ECLI:CZ:US:2001:4.US.581.99
sp. zn. IV. ÚS 581/99
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti A. A-ové, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 610/99, ze dne 24. 9. 1999, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, p. zn. 8 Co 610/99, 8 Co 612/99 a 8 Co 611/99, ze dne 24. 9. 1999, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 610/99, ze
dne 24. 9. 1999, se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá
s odvoláním na porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 10 odst.
1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina") zrušení shora označených rozhodnutí Krajského soudu
v Ostravě. V důvodech ústavní stížnosti v podstatě uvádí, že se
žalobou ze dne 29. 1. 1991 u Okresního soudu v Ostravě domáhala
ochrany osobnosti po žalovaných v tom směru, aby uveřejnili omluvu
v Moravskoslezském večerníku za jejich dopis publikovaný v tomto
periodiku, obsahující nepravdivá tvrzení, a poskytli jí společně
a nerozdílně finanční satisfakci ve výši 30.000,- Kč. Po osmiletém
soudním martýriu, kdy byla stěžovatelka dokonce nucena se
z rozhodnutí soudu podrobit znaleckému dokazování stran jejích
charakterových vlastností, byť to byla ona, kdo se dovolával
ochrany proti neoprávněnému zásahu, vydal Okresní soud v Ostravě
rozsudek, čj. 35 C 246/91-272, ze dne 16. 11. 1998, a návazně
doplňující rozsudek, čj. 35 C 246/91-311, ze dne 6. 5. 1999, jimiž
žalovaným uložil povinnost zaslat stěžovatelce omluvný dopis ve
lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku tohoto znění : "V dopise,
který jsme zaslali Moravskoslezskému večerníku, z něhož část byla
dne 22. 11. 1990 otištěna v čl."Polemika kolem DPMO", jsme uvedli,
že p. A. A-ovou jsme měli možnost bezprostředně poznat jako
člověka necharakterního, se špatnou pracovní morálkou a špatnými
lidskými vlastnostmi, že proto také byla před časem z našeho
kolektivu vyloučena, že jsme ji poznali jako osobu, která musí
snad za každou cenu narušovat mezilidské vztahy, a že jí bylo
podle zcela záhadných kritérií uděleno vyznamenání Vzorný
pracovník dopravy. Tato tvrzení však nebyla podložena žádnými
objektivními informacemi, vycházela pouze z našich subjektivních
názorů, nejsou tedy pravdivá, a proto se paní A. A-ové omlouváme."
Návrh stěžovatelky, aby žalovaní byli zavázáni zaplatit jí každý
částku po změně návrhu 5.000,- Kč jako finanční satisfakci, však
byl zamítnut. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka podala do všech
výrokových částí uvedených rozsudků odvolání, pozdějším podáním
však vzala v části I napadeného doplňujícího rozsudku odvolání
zpět. Naproti tomu však uvedeným podáním rozšířila nárok na
poskytnutí finanční satisfakce v tom směru, aby byli žalovaní
zavázáni jí společně a nerozdílně zaplatit částku 45.000,- Kč,
a to v podstatě s odůvodněním, že uvedená částka adekvátněji
vystihuje míru potřeby zadostiučinění, jakož i zvýšení účinnosti
ochrany osobnosti a tím i preventivní působení, když odstranění
následků předmětného zásahu formou omluvy v zaniklém
Moravskoslezském večerníku není již dost dobře možné, nemluvě
i o časovém odstupu devíti let od zásahu, kdy toliko privátní
omluva nemůže být považována za dostačující a zákonem koncipovaná
materiální satisfakce, jako satisfakce podpůrná, se tak stává
satisfakcí prioritní. Požadovanou finanční částku, řádově
v desítkách tisíc korun, zhruba průměrný měsíční plat, připadající
na každého ze žalovaných, pak nelze považovat za přemrštěnou,
bude-li přihlíženo i k určitému sociálnímu aspektu na straně
povinných. Jeví se i střízlivá v relaci soudní praxe při ochraně
významnějších osobností. Poskytnutá satisfakce by měla reflektovat
princip rovnosti před zákonem, protože jde především o čest
občanskou, jíž plně stěžovatelka z hlediska sociální stratifikace
reprezentuje.
Krajský soud napadenými rozhodnutími řízení o odvolání
stěžovatelky do odstavce II. rozsudku okresního soudu, s ohledem
na zpětvzetí odvolání, zastavil a dále rozhodl, že se výše uvedený
rozsudek okresního soudu ve znění doplňujícího rozsudku
v napadené části, tj. pokud bylo požadováno, aby bylo žalovaným
uloženo zaplatit společně a nerozdílně 45.000,- Kč, mění tak, že
se zamítá.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka cituje
z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, které nepovažuje za
správné, poukazuje na ambivalentnost jeho argumentace a uzavírá,
že odmítl-li se Krajský soud zabývat odvoláním, domáhajícím se
přiznání finančního zadostiučinění podle §13 odst. 2 o.z.,
protože nebyl zpochybněn skutkový základ věci a přitom nebylo
napadeno rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku, jímž bylo uloženo
zaslat stěžovatelce dopis shora uvedeného znění, má stěžovatelka
za to, že došlo k odmítnutí poskytnutí práva na soudní ochranu dle
čl. 36 odst. 1 Listiny i k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR,
neboť zjištění, zda ke snížení důstojnosti ve značné míře došlo,
není podmíněno změnou, resp. napadením, skutkového stavu, nýbrž je
věcí úvahy soudu, nota bene, když finanční zadostiučinění lze, jak
plyne z §13 odst. 2 o.z., přiznat i za jiných okolností, než je
snížení důstojnosti ve značné míře. V dané věci navíc stěžovatelka
právě s ohledem na skutková zjištění, nalézající výraz přímo ve
výroku rozsudku, dovozuje naplnění podmínek i pro finanční
zadostiučinění. Pokud pak přece jenom otázku nemajetkové újmy
v penězích odvolací soud zkoumal a dospěl k závěru, že přes
medializaci údajů uvedených ve výroku rozsudku a jejich obsah je,
a to i s přihlédnutím k časovému odstupu devíti let, satisfakcí
přiměřenou jen osobní dopis stěžovatelce, má stěžovatelka zato, že
vzdor formální existenci pozitivního rozhodnutí o jejím nároku jí
soudní ochrana de facto nebyla poskytnuta, protože uložením omluvy
formou osobního dopisu jakoby soud za daných skutkových okolností
nerozhodl vůbec. Došlo tak podle jejího názoru nejen k porušení
čl. 36 odst. 1 Listiny, ale též čl. 10 odst. 1, 2 Listiny.
Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis
Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 35 C 246/91, a vyžádal si
vyjádření Krajského soudu v Ostravě.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvádí, že pokud
ústavní stížnost směřuje do usnesení vydaných odvolacím soudem
v této věci, nelze se k ní vyjádřit, neboť není odůvodněna.
Ohledně rozsudku pak uvádí, že je odůvodněn dostatečným způsobem.
Odvolacímu soudu nic nebrání užít argumentu vyplývajícího
z procesního práva (vázanost zjištěným skutkovým stavem)
i argumentu vyplývajícího z práva hmotného (hodnocení přiměřené
míry satisfakce), pokud vedou ke stejnému závěru, jako v tomto
případě. Stěžovatelce byla přiznána přiměřená satisfakce
rozhodnutími soudů obou stupňů, soudní ochrana jí tedy odepřena
nebyla a nebyla zkrácena na žádných jiných právech zaručených
Ústavou ČR a Listinou. Stížnost proto pokládá za nedůvodnou
a souhlasí s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2
zákona o Ústavním soudu.
Z. K., R. K. a V. H., žalovaní v řízení před obecnými soudy,
navrhli zamítnutí ústavní stížnosti z důvodů ve svém podání
rozvedených, jimž se však zároveň svého postavení vedlejších
účastníků tohoto řízení vzdali.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného
spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje
v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci.
Procesněprávní rámec představují pak především principy řádného
a spravedlivého procesu, jak vyplývá z čl. 36 a násl. Listiny,
jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, který stanoví vázanost soudce
při rozhodování zákonem. Své rozhodnutí o nepřiznání stěžovatelkou
požadovaného zadostiučinění v penězích odvolací soud v podstatě
odůvodnil tím, že žádný z účastníků nezpochybňoval skutkový stav
zjištěný prvoinstančním soudem a nenavrhoval v tomto směru
provedení žádných důkazů, a odvolací soud tedy neměl jinou možnost
než vycházet z tohoto zjištěného skutkového stavu a prvoinstančním
soudem prokázané míry snížení důstojnosti a vážnosti stěžovatelky.
Podle ustanovení §213 o.s.ř. však odvolací soud není vázán
skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Přiznání
zadostiučinění v penězích ve smyslu §13 odst. 2 o.z. pak je věcí
volné úvahy soudu podle zhodnocení celkové povahy každého
jednotlivého případu, i jeho jednotlivých okolností. Odvolací soud
se však v napadeném rozhodnutí spokojil pouze s konstatováním, že
okresní soud vycházel ze závěru, že nebylo prokázáno, že by ve
značné míře byla snížena důstojnost či vážnost stěžovatelky ve
společnosti a rodině, když, jak uvedl, neměl jinou možnost, než
vycházet ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem.
Nezávislost rozhodování obecných soudů je ohraničena povinností
soudů svá rozhodnutí odůvodnit (§157 odst. 1 o.s.ř.), a to
způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. Tato
povinnost řádného odůvodnění, jako nutná náležitost spravedlivého
procesu vylučující libovůli při soudním rozhodování, představuje
součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl.
36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy ČR). Z odůvodnění rozhodnutí tak
musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně
druhé. Z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co
610/99, ze dne 24. 9. 1999 však není patrno, a to považoval
Ústavní soud v dané věci za významné, zda a jakým způsobem byl
zhodnocen fakt, na který stěžovatelka poukazovala již v odvolání,
totiž nastálá objektivní změna situace, způsobená délkou trvání
řízení a zánikem Moravskoslezského večerníku. Za stavu, kdy důvody
uvedené v ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku svědčící pro
poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích, jsou zákonem
uváděny pouze demonstrativně, měl se totiž odvolací soud, při
zachování zásad spravedlivého procesu, právě s ohledem
na nemožnost již odčinit uvedení nepravdivých údajů o stěžovatelce
rovnocenným způsobem, především zabývat otázkou, zda omluva
žalovaných, k níž byli tito pravomocně soudem zavázáni formou
osobního dopisu, který však již nemůže v poměru k jiné osobě, než
je samotná stěžovatelka, vyvrátit nepříznivé účinky uveřejněného
článku, je vůbec způsobilá být přiměřeným, a tedy ve smyslu
ustanovení §13 odst. 2 o.z. i postačujícím zadostiučiněním. Jinak
řečeno, pokud primární způsob zadostiučinění je v době rozhodování
soudu již natolik oslaben, že svým způsobem pozbývá své funkce, je
povinností soudu tím pečlivěji zvažovat přiznání zadostiučinění
finanční. K tomu však v posuzované věci, jak shora uvedeno,
nedošlo. Z uvedených důvodů bylo napadené rozhodnutí odvolacího
soudu pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny zrušeno.
(V této věci pak, a to již mimo posuzování věci samé, a tudíž
nikoliv na adresu obecného soudu, pro úplnost Ústavní soud uvádí,
že měl k dispozici "omluvný" dopis, zaslaný žalovanými
stěžovatelce, jehož základním rysem je jeho nečitelnost,
a z jehož formy je tak zřetelný poměr žalovaných nejen k právu
stěžovatelky na morální zadostiučinění, ale i k soudnímu
rozhodnutí samotnému.)
Pokud jde o další v ústavní stížnosti napadené rozhodnutí
Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 612/99 a 8 Co 611/99, ze
dne 24. 9. 1999, pak v souvislosti s tímto rozhodnutím
stěžovatelka nenamítala dotčení jejích ústavně zaručených
základních práv a Ústavní soud neshledal v poměru k tomuto
usnesení nic, co by svědčilo pro jeho zásah.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud ústavní
stížnosti vyhověl a stížností napadený rozsudek Krajského soudu
v Ostravě, sp. zn. 8 Co 610/99, ze dne 24. 9. 1999, zrušil podle
ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 31. května 2001