001