ECLI:CZ:US:2001:4.US.566.2000
sp. zn. IV. ÚS 566/2000
Usnesení
IV. ÚS 566/2000
Ústavní soud rozhodl dne 28. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2000, čj. 6 To 245/2000 - 580, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. 4. 2000, čj. 25 T 102/99 - 548, byl uznán vinným trestnými činy pomluvy podle §206 odst. 1, 2 trestního zákona (bod I. a II. výrokové části rozsudku) a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti publikační a redakční na dobu pěti let. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 7. 2000, čj. 6 To 245/2000 - 580, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) a odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině (bod II. výrokové části napadeného rozsudku) a ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu, při nezměněném výroku o vině (bod I. výrokové části), stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §259 odst. 1 byla věc vrácena soudu I. stupně, aby ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
Stěžovatel má za to, že ústavní stížností napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na svobodu projevu a právo vyjadřovat své názory tiskem vyplývající z čl. 17 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a domáhá se proto jeho zrušení.
K odůvodnění své stížnosti stěžovatel uvádí, že kritika uveřejněná v článcích, za něž byl uznán vinným, je nepochybně ostrá, avšak má za to, že není za hranicí stanovenou jak ústavněprávními, tak trestněprávními předpisy. Trestný čin pomluvy tak, jak je definován trestním zákonem, neodpovídá jednání, za něž byl stěžovatel odsouzen, neboť byl uznán vinným i za pravdivá tvrzení. Argumentace odvolacího soudu naprosto pomíjí skutečnosti, které stěžovatel ve svém odvolání v tomto směru uváděl. Stěžovatel především poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 156/99, zejména na to, že je třeba respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), který v určitých případech musí - především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem - přistupovat k určitým zjednodušením, a nelze bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. Lze tedy stěží trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení, a klást tak na novináře - ve svých důsledcích - nesplnitelné nároky. Významné proto musí vždy být to, aby celkové vyznění určité informace odpovídalo pravdě.
Stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že věřil svému zdroji a že celkové vyznění pravdě odpovídá. Na závěr uvádí, že v periodickém tisku vychází řada článků, na něž není reagováno a které ve svém vyznění jsou zaměřeny na difamující tvrzení. Není bez zajímavosti, že se však nejedná o tvrzení směřující vůči justici, která má jediná možnost trestněprávně postihnout útoky, které zdánlivě proti jejím příslušníkům směřují. Jedná se navíc o periodika jiných, finančně silnějších, nadstátních společností. Stěžovateli však v článcích, za něž byl odsouzen, šlo (stejně jako v článcích a vystoupeních, pro které je dosud stíhán) o zjištění pravdy. Je přesvědčen, že články, pro které byl odsouzen, nevybočily z ústavního rámce a nenaplnily trestně právní odpovědnost.
Z obsahu spisu sp. zn. 25 T 102/99 Obvodního soudu pro Prahu 7 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 5. 4. 2000, čj. 25 T 102/99 - 548, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem pomluvy v bodech I. a II. výrokové části rozsudku a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti tak, jak bylo výše uvedeno. V odůvodnění svého rozhodnutí obvodní soud zdůraznil, že práva a svobody jednotlivce vyplývající z Listiny nejsou bezbřehá a že končí tam, kde začínají práva a svobody ostatních a jejich meze mohou být upraveny toliko zákonem. Připomněl ustanovení článku 17 odst. 4 Listiny, dle kterého svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná, mimo jiné, pro ochranu práv a svobod druhých. Právě tuto ochranu práv a svobod druhých má trestní zákon ve svém ustanovení §206 odst. 1, který definuje trestný čin pomluvy. Stěžovatel se měl trestného jednání dopustit tím, že jako redaktor deníku Špígl v několika případech uveřejnil nepravdivé a urážlivé informace. Stěžovatel si, dle tvrzení soudu, své informace žádným způsobem neověřil a vycházel z údajů již na první pohled zcela neseriózního zdroje. Navíc tyto údaje umocnil pejorativním a populistickým způsobem a nepovažoval ani za nutné zjistit názor či stanovisko osob těmito informacemi dotčených, jinak by ještě před uveřejněním musel zjistit, že nejsou pravdivé. Po podrobném rozboru stěžovatelova jednání v jednotlivých případech došel obvodní soud k jednoznačnému závěru, že stěžovatel o jiných sdělil nepravdivé informace, které jsou způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost těchto osob u spoluobčanů.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. Městský soud ve svém rozsudku ze dne 12. 7. 2000, čj. 6 To 245/2000 - 580, napadené rozhodnutí zrušil ve výroku o vině (bod II. výrokové části napadeného rozsudku) a ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu, při nezměněném výroku o vině (bod I. výrokové části), stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody tak, jak bylo výše uvedeno a vrátil věc soudu I. stupně, aby ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl. Co se týká bodu I. výrokové části napadeného rozsudku, městský soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně.
Stěžovatelovy námitky lze rozdělit do dvou skupin. První z nich tvoří námitky vztahující se ke skutkovým zjištěním obecných soudů ohledně pravdivosti uveřejněných tvrzení a naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu, konkrétně, že věřil svému zdroji, že celkové vyznění zveřejněných informací odpovídá pravdě, a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu pomluvy. Jde tedy v podstatě o opakování argumentů, které již uvedl v odvolání proti rozsudku soudu I. instance. K tomu je třeba říci, že Ústavní soud je při posuzování ústavní stížnosti a rozhodování o ní především povinen respektovat, a to s odvoláním na již ustálenou judikaturu, že obecně není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky), a proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Předpokladem respektování této zásady je však dodržení podmínky, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v ustanovení §2 odst. 6 trestního zákona. Pokud obecné soudy respektují předpoklady dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu znovu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to dokonce ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz. IV. ÚS 154/97).
Druhý okruh stěžovatelových námitek se soustřeďuje na argumentaci vyplývající z rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 156/99, jež pro rozhodování Ústavního soudu je i v daném případě relevantní. Toto rozhodnutí samo vychází z dřívějších rozhodnutí a shromažďuje předpoklady pro rozhodování ve věcech obdobných stěžovatelově věci. Těmito předpoklady byl Ústavní soud veden i při posuzování stěžovatelova případu.
Ústavní soud již dříve judikoval, že základní právo na svobodu projevu a na informace dle čl. 17 odst. 1 Listiny je zásadně rovno základnímu právu upravenému v čl. 10 Listiny, tedy právu na ochranu důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména a rovněž na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života (viz. II. ÚS 357/96). Při vzájemném střetu těchto dvou základních práv, stojících na stejné úrovni, je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (viz. IV. ÚS 154/97). V konkrétním případě je tedy proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde mezi nimi existovala příčinná souvislost.
Ústavně zaručené právo vyjadřovat své názory (čl. 17 odst. 2 Listiny) bez ohledu na případně možné omezení zákonem (čl. 17 odst. 4) je obsahově omezeno právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty; nejen tato obsahová omezení mohou právo vyjadřovat názory zbavit jeho ústavní ochrany, neboť i forma, jíž se názory navenek vyjadřují, je úzce spjata s ústavně zaručeným právem, k němuž se upíná. Vybočí-li publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany (viz. III. ÚS 359/96).
Poslední významný závěr vyplývající ze stěžovatelem zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu předpokládá, že ne každé zveřejnění nepravdivého údaje musí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. Takový zásah je dán pouze tehdy, 1) jestliže existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a 2) jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze.
Ve stěžovatelově případě je nepochybně první podmínka splněna. K porušení osobnostní sféry poškozených osob došlo zcela jednoznačně v přímé souvislosti se zveřejněním nepravdivých a urážlivých informací ze strany stěžovatele. Při posuzování splnění druhé podmínky je třeba vzít v úvahu, že pojem "překročení přípustné intenzity, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze", je sám o sobě nejednoznačný. Jeho bližší obsah však lze dovodit, vezmeme-li v úvahu právní normy, které v konkrétních případech stanoví, co je možné pod tímto pojmem rozumět a které rovněž specifikují obsah ustanovení článku 17 odst. 4 Listiny, tedy co se rozumí opatřeními v demokratické společnosti nezbytnými pro ochranu práv a svobod druhých, tedy specifikují podmínky omezení ústavního práva na svobodu projevu. Jedny z nejvýznamnějších právních norem, které spadají do této kategorie jsou rovněž určitá ustanovení trestního zákona a zejména pak ustanovení §206, který chrání jednotlivce před vážnými útoky na jeho vážnost u spoluobčanů ve formě sdělování či zveřejňování nepravdivých údajů o jeho osobě. Ústavní soud má za to, že stěžovatelovo jednání posoudily obecné soudy správně jako jednání, které naplnilo všechny znaky trestného činu pomluvy podle §206 trestního zákona, tedy jako jednání, představující překročení přípustné intenzity zásahu do osobnostní sféry jednotlivce, které je ho způsobilé do značné míry poškodit a které tedy již v demokratické společnosti tolerovat nelze.
Závěr obsažený v rozhodnutí Ústavního soudu, na který stěžovatel poukazuje, tedy že je třeba respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti, který v určitých případech musí přistupovat k určitým zjednodušením, a nelze proto bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob, a že lze jen stěží trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tak na novináře, ve svých důsledcích, nesplnitelné nároky, je akceptovatelný jen do té míry, pokud celkové vyznění určité informace odpovídá pravdě. Ono "přípustné zjednodušení" nesmí v žádném případě dosáhnout takové intenzity, která by ve svých důsledcích znamenala objektivní nepravdivost uveřejňované informace.
Tvrzení stěžovatele, že v periodickém tisku vychází řada článků, na něž není reagováno a které jsou ve svém vyznění zaměřeny na difamující tvrzení, a že není bez zajímavosti, že se však nejedná o tvrzení směřující vůči justici, která má jediná možnost trestně právně postihnout útoky, které zdánlivě proti jejím příslušníkům směřují, je naprosto nepodložené jakýmikoli konkrétními skutečnostmi a ani se nijak nevztahuje k jeho případu, a je tudíž v této věci naprosto irelevantní. S tvrzením stěžovatele, že v článcích, za něž byl odsouzen, šlo o zjištění pravdy, se není možno ztotožnit, neboť tyto články samy obsahují nepravdivé informace, čímž získávají charakter, který tento cíl sám o sobě vylučuje.
Ústavní soud ve světle všech výše uvedených skutečností konstatuje, že stěžovatelovo právo na svobodu projevu bylo v daném případě omezeno zcela v souladu s ustanovením článku 17 odst. 4 Listiny, a že tedy ústavně zakotvená práva stěžovatele nebyla nijak dotčena. Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění zák. č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné
V Brně dne 28. března 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu