ECLI:CZ:US:2001:4.US.572.01
sp. zn. IV. ÚS 572/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti K.J., zastoupené JUDr. J.M., proti usnesení státní zástupkyně OSZ ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 1 Zt 506/2001 a usnesení orgánu Policie ČR, ze dne 9. 8. 2001, č.j. ORKH-87/UJ-TČ-2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 9. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení státní zástupkyně OSZ ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 1 Zt 506/2001, kterým byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta její stížnost do usnesení orgánu Policie ČR, ze dne 9. 8. 2001, č.j. ORKH-87/UJ-TČ-2001, kterým byl vydán dětský sportovní kočárek S., majitelce K.H. Současně navrhla zrušit i posledně uvedené usnesení.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými usneseními byla porušena ústavní zásada výkonu státní moci v mezích zákona, zaručená v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), stejně jako zásada ukládání povinností toliko na základě zákona a v jeho mezích, zakotvená v čl. 4 odst. 1 Listiny. Nezákonným odnětím věci bylo rovněž dotčeno její právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Samotný způsob rozhodování pak představoval porušení čl. 37 odst. 3 Listiny o rovnosti účastníků řízení. Stěžovatelka uvedla, že ve své stížnosti proti prvostupňovému usnesení věrohodně prokázala nabytí vlastnického práva k věci dokladem o koupi. Poukazovala na neshodu barev kočárku v tomto usnesení popsaného a kočárku odňatého a dovozovala, že se nemůže jednat o tentýž výrobek. Státní zástupkyně se s těmito námitkami vypořádala pouze jejich konstatováním a bez dalšího potvrdila rozhodnutí orgánu Policie. Z odůvodnění jejího usnesení není v žádném případě patrné, z jakého důvodu jsou tvrzení K.H. považována za nepochybná a proč na námitky stěžovatelky nebyl brán zřetel. Usnesení fakticky odůvodněno není. Dle jejího názoru kočárek měl být uložen do úschovy a nikoliv vydán K.H., neboť vznesené námitky byly natolik závažné, že byly způsobilé vyvolat pochybnosti ve smyslu §80 odst. 1 tr.řádu.
OSZ, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedlo, že K.H. při podání trestního oznámení ohledně odcizení kočárku tento podrobně popsala. Později zjistila, že kočárek používá stěžovatelka v S., poznala jej, a proto bylo policejním orgánem rozhodnuto o vrácení kočárku K.H., neboť nebylo pochyb, že se jedná o její kočárek. Závěrem navrhlo, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a to především z toho důvodu, že rozhodnutí o vydání věci učiněné podle §80 odst. 1 tr. řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek. Jde tedy o rozhodnutí napadnutelné v občanském soudním řízení. Pokud by za této situace Ústavní soud rozhodoval, byl by nucen jako předběžnou řešit otázku vlastnictví, resp. důvodnosti pochyb o vlastnictví, což tomuto soudu nepřísluší, a pokud by takovou roli přijal, stavěl by se nikoliv na konec, ale na začátek soukromoprávního sporu. Ústavní soud má za to, že případné zrušení napadených usnesení by na existující faktické situaci, když kočárek je v plné dispozici K.H., nemohlo nic změnit. Pokud jde o procesní prostředky, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího vlastnického práva poskytuje, stěžovatelce nic nebránilo a nebrání v podání vlastnické žaloby na ochranu svého vlastnického práva, čímž budou sporné právní poměry řešeny definitivně. Případné vyhovění ústavní stížnosti by vyřešení věci s konečnou platností pouze prodlužovalo. Na splnění podmínky vyčerpání procesních prostředků tedy nahlíží Ústavní soud nikoliv izolovaně, ale, veden zásadou subsidiarity svých rozhodnutí, považuje za nezbytnou podmínku pro svůj zásah takovou situaci, kdy stěžovatelka skutečně nemá žádný jiný efektivní právní prostředek k nastolení takového stavu, kterého se domáhá. O takovou situaci se v případě stěžovatelky nejedná.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30.listopadu 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj