ECLI:CZ:US:2001:4.US.59.01
sp. zn. IV. ÚS 59/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. J.T., zastoupeného JUDr. P.P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 61 To 657/2000, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. července 2000, sp. zn. 3 T 172/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 29. ledna 2001 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatel napadl usnesení, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, kterým byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na jeden rok.
V ústavní stížnosti stěžovatel popisuje jednání před obecnými soudy, a poukazuje na konkrétní vady, které v řízení shledal, zejména v řízení před soudem prvého stupně. Popisuje svůj pohled na čin, za jehož spáchání byl napadenými rozhodnutími odsouzen, i na nepřesnosti, jichž se měly orgány činné v trestním řízení při objasňování věci dopustit. V jejich hodnocení provedených důkazů pak stěžovatel shledává porušení svého práva na spravedlivé řízení zakotveného v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně namítá porušení práva na ochranu svého jména a cti dle čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když konstatuje rozpornost v některých částech odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka - Městského soudu v Praze. Předsedkyně senátu 61 To uvedla, že stěžovatel v ústavní stížnosti použil shodnou argumentaci jako v rámci své obhajoby v průběhu celého řízení, která byla řešena soudy obou stupňů. Žádné nové námitky v ústavní stížnosti obsaženy nejsou.
K ústavní stížnosti se vyjádřil i vedlejší účastník - Městský státní zástupce v Praze, který považuje výroky soudů za správné, když se soudy důsledně vypořádaly se základními skutečnostmi spáchaného činu, a uložený trest odpovídá společenské nebezpečnosti jednání.
Obvodní soud pro Prahu 4 prostřednictvím předsedkyně senátu 3 T plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud si k věci rovněž vyžádal spis vedený ve věci před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 172/99.
Stížnost není důvodná.
Předně Ústavní soud konstatuje, že mu nepřísluší zabývat se hmotněprávní stránkou projednávané věci. Tato činnost je svěřena obecným soudům, neboť soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou ČR, právě obecným soudům přiznává povinnost poskytovat ochranu právům zákonem stanoveným způsobem (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestanný (čl. 82 odst. 1).
Ústavní soud v projednávané věci nenalezl takové pochybení obecných soudů, které by bylo způsobilé zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces tak, jak v ústavní stížnosti namítal. Argumentace stěžovatele uvedená v ústavní stížnosti byla zaměřena zejména na některé nepřesnosti uvedené v napadeném rozsudku, kdy sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že tato směřuje zejména proti rozhodnutí soudu prvého stupně. Uvedené nepřesnosti však byly odstraněny napadeným usnesením odvolacího soudu, jímž byly jednoznačně rozlišeny události z října 1998 a z dubna 1999, které byly omylem soudu prvého stupně spojeny svědeckou výpovědí. Tato skutečnost však neměla vliv na výrok soudu o vině a trestu, neboť ji nalézací soud učinil pouze ve snaze zdokumentovat okolnosti spáchaného trestného činu, a nikoliv jako důkaz, na němž by byly závěry soudu postaveny.
Považuje-li stěžovatel za důvod ústavní stížnosti závěry, ke kterým obecné soudy dospěly, pouze proto, že nekorespondují s jeho závěry, aniž by předložil jiné důkazy, neshledal ani v této polemice Ústavní soud porušení citovaných ustavení Úmluvy či Listiny. Naopak Ústavní soud shledal, již účastníkem konstatovanou, shodnost argumentace stěžovatele u obecných soudů i v ústavní stížnosti, a posoudil ji jako pokus přisuzovat Ústavnímu soudu postavení třetí instance v systému všeobecného soudnictví. Takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší a proto uvedené ústavní stížnosti nevyhověl.
Vzhledem ke všem shora uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 7. června 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu