ECLI:CZ:US:2001:4.US.594.2000
sp. zn. IV. ÚS 594/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti města H., zastoupené Mgr. R. T., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 643/97, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. června 2000, sp. zn. 11 Co 1095/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá:
Odůvodnění:
Dne 4. října 2000 byla Ústavnímu soudu doručena, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou stěžovatel brojí proti rozsudku odvolacího soudu. Ten vydal ústavní stížností napadený rozsudek, vycházeje ze závazného právního názoru vyjádřeného v napadeném rozsudku soudu dovolacího, kterým byly konstatovány nápadně nevýhodné podmínky, za nichž byla na stěžovatele převedena nemovitost v roce 1960. Tím bylo naplněno plně ustanovení §6 odst. 1 lit. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ve znění pozdějších předpisů (dále jen "restituční zákon"),a z těchto důvodů byl stěžovatel povinen uzavřít s restituenty smlouvu o vydání věci.
Stěžovatel vytýká soudům, že v jeho věci nebylo dodrženo pravidlo, podle kterého soudy rozhodují na základě zjištěného skutkového stavu (§153 o.s.ř.), a pravidlo volného hodnocení důkazů (§133 o.s.ř.), kdy tato zásada neznamená volný výběr z důkazů, ale předpokládá posouzení merita všech ve věci rozhodných důkazů. (viz. III. ÚS 61/94).
Stěžovatel namítá, že dovolací soud se v daném případě zabýval pouze jedním z hledisek - výší kupní ceny. Ve vztahu k reálnosti možnosti prodat nemovitost za uvedenou cenu se Nejvyšší soud ČR opřel pouze o jediný důkaz. Důkaz byl proveden výslechem svědka, který však byl pouhým zprostředkovatelem při jednání s potenciálními smluvními stranami. Navíc u svědka nebyla ani potvrzena jeho objektivita. Stěžovatel proto konstatuje, že závěr dovolacího soudu byl učiněn na základě naprosto nedostatečně zjištěného skutkového stavu a tudíž jej nelze akceptovat jako právní názor, který by krajský soud zavazoval.
V postupu soudu dovolacího a v důsledku toho i odvolacího, shledává stěžovatel porušení základního práva na soudní ochranu, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které poskytuje každému právo domáhat se stanoveným způsobem ochrany svých práv u nezávislého soudu.
K věci se, dle ustanovení §42 odst. 4 zákona, vyjádřil i účastník řízení - Krajský soud v Ostravě prostřednictvím předsedkyně senátu 11 Co. Ta ve vyjádření uvedla, že v uvedené věci rozhodoval soud jako soud odvolací opakovaně, když při předchozím řízení o odvolání dospěl k závěru, že nejsou splněny kumulativně všechny zákonné podmínky, konkrétně, že nebyly prokázány nápadně nevýhodné podmínky. Jestliže tedy následně dovolací soud konstatoval, že byly splněny předpoklady pro závěr o nápadně nevýhodných podmínkách, krajský soud se nejen cítil, ale byl i vázán tímto právním názorem (§243d o.s.ř.), který byl rozhodující pro nové právní posouzení věci odvolacím soudem. Ve zbytku odkázala předsedkyně senátu na odůvodnění napadeného rozsudku.
K věci se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil také soud dovolací prostřednictvím předsedy senátu 2 Cdon, který uvedl, že Nejvyšší soud ČR byl ve svém rozhodování vázán rozsahem dovolacího návrhu. V dovolacím řízení proto nemohla být přezkoumávána správnost všech skutkových zjištění, na která odkazuje stěžovatel, a z nichž dovolací soud vycházel při svém rozhodování. V ostatních věcech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis vedený v uvedené věci Okresním soudem v Opavě pod sp. zn. 7 C 12/92. Z něj a z ostatních podkladů Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Z rozsudku odvolacího soudu, který byl zrušen napadeným rozsudkem soudu dovolacího je zřejmé, že byl učiněn závěr, že k prodeji nemovitosti v roce 1960 sice došlo v tísni, ale nikoliv za nápadně nevýhodných podmínek (č.l. 85), tak jak předpokládá ustanovení §6 odst. 1 lit. g) restitučního zákona. Dovolání pak směřovalo právě a pouze proti závěru soudu odvolacího, kterým nebyly tyto podmínky shledány. Nejvyšší soud ČR správně konstatoval, že dovoláním nebyl napaden skutkový stav zjištěný soudy prvého a druhého stupně. Dále uvedl, že nápadně nevýhodné podmínky musí existovat objektivně a nemohou spočívat pouze v subjektivním cítění dotčené osoby. Následně Nejvyšší soud ČR konstatoval objektivní existenci nápadně nevýhodných podmínek v dané věci, když aplikoval právní normy platné v době převodu nemovitosti, kdy kupní smlouva byla vázána na ujednanou cenu, tedy cenu v místě a čase obvyklou, a nikoliv na cenu podle tehdy platných cenových předpisů. Takovým závěrem byl soud odvolací vázán a jeho následné rozhodnutí vycházelo z toho, že byla kumulativní podmínka tísně a nápadně nevyhovujících podmínek dovolacím soudem konstatována.
Obecné soudy vycházely z platných právních předpisů, tedy postupovaly v souladu čl. 90 Ústavy ČR a zákonem stanoveným způsobem poskytly stěžovateli možnost domáhat se svého práva u nezávislého soudu, jak předpokládá čl. 36 odst. 1 Listiny. Skutečnost, že soudy ve svém rozhodovacím procesu dospěly k jinému závěru než jaký zaujal stěžovatel, nelze hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces, jak tvrdil stěžovatel. Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení, stěžovatel zcela opomněl skutečnost, že soudní moc, tak jak je Ústavou ČR konstituována, je svěřena obecným soudům. Především ony zákonem stanoveným způsobem poskytují ochranu práv u všech subjektů, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný. Ústavní soud není oprávněn, jakožto soud stojící mimo soustavu soudů obecných, posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí či nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, a to ani v případě, kdy by se s takovými závěry neztotožňoval. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
Jak je již uvedeno, obecné soudy při svém rozhodování nepřekročily rámec základních práv stěžovatele. Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. 2. 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu