ECLI:CZ:US:2001:4.US.571.2000
sp. zn. IV. ÚS 571/2000
Usnesení
IV. ÚS 571/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti L. G., zastoupené JUDr. R. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 19/2000, ze dne 27. 6. 2000, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla zamítnuta její žaloba o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 23. 11. 1999, čj. 2668/130/1999-ŠK.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že její sdělení ze dne 23. 2. 2000, učiněné k výzvě soudu dle ust. §250f o.s.ř. o tom, že trvá na nařízení jednání a na své osobní účasti na něm, bylo sice soudu doručeno až po stanovené lhůtě a formálně tak nastala domněnka udělení souhlasu k projednání věci bez jednání, nicméně s ohledem na to, že žalovaný se k podané žalobě vyjádřil samostatným písemným podáním, jehož vyhotovení stěžovatelce ani jejímu právnímu zástupci soud nedoručil, neměl soud využít možnosti dané mu ust. §250f o.s.ř., neboť uvedeným postupem, který je v rozporu s ust. §250e §114 a násl. ve smyslu s ust. 246c o.s.ř., jí byla odňata možnost se s vyjádřením žalovaného seznámit a vyjádřit se k němu před meritorním rozhodnutím ve věci.
Dále stěžovatelka namítala, že žalobou napadeným rozhodnutím finančního ředitelství nebylo rozhodnuto o celém obsahu podaného odvolání, neboť v uplatněném odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Chrudimi ze dne 10. 3. 1999, čj. 17380/99/233911, kterým jí byla doměřena daň z přidané hodnoty, navrhovala jeho zrušení v plném rozsahu. Ve výroku rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové je však uvedeno pouze, že jejímu odvolání se částečně vyhovuje, aniž by výroková část obsahovala další výrok, kterým bylo výslovně rozhodnuto o zbytku podaného odvolání. Uvedené rozhodnutí je tak v rozporu s ust. §50 odst. 6 zák .č. 337/1992 Sb.
Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 19/2000, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v žalobě, kterou se domáhala přezkoumání rozhodnuti finančního ředitelství, mimo námitek týkajících se jejího nesouhlasu se závěry finančních orgánů, dle kterých jí uplatněné výdaje dle ust. §25 odst.1 písm. t) zákona o dani z příjmů nesplňují předpoklady pro odpočet daně ve smyslu §19 odst. 3 zákona o daně z přidané hodnoty a námitek ohledně procesních pochybení v řízení před správními orgány, uplatnila i výhrady proti výroku rozhodnutí finančního ředitelství. K této výtce krajský soud uvedl, že nemá oporu v zákoně, neboť dle znění ust. §50 odst. 6 zák .č. 337/1992 Sb. odvolací orgán rozhodnutí přezkoumá, není-li vázán ustanovením odst. 5, v odůvodněných případech změní nebo zruší, jinak odvolání zamítne, v zákoně však nelze najít oporu pro nutnost použít v případech pouze částečné změny napadeného rozhodnutí ještě výroku, v němž by se zbývající část odvolání zamítala. Krajský soud připustil, že výrok v daném případě doslovně nevychází ze znění zákona a nepoužívá se v něm termín "mění se", avšak z jeho znění je nepochybné, že částečným vyhověním a snížením daně došlo k jeho změně a bylo v něm uvedeno, o jakou částku se vyměřená daň sníží a jakou částku je stěžovatelka povinna zaplatit. Krajský soud dále neshledal jako důvodné ani další námitky stěžovatelky, týkající se tvrzených procesních pochybení finančních orgánů i věcné stránky případu, když zcela přisvědčil jejich právním závěrům .
Ve vyjádření k ústavní stížnosti krajský soud uvedl, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu s platnými právními předpisy i základním právem, jehož se stěžovatelka dovolává. Dále dodal, že stěžovatelkou uváděný přípis ze dne 23. 2. 2000, kterým byl vyjádřen nesouhlas s postupem dle ust. §250f o.s.ř., byl zaslán ke sp. zn. 30 Ca 25/2000, týkající se jiné věci týchž účastníků, a byl v něm vysloven nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání, pouze ve věci vedené pod sp. zn. 30 Ca 25/2000. Na výzvu soudu v projednávané věci však nebylo reagováno ani poté, co do spisu nahlížel koncipient právního zástupce stěžovatelky, ačkoliv ze spisu byla zřejmá absence požadovaného vyjádření.
Finanční ředitelství v Hradci Králové se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými spisy krajského soudu a Finančního úřadu v Chrudimi a dospěl k závěru, že není důvodná .
Podstatou ústavní stížnosti není nesouhlas se závěry soudu ohledně věcné stránky případu, tedy ohledně povinnosti zaplatit doměřenou daň, ale stěžovatelka nesouhlasí s postupem soudu, kterým jí dle jejího názoru bylo znemožněno vyjádřit se konečným způsobem (ve vazbě na vyjádření finančního ředitelství ) k meritu věci a nesouhlasí také se závěrem soudu, který přes nedodržení zákonem předepsané formy pro výrok správního rozhodnutí, nevyhodnotil takové rozhodnutí jako nezákonné .
Z obsahu spisu Ústavní soud, na rozdíl od tvrzení stěžovatelky, zjistil, že ona ani její právní zástupce nijak nereagovali na výzvu soudu, učiněnou ve smyslu §250f o.s.ř. Krajskému soudu bylo dne 22. 2. 2000 doručeno pouze vyjádření Finančního ředitelství v Hradci Králové. Ze zápisu na č.l. 13 spisu je pak zřejmé, že advokátnímu koncipientu právního zástupce stěžovatelky bylo dne 13. 3. 2000 umožněno do spisu nahlédnout. V dané situaci proto soud byl oprávněn jednat ve smyslu ust. §250f odst. 2 o.s.ř. bez nařízení jednání. Pokud jde o skutečnost, že stěžovatelce nebylo zasláno vyjádření žalované strany, má Ústavní soud za to, že toto nedopatření nelze považovat za postup porušující právo na spravedlivý proces za situace, kdy sama stěžovatelka vyvolala stav, kdy ve věci bylo rozhodováno bez nařízení jednání, jejímu právnímu zástupci muselo být známo, že žalovaná strana se k žalobě vyjadřuje, a jeho koncipientu nahlížejícímu do spisu bylo známo nejen to, že vyjádření žalovaného bylo soudu předloženo, ale měl nepochybně možnost při nahlédnutí do spisu seznat jeho obsah. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že jak ověřil, vyjádření žalovaného neobsahovalo jiné skutečnosti či jinou argumentaci, než uváděnou v rámci správního řízení.
Pokud jde o druhou námitku stěžovatelky, Ústavní soud z textu rozhodnutí finančního ředitelství, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu, ověřil výrok tohoto rozhodnutí, který zní: "Vašemu odvolání ze dne 26. 4. 1999 (na FÚ v Chrudimi doručeno dne 27. 4. 1999) se částečně vyhovuje. To znamená, že dodatečný platební výměr čj. 17380/99/233911, vydaný Finančním úřadem v Chrudimi dne 10. 3. 1999 (doručen 15. 3. 1999) se v částce dodatečně vyměřené daně z přidané hodnoty 201 242,- Kč snižuje o částku 4 337,- Kč na částku 196 905,- Kč. Jste tedy povinna dodatečně vyměřenou daň z přidané hodnoty ve výši 196 905,- Kč uhradit na účet správce daně, pokud jste tak již neučinila."
Z citovaného výroku je zřejmé, že jak již konstatoval krajský soud, sporný výrok sice důsledně nevycházel z textu zákona, neboť v něm nebyla použita formulace "mění se", nicméně v něm způsobem nevzbuzujícím pochyby bylo, a to konkrétním vyčíslením, uvedeno, jaká byla původní výše doměřené daně, o jakou částku se vyměřená daň snižuje, v jaké části zůstává doměřená daň v platnosti, s tím, že ji je stěžovatelka povinna uhradit. Uvedeným výrokem, který byl uvozen odkazem na ust. §50 odst. 6 zák .č. 337/1992 Sb., tak bylo ve správním řízení zcela určitým způsobem rozhodnuto na základě uplatněného odvolání o daňové povinnosti stěžovatelky, a bylo proto zřejmé, že ve smyslu citovaného ustanovení se rozhodnutí finančního úřadu mění tak, že se mu částečně vyhovuje a odvolání se ve zbytku zamítá. V jeho odůvodnění pak tato skutečnost byla konstatována i výslovně. Za daných okolností a s přihlédnutím ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, ze které vyplývá, že ani samotná nezákonnost rozhodnutí automaticky neznamená jeho protiústavnost, neshledal Ústavní soud, respektující princip nezávislosti soudu ve smyslu čl. 82 Ústavy ČR, rozhodnutí krajského soudu, který formulaci napadeného výroku finančního ředitelství při přezkoumávání žaloby dle ust. 247 o.s.ř., neshledal nezákonnou, jako rozhodnutí, které by vybočilo z mezí ústavnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelkou namítaného článku 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 14. března 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu